Kapr obecný

Kaprovité ryby jsou početností rodů a druhů nejvýznačnější čeledí našich kostnatých ryb. Líni, řízci, parmy, hořavky, boleni, mřenky, kapři žili již hojně v třetihorním období.

Tělo kaprovitých ryb je většinou silné, široké, hřmotné, jen u některých protáhlé, štíhlé nebo ze stran silně zploštělé. V okolí tlamy nacházíme u zástupců blízce příbuzných kaprů a u pískořovitých ryb vousky, mající za úkol přijímati chuťové a v menší míře i hmatové vjemy. Tlama kaprovitých je bezzubá, v pozadí je však pátý pár žaberních oblouků přetvořený v kosti požerákové, nesoucí různě vyvinuté a uspřádané zuby požerákové. U jednotlivých druhů jsou požerákové zuby buď duté, nebo zašpičatělé a podle jejich počtu i počtu jejich řad určujeme spolehlivě jednotlivé zástupce kaprovitých ryb. Tlama bývá malá, která se dá někdy rypákovitě vysunout, jen u některých druhů uchvacujících i hrubší sousta (bolen) je mohutněji rozštěpená. Horní okrajové ovroubení tlamy tvoří mezičelist. Hřbetní ploutev mívá měkké paprsky, nejvýše prvních několik paprsků je tuhých (kapr).

Tělo kaprovitých ryb bývá kryto velkými šupinami, nápadnými stříbřitým leskem, u některých lehko opadavými (ouklej).

Postranní čára probíhá k ocasu, výjimečně končí u některých již blízko za hlavou (slunka).

Z vnitřních znaků je třeba vytknout u kaprovitých velký plynový měchýř, rozdělený zaškrcením ve dva díly, z nichž zadní je spojen trvalým vývodem s jícnem, kdežto přední oddíl prostředkuje spojení s labyrintem. O zajímavostech zaživadel kaprovitých ryb jsou podrobné zmínky ve všeobecné části knihy.

Pohlavní žlázy jsou párové, u jikernačky produkují vaječníky obvykle ohromné množství jiker, jež mají velmi malé rozměry.

Nejznámějším představitelem ryb kaprovitých je u nás kapr obecný, chovaný již plných tisíc let v četných rybnících, jejichž důmyslné budování a ošetřování trvale proslavilo české a moravské kraje. Také v klidnějších dolních tocích řek je kapr odedávna domovem. Vniká do nich také z rybníků a je hojně nasazován, neboť rybáři ho z hlediska sportovního velmi cení.

Vzorec ploutevních paprsků:

H 3 – 4/17 – 22, P 1/15 – 16, B 2/8 – 9, Ř 3/5, O 17 – 19.

Šupiny:

S 5 – 6 (35 – 39) 5 – 6.

Zuby požerákové značíme vždy u kaprovitých ryb značkou „Zp“.

Vzorec zubů požerákových naznačuje počet zubů v jednotlivých řadách pravé i levé strany.

Zp. 1.1.3 – 3.1.1.

Kromě kaprů s obvyklým šupinovým pokryvem těla jsou v našich rybnících chováni i kapři lysci, vyznačující se jenom několika řadami velkých šupin, a kapři zcela hladcí, jimž z původního šupinového pokryvu zbylo jenom několik malých šupinek u odstupu ploutví (Tab. 39, 1, 2, 3.). v době historické byl u nás podle Štěpánka kapři šupinatý v řekách, z nich přenesen do rybníků, kde změnil nápadně tvar těla k lepším užitkovějším formám. Teprve na konci XIV. Století a na začátku století XX. Se rozšířil v rybníkářství i kapr hladký a lysec se 3 řadami šupin.

Barvitost kapra je v různých polohách a v rozmanitých rybnících odlišná, v základních barvách se však mnoho neliší. Jsou jimi žluť a temná modř, přecházející i v narůžvělé nebo nazlátlé, vzácněji i nazelenalé tóny. Celkové zbarvení souvisí nejen s převládajícími barvami dna, ale i se stářím ryby, ztučnělostí a dědičným založením. Mladší kapří jsou vždy světlejší. Ti, kteří jsou tučnější, ve velmi dobrém výživném stavu, mají tělo vždy žlutší.

Zvláštním typem kaprů jsou modráci. Ve Lnářích získal promyšleným výběrem Dr. Th. Mokrý tenkokožné lnářské modráky, kteří děkují podle Schäferny za svoji modrou barvu jednak tenké kůži, jedna nedostatku iridocytů odrážejících světlo a podmiňujících zlatý nebo stříbřitý lesk. Barvivo krevní prosvítá z podkožních tkání a působí narůžověle, až namodralé zbarvení. Znak tento je dědičný, podmíněný stavbou kůže a tím, že chybějí iridocyty, a nemá tudíž nic společného s přizpůsobením barvám okolí.

Modráci vzniklí přizpůsobením barvám vodního prostředí se objevují nahodile v rybnících různých oblastí. Zde je třeba hledat patrně i původ modráka telčského.

Jako zbarvení mění se i tvar kapřího těla v různých vodách velmi nápadně. Říční kapři bývají vždy nízcí, značně protáhlí a dosti širocí, takže průřez jejich těla je téměř kruhovitý. Rybniční kapři podle dědičného založení a zevních podmínek, zejména teploty a dostatku potravy, mají nápadnou výšku hřbetu, neúměrně malou hlavu k mohutně vyklenutému hřbetu i břichu protáhlejší, štíhlejší kapry. Hloubka těla má se k délce u rybničních kaprů jako 1:2,8, kdežto u říčních 1:3,2.

V jednotlivých oblastech staré rybníkářské tradice, ustálily se charakteristické kmeny kaprů, které za podmínek, na něž jsou zvyklé, zhruba udržují vzezření a vzájemné poměry jednotlivých tělních částí. Dostanou-li se však do poměrů horších nebo lepších, mění velmi brzy své tvarové vzezření. Není-li kapr dědičně založen k špatné vzrůstnosti, dovede i po pobytu v potravou chudém prostředí nápadně změnit tvar těla po opětné přesazení do rybníků živných. Zakrnělý, hladem a nedostatkem minerálních solí potřebných k stavbě kostry zamořený kapr se obvykle pozná podle veliké hlavy a neúměrně dlouhých ploutvé a měkkosti kostry a hlavně podle úzkého, nízkého těla, jehož hlava je neforemně veliká.

Srovnáme-li vyobrazení kapra ze starých knih s dnešním snímkem jedince pocházejícího z dobrého chovu, je jasné, jaks e pronikavě zlepšil tvar těla kmenů odborně prošlechťovaných a ošetřovaných. Mezi domácími proslulými chovy kaprů rozeznáváme obvykle kapry lnářské a pardubické, široké chlumecké a mezi oběma je nejrozšířenější kapr třeboňský a místně v drsné vysočinné poloze známý moravský horácký kapr.

Oporou pro tlamu kapra jsou čelisti a mezičelisti, umožňující vysunování rypákovitého zakončení. Na horním rtu visí čtyři krátké vousky. Strop dutiny ústní je mohutnou svalovou poduškou s množstvím chuťových čidel, majících za úkol ochutnávat a vytlačovat z pozřené a nahromaděné jemné potravy přebytečnou vodu. Na každé straně požerákových kostí je 5 požerákových zubů s hlavicemi vlnitě rýhovanými. Pod nimi je drsná, rohovitá destička požeráková, usnadňující zubům částečné rozmělňování potravy. Zuby podléhají značnému opotřebení, a jsou proto podle Šustových pozorování každoročně obnovovány.

Svalstvo hlavy je mohutné a složitě upravené. Trupové svalstvo je uspořádáno podobně jako u jiných ryb.

Ze zajímavostí vnitřních ústrojů nutno vytknout jednoduchou, v kličky uspořádanou zažívací trubici nemající žaludek a obklopenou játry, sledujícími ji v podobě protáhlých, laločných provazců.

U dospělých jedinců zaujímají valnou část tělní dutiny jikernačky mohutné vaječníky, táhnoucí se v podobě širokých vaků po obou stranách, a stlačují před třením okolní ústroje. Vývody vaječníků se spojují v jednotný vejcovod vyúsťující z těla za řití. Podobné vývody varlat splývají v společný chámovod.

Původní vlastí kapra je sice také střední Evropa, ale ledová doba ho zatlačila tak, že teprve po jejím odchodu mohl znovu Dunajem pronikat do své původní oblasti. Snad byl z Podunají, zejména z oblasti blízké vústění tohoto veletoku do Černého moře, a z Asie i uměle přenášen na západ, takže se k nám dostal dříve, nežli by byl pronikl přirozenou cestou.

Velmi záhy byla známa jeho chutnost masa a vhodnost k chovu v rybnících. Staří Římané neznali ještě kapra, v byzantském imperiu byl však již oceněn. Mniši, přicházející později z jižních zemí, a klášterní střediska u nás vznikající byla nejúspěšnějšími, rychlými šiřiteli kapra, který umožnil velkolepý rozvoj rybníkářství a stal se nejdůležitější hospodářskou rybou.

Nejobvyklejšími způsoby jeho kuchyňské úpravy je smažení, pečen na másle, výborný je také dušený na slanině, s majonézou, v rosolu, pečený s paprikou, a modro, se smetanovou omáčkou, na černo, na sardeli kromě mnoha jiných méně běžných příprav.

Obvykle dosahuje velikosti 40 – 60 cm a váhy 2 – 5 kg, v některých těžko zlovitelných vodách (táborských Jordán) byly však zaznamenány úlovky starých, přes 1 m dlouhýcha až 28 kg těžkých kusů. Hnízdo uvádí, že v roce 1875 byl uloven v táborském Jordánu kapr 23,5 kg těžký, vroce 1890 nalezen jako dosud nejtěžší jordánská ryba 28 kg těžký kapr mrtvý u brlení rybníka, roku 1913 uloveno několik velkých kaprů, nejtěžší z nich vážil 21 kg.

V Dunaji je prý vzrůstová hranice až u 30 kg a podobní mimořádně těžcí jedinci jsou podle Francéových pozorování porostlí řasami, „mechovatějí“, jak říkají rybáři. Zprávy o stoletých kaprech nutno ovšem přijímat opatrně.

Mladé ročníky kapra vyžadují k zdárnému prospívání mělké, sluncem v létě dobře proteplené vody s úrodným dem oplývajícím potravou. Na zimu jsou pro ně nezbytné hlubší tůně s měkkým dnem, v němž vyrývají mísovité jámy a ukládají se do nich k zimnímu klidu (tab. 15, 1). Zájem o potravu začíná u kapra teprve tehdy, když se voda na jaře náležitě oteplila. S příchodem podzimních mrazů ustává zcela, vyjímaje útlý plůdek, u něhož bylo Dvořákem pozorováno přijímání potravy ještě v prosinci.

Způsobem výživy je kapr společenskou rybou dna, za teplých dnů však rád stoupá ke hladině a převaluje se tu nebo i vymršťuje nad vodu. Je to plachá, velmi opatrná, v řekách k návnadám nedůvěřivá ryba.

U starších, pohlavně vyspělých kaprů (mlíčníci ve třetím roce, jikarnačky obvykle ve čtvrtém) spadá doba rozmnožování do pokročilého jara a do začátku léta. Zvětšující se objem mohutných vaječníků a tím i břicha i kruhovitý tvar řitě prozrazují samice, kdežto u štíhlejších samců zůstává řitní otvor spíše štěrbinovitý, protáhlý, vpadlý (Tab. 13, 2). V řekách nemajících dostatek mělkých, klidných pobřežních částí vytírají se kapři špatně nebo vůbec ne. Také v některých údolních přehradách, převážně hlubokých, kapři se nikdy netřou, i když se jim tu jinak dobře daří.

Jikernačky vyhledávají mělkém rostlinami bohatě zarostlé okraje od a vypouštějí jikry, které se hned přilepují na blízké rostliny. Jikry jsou drobné, světlé. Jedna jikernačka může podle své velikosti naklást 200 000 až 700 000 jiker. Na  kg váhy se počítá u jikernačky 200 000 – 300 000 jiker, takže 3 – 4 kg těžké kusy mohou vytřít až 1 000 000 jiker. Přerostlé ztučnělé kusy, jejichž váha překročila 15 kg, ustávají obvykle v produkci hodnotných jiker nebo se již vůbec nevytírají (i zde jsou však u některých kapřích kmenů výjimky), ačkoliv nejstarší rybníkářský velmistr našich zemí, známý biskup Dubravius, pozoroval plodivou schopnost ještě i u 30 let starých jikernaček.

Při vlastním tření si vedou mlíčníci velmi bouřlivě, pronásledují jikernačky a vyskakují v milostném reji i nad vodu (Tab. 12, 2). Kladení jiker se děje v noci, nejčastěji v ranních hodinách, jak bylo pozorováno při tření kaprů v rybníčcích, které se k tomu účelu zvlášť zřizují (Dubraviovy rybníčky).

Někdy se zpozdí za nepříznivého počasí tření až do léta a „otavový“ plůdek z něho vzniklý dorůstá do podzimu jen 3 – 5 cm a špatně přečkává zimu, neboť má ještě velmi málo zásobních látek, z nichž by mohl trávit.

S karasem se kapr často ve volné přírodě kříží, potomci zvaní kaprokarasi jsou méněcennými rybami k využití rybníků, neboť špatně rostou. Z jiker se líhne (viz také kapitolu o výkonnosti rozmnožovacích ústrojů po 5 – 6 dnech, jemný plůdek, zachycující se produktem lepkavých hlavových žlázek na rostlinách a stoupající asi za týden po strávení žloutkového váčku k hladině, kde nabírá vzduch do plynového měchýře. Potřebuje ho nezbytně k tomu, aby se stal pohyblivým, schopným čilého plavání při lovení drobných, vodních ústrojenců, kteří mu slouží za potravu (Tab. 13, 1). Břišní ploutve se plně vyvíjejí, jakmile dosáhl 14 mm délky (obr. 52) a po dosažení 18 mm délky objevují se také první šupiny. Poměrně pozdě vyrůstají vousky au tlaky, obvykle teprve když plůdek dorostl 3 cm délky.

V živných prostředích dosahuje plůdek již v několika týdnech značných velikostí a dorůstá obvykle do podzimu na 8 – 10 cm délky a 1 – 4 dkg váhy (Tab. 13, 3). Ve druhém roce mívá násada již ¼ – ½ kg váhy a ve třetím roce se může ve vhodných prostředích stát již vážnou, přes 1 kg vážící rybou (ve výjimečných případech již i ve druhém roce).

Hlavní potravou jsou v mládí nejmenší vodní ústrojenci, později hlavně zvířena v mělkých pobřežních částí dna, tvořená larvami vodního hmyzu, červy a korýšky. PodleDvořáka jsou první potravou plůdku do 10 dnů stáří buchanky a perloočky. Jakmile dosáhl plůdek 1 cm délky, počne lovit larvy pakomárů, od velikosti 3 cm sbírá na dně i larvy chrostíků, později larvy jepic, hmyz bodavý a červy štěpinaté. Obvyklou příměsí jsou v potravě i drobné řasy, nemajících však význam, poněvadž jsou nestravitelné. Přirozená potrava je doplňována v rybníkářstvích i uměle předkládanými příkrmy živočišného a rostlinného původu. Velmi pozoruhodným, již dříve několikrát popsaným zjevem je kanibalismus u kapřího plůdku, považovaný obvykle jenom za náhodné porušení mírného, nedravého charakteru této ryby. Hrabě a Kostomarov sledovali kanibalismus v četných případech i u plůdku, který nebyl příliš rozdílně veliký, a vysvětlují jeho zvyk příliš velkým hladem, těsností životního prostředí, vznikem skupiny přerostlíků mezi vysláblými zakrnělci. Je tedy mimořádným úkazem u plůdku chovaného za zvlášť nepříznivých podmínek a výslednicí souhry činitelů napomáhajících jeho vzniku.

Velmi pozoruhodným zjištěním je, že přijímání potravy se neděje nahodile, ale výběrem, a že neustává, jak se dříve uvádělo, s poklesem teploty, ale že pokračuje u plůdků ještě i po snížení teploty pod 5°C.

V průzkumu potravy starších kaprů dodnes těžíme z poznatků J. Šusty, geniálního zakladatele moderního rybníkářství.

Kapr soupeří v potravě s cejnem, marénou, karasem, úhořem, línem.

U starších kaprů se dostavuje však s prvními chladnými dny podzimu netečnost k přijímání potravy, která trvá až do jara. Je-li ryba v zimních ložích (Tab. 16, 1) vyrušována onemocněním, cizopasníky nebo zevními vlivy, jako nedostatkem kyslíku nadbytkem jedovatých plynů ve vodě, přívaly sněhových vod (které mají často nebezpečně kyselé složení, přicházejí-li z lesů), otřesy, ubývá jí rychleji zásobních látek a hyne často koncem zimy vysílením.

Požíráním mladých i vyspělých kaprů škodí vydry, toulavé kočky, někteří větší vodní ptáci, jako volavka, čáp bukač velký, roháč velký, kachny. Kapřímu plůdku jsou nebezpečné některé druhy ryb, hlavně štika, okoun, candát, v řekách i sumec, užovky, skokani zelení, draví vodní brouci, zvláště potápníci, ploštice, larvy vodního hmyzu (brouků a vážek).

Nemocí a cizopasníků, jimiž kapr trpí, je veliký soubor. A kůži a žábrách kaprů cizopasí někteří druhy řas a vodních plísní, rozrůstajících se zejména na poškozených místech těla nešetrným zacházením ledem, škůdci, cizopasníky nebo odřených překážkami ve vodě. Plíseň Branchiomyces sanguinis Plehn rozrůstá se za letních vedet v kapřích žaberních cévkách tak rychle, že zcela ucpává jejich průchodnost, znemožňuje okysličování krve a způsobí v několika dnech ohromná hynutí postižených kaprů. V poslední době byly pozorovány i škody působené cizopasnými plísněmi Ichthyochytrium a Mucophilus. Z cizopasných žaberních a kožních prvoků je třeba jmenovat bičíkovce zhoubného (Costia necatrix Lecl.), působícího mléčné zakalení pokožky, kožohryze (Chilodonella cyprini Morov, obr. 53), kožovce mnohodceřinného (Ichthyophthirius multifillis Fouquet, obr. 53), výtrusovce z rodu Myxobolus (obr. 55), jako M. exiguus Th. Myxobolus cyprini, v ledvinných kanálcích cizopasí příbuzný Hoferellus cyprini Dofl. V mozkových cévách kapřího plůdku se objevují z jara velmi malé spory výtrusovce Lentospora encephalica Mulsow působícího u postiženého plůdku potácivé a krouživé pohyby. Podobně ve střevech cizopasí a mladší kapry působením zánětů a hubnutá citelně poškozují kokcidie, zvláště Eimera cyprini Plehn a E. carpelli Légér, která napadá někdy již i útlý, několik týdnů starý plůdek. Jednorodé motolice z rodu Dactylogyrus (obr. 54), zvláště druhy D. vastator Nybelin, ohrožují kapří plůdek poškozováním jemných žaberních tkání v letních měsících a ztrácejí nebezpečnost teprve u silnějšího plůdku, který přerostl délku asi 6 cm. Dactylogyrus anchoratus, dvakrát menší nežli předešlý (0,5 mm), zdržuje se naopak na žábrách malých i velkých kaprů po celý rok, kdežto D. minutus (až 0,5 mm) cizopasí nejčastěji na podzim u kořene žaberních lístků větších kaprů. Podobně se uplatňují motoličky z rodu Gyrodactylus a klanonozí korýšci chlopek Sieboldův (Ergasilus sieboldi). Nebezpečnými kožními trýzniteli kapra jsou pijavky (obr. 54), z nichž se objevuje na mladších kusech nejčastěji druh Hemiclepsis marginata Müll., na starších kaprech pijavka rybí (Piscicola geometra L.). Kapřivec lupenitý (Argulus foliaceus, obr. 54), příslušník korýšků, vbodává ostré, sosákovité, savé ústní ústrojí do kůže kaprů, do níž se pevně přichycuje dvěma přísavkami a způsobuje hluboké, nebezpečné rány, které si ryba ještě rozdírá ve snaze sedřít obtížné příživníky. Zmínkou o puchýřnatosti kapra, dosud neznámého původu, projevující se ostrůvkovitými květákovitými zbujeninami pokožky, v těžších případech později i měknutím kostí a nemožností pohybu, v lehčích případech opětným vyhojením po přesazení ryb do lepších podmínek, je možné zakončit výčet kožních cizopasníků a nemocí (Tab. 17, 8). Nachlazení pokožky působením prudkých změn teploty vody, u něhož bylo dříve popisováno sloupávání kůže v celých cárech, nepodařilo se pokusně prokázat, ani když kapři byli vystaveni prudkému účinku mrazu.

V tělní dutině cizopasí někdy tasemnice řemenatka (Ligula intestinalis L.), dospívající ve střevě rybožravých ptáků. Nejnebezpečněji se uplatňuje v zaživadlech bakteriální původce infekční vodnatelnosti kapra, mikrob Pseudomonas punctata forma ascitae. Rozmnožuje se v nečinných střevech koncem zimy tak, že působí vleklé onemocnění přestupující na játra a způsobuje vodnatelnost dutiny břišní (Tab. 17). Zvlášť prudké napadení hubí ryby za příznaků značné vyhublosti nebo plochých vředů v kůži a svalovině. Infekční vodnatelnosti podléhá obvykle valná obsádky a rybníkářovi nezbývá, nežli ze zbylých kusů, které pohromu přežily, vychovat nový kmen vynikající odolností ke kmeni nebezpečného mikroba. Přesuny a míchání násad různého původu, jakékoliv zeslabování odolnosti ryb a přehánění intenzity produkce jsou v době vzplanutí nákazy nebezpeční. Neméně významnými cizopasníky zaživadel jsou červi příbuzní škrkavkám a některé tasemnice, jako květovci (Caryophyllaeus laticeps Pall. – obr. 54), dorůstající 3 cm délky a hubící při silném napadení kapří plůdek. Ve velkém množství objevují se někdy ve střevech 3 – 5 mm dlouhé motoličky Allocreadium isporum. Oblý hlíst Philometra abdominalis Nyb. proráží stěnu střevní a dorůstá v hromadícím se exsudátu 3 – 6 c délky. Spolčuje se z časti s tasemnicí řemenatkou. Lidskému zdraví nebezpečná motolice Opisthorchis felineus Riv., sice kaprům a kaprovitým rybám mnoho neškodí, ale v žlučovodech člověka, koček a psů může způsobit vážné zdravotní poruchy, pokud by se vzácně vyskytla i v našich rybách.

Ke krevním, zdraví kapra ohrožujícím cizopasníkům počítáme bičíkovce Trypanoplasma bordelli (obr. 53), přenášeného pijavkami při jejich sání krve a způsobujícího tak zvanou spavou nemoc kapra, končící vyhubnutím a uhynutím, motoličku krevničku (Sanguinicola inermis Plehn. – obr. 55), 1 mm velkou, vyvíjející se v plovatkách a cizopasící v dospělosti v cibulovitém srdečním násadci kapra.

Také v ostatních ústrojích nacházíme cizopasníků, hlavně drobnohledných. U kaprů sádkovaných dlouho v nevhodných nádržích objevuje se červenkové onemocnění, které je poruchou výměny látkové nebo bakteriální infekcí, působenou mikrobem Bacterium cyprinicida Plehn nebo Pseudomonas plehniae.

Některá onemocnění kapra nejsou dodnes spolehlivě vyjasněna (puchýřnatost, strnutí rypce – Tab. 17, 1, 8), takže boj proti jejich výskytu a šíření je velmi obtížný.

Hospodářskou cenu kmenů kapra snižují tak některé získané nebo ještě častěji dědičné úchylky v stavbě těla, vyskytují-li se u většího procenta potomstva. Je tu třeba jmenovat alespoň nedostatečný vývin, chybění nebo deformace ploutví zmenšující pohyblivost ryby a tím její schopnost dokonale využít potravních zdrojů. Úchylky v stavbě a vývinu kostry způsobují různá zkroucení páteře (lordosis, skoliosis, kyfosis a jejich kombinace), skřelí, hlavových kostí, prodloužení nebo zkrácení čelisti, tak zvané mopslovité hlavy kaprů i jiných ryb /Tab. 17). Také rachitické změny jsou někdy původcem podobných změn, které však nepůsobí rybám vážné potíže, jsou-li mírnějších rozměrů. Zpomalují poněkud jenom růst, poněvadž souvisí se sníženími možnostmi pohybovými, potřebnými při vyhledávání a uchvacování potravy. l zajímavou odchylkou je také zdvojení hřbetní ploutve, které podle Schäferny má původ v jizvovitém tahu vyhojeného zranění, které kapřík v útlém mládí získal na některé straně těla.

Význam kapra v rybníkářství je pojem, který souvisí tak úzce s tímto výrobním odvětvím, že je u nás podmiňuje. Kapr je nejcennější hospodářskou rybou, která z velké části umožnila vznik proslulého českého rybníkářství a s ním kráčejícího chovu ostatních rybničních ryb. Jeho zdokonalování postupovalo tak úspěšně, že se stalo učitelem blízké i vzdálenější ciziny a i v budoucnu má zcela zajištěný zdárný rozvoj, neboť poskytuje i v neúrodných krajích, ležících na neplodných třetihorních píscích, jílech a štěrcích, mnohem větší užitek nežli by na témž místě mohlo poskytnout špatné pole nebo věčně zamokřená, bažinatá louka. Jeho nádrže jsou kromě toho nedocenitelnými zásobárnami vody, jejíž výpar zlepšuje úrodnost okolních krajů a přitahuje deště.

Kapr projevil tak značnou přizpůsobivost a v živných vodách nižších poloh tak uspokojivé přírůstky i plodnost, že si trvale zajistil první místi v souboru rybničních ryb. Bystří rybníkáři se již v nejstarších dobách spolehlivě seznámili s jeho životními potřebami a zavedli již na začátku XIII. Století účelný, stále zlepšovaný postup při využívání rybníků chovem kapra. Za Karla IV. Stavěny rybníky o překot, neboť se poznala jejich cena pro bažinaté, neplodné kraje i jejich okolí. Stará epocha úspěšných začátků vyvrcholila vydáním prvního skvělého, dodnes nezestárlého spisu o rybnikaření, za nějž vděčíme olomouckému biskupovi Janu Dubraviovi (1486 – 1533), vynikajícímu praktikovi, který se dovedl chopit pera, aby prospěl rozvoji významného hospodářského odvětví a tím i své vlasti. A učinil tak způsobe tak znamenitým a svoji dobu přestihujícím, že celá další století i všechny sousední země těžily z jeho literárního odkazu. Husitské války zasadily rozvoji rybníkářství velkou ránu, ale již na začátku 16. Století zavádí Štěpánek Netolický první skutečný systém do rybničního hospodářství a přibližuje se opět doba překotného budování nových rybničních staveb. Další staletí přinesla v úrodnějších polohách rušení a přeměňování tisíců rybníků v pole a pastviny. Zejména válka třicetiletá poškodila opět citelné rybníkářství. V bažinatých jihočeských krajích se však velká část rybníků udržela a vstoupila v minulém století v období nového rozmachu rybničního hospodaření. Nynější rozloha rybníků obnáší pouze 1/3 bývalé výměry šestnáctého století. Tehdy bylo v Čechách 78 000 rybníků a ještě josefinský katastr z roku 1788 vykazuje jejich úhrnnou výměru 76 815 ha. Uzrálo poznání, že nezbytným zakladatelem k dokonalému využití rybničních ploch je nejprve dokonalá znalost těla, života a potřeb ryby, představující chovný objekt. Léta pilných výzkumů Josefa Šusty přinesla mnoho překvapení, zejména v správném poznání hlavních složek přirozené potravy kapra, a stala se tak východiskem k správnějšímu chápání základů rybniční produkce i jejich závislosti na okolí a stavu rybničního prostředí.

Rybníky byly podle své vhodnosti a podle potřeb rybničního podniku roztříděny v třecí, výchovné a hlavní, v nichž ryba dosahovala tržní velikosti. Plocha nádrží sloužících k množení a dorůstání kapra musela být uvedena v správný poměr k rybníkům hlavním, aby rybniční podnik byl soběstačný v produkci násad. Zvýšená pozornost byla věnována i výchově vedlejších dravých ryb, přisazovaných do kaprových rybníků a rozmnožujících značně jejich výnosy. Kapří plůdek získáváme des staročeskou metodou, přirozeným výtěrem ve vhodných, výhřevných třecích rybnících, do nichž se nasazuje určitý počet vyspělých matečných kaprů. V příštím jaru se loví roční násada, která byla v místě zrození přes první zimu. Tyto rybníky musí být proto bohaté potravou i bezpečné po přezimování kaprů. Tuto plemenitbu oproštěnou od dřívějších nesprávných zásahů do ustalování jednotlivých kmenů kaprů (nesprávné osvěžování krve apod.), při níž se může často nepříznivě uplatnit špatné počasí, zejména chladný konec jara, doplňujeme dnes ještě znovuvzkříšenou starou Dubraviovou metodou výtěru kaprů zcela v malých třecích rybníčcích (Tab. 17, 1). Z nich vylovujeme matečné páry kaprů, jakmile se vytřely, a plůdek po vylíhnutí přelovujeme a přenášíme do výtažných plůdkových rybníků, z nichž přichází na podzim do spolehlivého rybníku komorového. Někdy je přesazování i dvakrát opakováno v prvním létě života plůdku a mluvíme potom o zrychlené výchově kapřího plůdku. Na jaře je plůdek rozvážen do násadových rybníků a z nich přichází opět do komor a v dalším roce do rybníků hlavních podle jejich životnosti buď na jeden, dva nebo výjimečně ve velmi chudých, výše ležících rybnících až na 3 roky (Tab. 14, 1, 2). Přibývání poznatků o rybách a životě ve vodě umožnilo pronikavé zlepšení způsobu hospodaření v rybnících, do jehož podrobností nemůžeme zde zabíhat.

Dobou Šustovou počíná novodobý rozmach našeho rybníkářství, v němž si kapr, nejstarší obyvatele rybníků, podržel své výsostné postavení. Nelze ovšem zatajit, že i u této ryby tak dlouho zapojené v hospodářské využívání našich krajů stojíme ještě před rozřešením mnohé důležité otázky, soustřeďujících se k důkladnějšímu poznání života a jeho potřeb, nežli budeme moci říci, že o kapru víme snad již vše, co lze zlepšenými pomůckami zjistit a z rozhojněných poznatků odvodit.

V říčním rybářství je kapr v Čechách hájen od 15. III. do 15. VI., nejmenší míra 35 cm, na Moravě 40 cm, na Slovensku hájen od 1. IV. Do 15. VII., nejmenší zákonitá míra 30 cm.

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.