Cejn velký

Velmi typickou rybou dolních toků řek, postranních ramen a tůní je cejn velký, jmenovaný také  starších knihách „pražma“ nebo „dlešec“.

Jeho tělo je nápadně vysoké a ze stran nejvíce zploštělé ze všech našich ryb. V mládí bývá obvykle zaměňován s příbuzným cejnkem malým, nazývaným dříve křínek.

Kdežto cejn velký dorůstá značné velikosti a má v řitní ploutvi 3/23 – 28 paprsků, má jich cejnek malý jen 3/19 – 23. Ústní otvor cejna velkého má spodní postavení, u cejna malého spíše stření zuby požerákové jsou v jedné řadě, u jeho příbuzného jsou vždy ve 2 řadách. Konečně má malý cejn většinu ploutví u kořene načervenalou, cejn velký má ploutve nápadně šedomodré.

Tělo cejna velkého je silně ze stran zploštělé, hlava malá horní obry od temen prudce vystupuje vzhůru, vrcholí u začátku hřbetní ploutve, pak prudce spadá v téměř rovné, strmé linii k ocasu ocas hluboce vykrojený spodní obrys spadá obloukovitě, vyklenutě až k břišní ploutvi, odtud pokračuje rovně k řiti a od ní prudce vystupuje k ocasu. Před ním se narovnává, aby vytvořil krátký, štíhlý ocas.

H 3/9, P 1/15, B 2/8 – 9, Ř 3/23 – 28, O 19,

Š 12 – 13 (51 – 57) 6 – 7,           Zp 5 – 5.

Hřbetní ploutev cejna velkého je úzká, vysoká, prsní ostře zakončené, břišní trojúhelníkovité, řitní široká, vpředu protáhlá, pak nízká.  Mezi ploutvemi břišními a řitní tvoří břicho zašpičatělou hranu. Ocasní ploutev je hluboce vykrojená, spodní lalok nesouměrný, delší.

Postranní čára sestupuje od skřelí do spodních dvou třetin boků a probíhá skoro rovně k ocasu je úzká, ale zřetelná.

Šupiny cejna velkého jsou velké, snadno opadavé, silně stříbřité, chybějí před prsní ploutví a na břišní hraně.

Oko je velké, duhovka zlatožlutá, zornice elipsovitá.

Tlama cejna je malá, spodního postavení, mírně vzhůru rozeklaná. Čenich rovně uťatý. Skřele výrazné, hladké, bez šupin, zlatožluté, s jemnými, černými tečkami. U kořene prsních a hřbetní ploutve i u řitě jsou místa jemně černě tečkovaná, rovněž šupiny na břiše u ostré břišní hrany mezi břišní ploutví a řitní bývají jemně černě tečkované nosní jamky jsou okrouhlé, široké. Horní pysk uzoučký.

Hřbet cejna velkého je vybarven tmavomodře až červeně, boky stříbřitě, ploutve ocelově šedomodře. Na skřelích, hrdle a u kořene prsních ploutví zlaté lesky. Tvar hřbetu je z počátku ostrý a teprve za hřbetní ploutví je zakulacený.

Počínaje spodní hranicí parmového pásma, je v klidnějších a hlubších částech řek s měkkým dnem cejn hojnou rybou. Dal proto jako hlavní ryba jméno těmto nížinným úsekům řek (Tab. 5, 2). Stejně dobře se mu daří i v klidné vodě níže ležících údolních přehrad a v rybnících, do nichž místy hojně vniká z přítoků.

Je společenskou rybou, ale plachou, a přibližuje se mělkým krajům od obvykle až k večeru. Na zimu se ubírá do hlubokých, klidných tůní a povodněmi vytvořených výmolů a přečkává zde hromadně chladné období roku.

Obvykle dorůstá cejn velký 30 – 40 cm délky a 1 – 2 kg váhy. Kusy až 60 cm dlouhé a 2 – 4 kg těžké nejsou však také přílišnou vzácností tam, kde jim vodní prostředí poskytuje dokonale vyhovující životní podmínky.

Mladí cejni se zdržují ve velkých hejnech a v stojatých vodách putují podél břehů, aby nalezli hojnost dobré potravy. Starší kusy mají raději hlubší vodu a pouze k večeru přicházejí do pobřežních částí.

V mládí tvoří hlavní potravu drobnohledí ústrojenci jmenovaní souborně planktone. V šetřeních Podubského a Štědronského byli nejčastější potravní složkou v pokusných rybnících klanonožci a lupenonožci, pečlivě rybkami vybíraní mezi ostatními drobnými organismy. Dost významnou složkou byly u plůdku také řasy, nevynikající ovšem velkou výživností. Později od velikosti 6 – 8 cm vyhledávají cejni zvířenu dna hlavně pakomáří larvy, měkkýše, nitěnky, a jiné červy. K večeru sbírají pobřežní faunu, jako larvy vodního hmyzu, čímž jsou soupeři v potravě četným rybám, jako kaprům, marénám velkým, ploticím, úhořům, línům. Místo, kde ryje v bahně více cejnů při vyhledávání potravy, prozrazuje se vystupováním bublin plynů a zkalenou vodou.

Jakmile se v dubnu, květu nebo až v červnu voda dobře prohřála, ubírají se dospělí cejni v ohromných zástupech k mělkým břehům, zarostlým měkkými vodními rostlinami. Samci mají téměř po celém těle i na ploutvích nápadnou třecí vyrážku, která se objevuje již v zimních měsících a šíří z čelní krajiny postupně na celé tělo. Břišní ploutve dosahují podle pozorování Červeného u samců až k řitnímu otvoru, u jikernaček jsou mnohem kratší. Řiť je u mlíčníků v mělkém důlku, u samic v hlubším, ostře ohraničeném. Při tření svítí samci bronzovým leskem a ploutve mají šedočerné, samice jsou stříbřité s ploutvemi perleťově šedými. V rušném reji za stálého převracení na boky a probleskování těl provázejí samci jikernačky. Statná jikernačka klade 200 000 – 300 000 jiker, 1,5 mm velkých. Vlastní tření po několikadenním projíždění podél břehů a hledání vhodných trdlišť se děje hlavně za teplých nocí. Ochladí-li se náhle voda, ubírají se mateční ryby do hloubky a přerušují tření až do doby nového oteplení.

V příznivých létech se rodí ohromné spousty plůdků, kterého mnoho pohubí štíhlata, okouni, candáti, pokud neodroste „dětské“ protáhlosti a neklade vysokým tělem překážku snadnému shltnutí.

Okouni pronásledují na podzim hejna cejního plůdku až do zimních loží a cpou se snadno ulovitelnými, v zmatku nasebe namačkanými cejnky. V mnohých letech selže však rozmnožování cejnů velkých zcela, takže i úlovky jsou potom v jednotlivých letech střídavě dobré, vynikající nebo špatné.

Růst pokračuje různě rychle podle hojnosti potravy. V prvním roce bývá kusová délka okolo 5 – 8 cm a teprve v 5. Roce dosahovali v menších rybnících, bohatých však potravou, Štěpánkem pozorované kusy váhy 1 kg.

Z cizopasníků cejna velkého je velmi zajímavá motolice dvojitá (Diplozoon paradoxum), zachycující se na žábrách. Jsou-li cejni napadeni tasemnicí řemenatkou (Ligula intestinalis L.), nechybějí zpravidla v tělní dutině ani červení, 4 – 6 cm dlouzí, oblí hlísti Philometra abdominalis, žijící v exsudátu poškozené střevní stěny. Také korýšky chlopky a cizopasné červy drápkovce nalezl Šrámek na žábrách, kdežto střeva bývají někdy silně napadena nebezpečnými tasemničkami květovci (Caryophylaetus laticeps Pall.), motolicemi a vrtějši. V brakických vodách je obtížným cizop. Klanonohý korýšek Tracheliastes maculatus. Dost často se objevují na tělech cejnů bolákovité změny, které posléze odhalují kostru, způsobené bakteriální nákazou, ne dosti podrobně ještě prostudovanou (Tab. 19, 8, tzv. skvrnitost cejnů).

Význam cejna velkého je v našem rybářství značný, neboť v dolních ocích je jednou z nejdůležitějších hospodářských i sportovních ryb.

Říční rybáři věnují cejnům velkým v posledních letech zvýšenou pozornost, jeho cena záleží hlavně v tom, že využívá zvířeny dna, a to i v značných hlubinách.

Proniká také hojně do velkých průtočných rybníků, v nichž je sice kaprům soupeřem v potravě, ale při lovech představuje celkem dosti užitečnou vedlejší rybu, má-li uspokojivou kusovou velikost.

Maso cejna velkého je chutné a u větších jedinců není již tolik prostoupeno kostičkami, takže je v kuchyni vítané.

Také v některých níže ležících údolních přehradách stane se cejn velký cennou rybou

V Čechách i na Moravě je hájen od 15. III. do 15. VI., nejmenší zákonnou míru má 25 cm, na Moravě 35 cm.

V labských vodách znají rybáři také polocejna nebo cejnovce, o němž Frič uvádí, že je křížencem mezi cejnem malým a ploticí, jíž se značně podobá. Právě tak však je možní, že vzniká křížením perlína a cejna malého. Je protáhlejšího těla, ale upomíná v některých znacích i dost na cejna velkého. Opravdoví kříženci cejna a plotice jsou známí ze Sečské přehrady.

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.