Karas obecný

Blízkým příbuzným kapra obecného je karas obecný, jmenovaný často karásek, na Třeboňsku „Katuška“. Při zběžném pohledu je možno lehko ho zaměnit s kaprem. Celkový tvar těla je však velmi podobný kapřímu, hlava je však u karasů velmi krátká (půl výšky těla) a na horním rtu nevidíme žádné vousky. Duhovka oka je u karasů vždy stříbřitá, u kaprů zlatová. Ocasní ploutev je mnohem mělčeji vykrojená nežli u kapra a bývá před ní nápadná černá skvrna.

Praktikové naplňují obdivem někdy při lovu rybníků tím, že po pouhém sáhnutí do kádě s rybami prohlašují, zda jsou v nich karasi nebo kapři, aniž ryby vylovují a prohlížejí. Hmatem je zcela snadné přesvědčit se o tom, neboť karasi mají drsné skřele. Jednotlivé kosti skřelové mají mezi sebou nápadné lištovité výčnělky.

V různých vodách je celkový tvar karasího těla velmi proměnlivý, od nápadné krátkosti a značné výšky až k štíhlým, nízkým rybám. Kromě potravy modeluje tvar karasího těla proudivost vody životního prostředí. Ve stojatých vodách se shledáváme s širokými karasy, v proudivých s táhlými. Podobnou obměnu lze vidět i u kapra rybničního a u toho, který byl vysazen do řeky.

Systematiky byl proto karas rozlišen ve 2 formy. Široká se jmenuje Carassius carassius morpha Bloch., protáhlá Carassius carassius morpha humilis Heckel. Ve starších knihách nacházíme zmínky o řaadě odrůd karasa, mezi nimiž byl zejména rozlišován karas bahenní (Carassius oblongus Heckel.) s dlouhým, nízkým tělem (délka hlavy se rovnala dvěma třetinám výšky těla), a karas zakrnělý (Carassius humilis) se slabým úzkým tělem a černou skvrnou u ocasu.

Hřbetní ploutev karasa je velmi dlouhá, řitní naopak poměrně krátká.

Vzorec ploutevních paprsků, šupin a požerákových zubů:

H 3 – 4/14 – 21, P 1/12 – 13, B 2 – 3/7 – 8, Ř 3/5 – 8, O 19 – 20.

Š 7 – 8 (30 – 36) 5 – 6. ZP 4 – 4.

Celkovým zbarvením těla se podobá karas kaprům žijícím ve stejné vodě ploutve bývají poněkud načervenalé.

Vnitřní uspořádání ústrojů je také velmi podobné kapřímu, základní složky potravy se u obou ryb neliší.

Tře se v květnu a červnu na mělkých hustě zarostlých místech, kde ovšem po jikrách i plůdku slídí okouni, úhoři i štiky. Jikernačka klade 200 000 – 300 000 jiker. Vzrůst plůdku i starších karasů je velmi pomalý, takže v průtočných rybnících jsou velmi nevítanou plevelí, ubírající kaprům a línům citelná množství potravy.

Obvykle dosahují karasi v příznivých podmínkách 15 – 25 cm délky a váhy ½ – 1 kg. Jejich násady bývají někdy nedopatřením nebo v podvodném úmyslu vydávány za kapří a rybníku jimi osazeného je nedokonale využito, neboť přírůstky i prodejnost karasů neuspokojují.

S karasem se setkáváme i v řekách níže ležících, pomaleji tekoucích a hojnost tůní a postranních řečišť vytvářejících kde jsou nepříliš ceněnou sportovní rybou.

Nedoceněnou vlastností karasa je otužilost proti nedostatku kyslíku. Dokonce i v stále zkalených rašelinných, nebo teplých, hlinitých vodách v cihelnách a pískovištích se jim daří, takže jsou jedinou rybou, jíž lze pro podobná vodní prostředí využít.

Před požíváním je ovšem nutné vysádkovat karasy lovené v takovýchto méně vhodných vodách, aby jejich maso nezapáchalo bahnitě a získalo chutnost. U větších kusů takto ošetřených nelze prohlásit maso za špatné, jak se obvykle činí. Také v přikrmování dravých ryb užívá se někdy karasů v rybnících a sádeckých nádržích.

Na žábrách karasů zjistil Frič jako časté cizopasníky glochidie (larvy) škeblí, korýšky chlopky (Ergasilus sieboldi) a motoličky (Dactylogyrus). Sanguinicola intermedia Ejsmont, nedosahující celého 1 mm velikosti. Oblý hlíst Filaria sanguinea cizopasí v hřbetní a ocasní ploutvi mezi jejich paprsky.

Velmi často vznikají kříženci kapra a karasa, nazývaní kaprokarasi, na Moravě „pitruše“, dříve chybně popsaní jako samostatný druh (Cyprinus nebo Carpio kollari). Jsou plodní a v potomstvu se vracejí k původním rodičovským druhům.

V řekách je karas hájen v Čechách i na Moravě od 15. III. do 15. VI. A nejmenší zákonitou mírou je 15 cm.

V mnohých okrasných nádržích je u nás s oblibou nasazován Karas zlatý, jmenovaný obyčejně zlatá rybka, která je odrůdou karasa přivezeného z Dálného Východu, kde je odedávna prošlechťována a vznikla výběrem náhle se objevivších nazlátlých jedinců, kteří se příležitostně vyskytnou i u jiných ryb. Mívá barvu stříbřitou, červenou nebo zlatou, někdy i černě skvrnitou nebo celou černou, při čemž se černé barvivo neustále na těle stěhuje. Také byly staletým výběrem získány odrůdy bez šupin s velkýma, teleskopicky vystouplýma očima, zvané nebehledky, nebo s dlouhými vlajícími ploutvemi, označované jako závojnatky.

 

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.