Koljuška ostnitá

Čeleď ryb koljuškovitých (Gasterosteidae) náleží řádu Hemibranchi, jehož jméno vyjadřuje změněné vzezření žaber (redukci žaber). Koljušky mají podobně jako vranky kostěný pancíř na tvářích (prstenec kostí, obklopujících oční jamky, je sklouben s kostí skřelovou). Na hřbetě koljušek jsou volné, ploutevní blanou nespojené ostny, zastupující první hřbetní ploutev, kterou jsme poznali u ostnoploutvých. Břišní ploutve bývají silně zjednodušeny, prsní ploutve jsou posunuty silně odzadu.

Ústa mají horní postavená a malé rozměry. Zuby jsou rozestaveny jenom na spodních čelistech, mezičelistech a jícnových kostech.

Velmi pozoruhodným znakem samců jsou velké ledviny, produkující v době tření tmel k stavbě hnízda, kdežto samice mají ledviny nápadně menší. Plynový měchýř nemá vývodu, z mladých koljušek nacházíme příčné pruhování boků, mizící v stáří.

Koljuška ostnitá žije nejen v sladkých, ale i v studených vodách, které jí dovolují vytvořit boční pancíř, neboť nesou lépe i těžší rybí těla nežli sladké vody, v nichž nacházíme vždy jen koljušky hladké.

Koljuška ostnitá (Gasterosteus aculeatus L.) je vzácně, snad původně, snad o umělé zdomácnění provedeném akvaristy nehojně rozšířena i v našich vodách.

Má štíhlé, vřetenovité tělo, ze stran zploštělé. Délka hlavy je 3-4 krát obsažena v délce těla, hloubka těla 4-5 krát. Obvyklou délkou ryby je 5 – 9 cm. Nápadně velké jsou oči koljušky.

Hřbet bývá olivově zelený nebo modročerný, břicho leskle bílé, kdežto na bocích přecházejí temnější barvy hřbetu v světle břišní. Mláďata mají černé, nepravidelné příčné pruhy na bocích.

V době tření je samec nádherně zbarven. Hřbet svítí zelenavou modří, břicho, část boků, vnitřek tlamy a břišní stěny jsou krvavě červené. Toto červené vybarvení je typickým znakem samců, a to jen v době tření.

Boky má koljuška opatřeny kostěnými štítky, velmi rozmanitě seskupenými a rozloženými, což zavdalo příčinu k rozeznávání různých druhů koljušek. Bertin však zjistil, že vylíhlé koljušky jsou vždy bez štítků, a procházejí tedy hologymním stadiem (obr. 50), jemuž boční pancíř zcela chybí. Jakmile však rybky dosáhly dílky 13 mm, počínají se jim tvořit štítky a procházejí tím postupně stavem gymnurím (skupina štítků jen u prsní ploutve), semiarmatním (jedna skupina štítků vpředu, jedna u ocasu) a končí stavem trachurním, jehož kostěný pancíř povléká souvisle od prsních ploutví až k ocasu. K tomuto vrcholnému stavu dospívá však koljuška jenom v moři severněji od 48. Šířkového stupně. Forma semiarmata se vyskytuje k 46. Stupni, hologymní přichází na jihu mezi 34. – 44. Stupněm, kdežto gymnurní se může vyskytovat v celé oblasti rozšíření koljušky. Závisí to od slanosti vody. Sladké vnitrozemské středoevropské vody obývá jen forma gymnura se skupinkou štítků za prsní ploutví; ostatní formy, pokus by se vyskytly, pocházejí z umělého nasazení.

Sladká, specificky lehčí voda, vynutila si zmenšení kostěného pancíře, kdežto specificky těžší nese stejně dobře koljušky vyzbrojené těžším „brněním“.

Měkká druhá hřbetní ploutev je posunuta k ocasu, před ní jsou od hlavy počínaje 3 volné ostny, z nichž je nejdelší, třetí stojící těsně před druhou hřbetní ploutví nejmenší. Břišní ploutve jsou silně zjednodušeny a skládají se obyčejně z jednoho trnu a dvou měkkých paprsků. Prsní ploutvičky mají nápadný vějířovitý tvar a značné rozměry. Řitní ploutev má o něco kratší rozměr hřbetní a stojí zhruba pod ní. Ocasní ploutvička je rovně uťatá a odstupuje z ocasní části těla, rozšiřující se pojednou ze svého předchozího nápadného zúžení.

Vzorec ploutevních paprsků:

H 3/10 – 12, P 9 – 10, B 1/1 – 2, Ř 1/8, O 12.

Postranní čára probíhá k ocasu a je skryta pod hranou vytvářenou boky. Při pohledu shora se totiž tělo koljušky nápadně k ocasu rozšiřuje, neboť za hřbetní ploutví z něho na bocích vybíhají římsovité hrany, zvětšující jeho šířku.

Svalstvo ploutví a hřbetu je u samce silněji vyvinuto; ještě pozoruhodnější jsou však z vnitřních rozdílů obou pohlaví ledviny. Nejen že jsou vždy u samců mnohem větší než u stejně dlouhé samice, ale zvětšují v době tření ještě kanálky, aby jejich buňky tvořily dostatek hlenu potřebného při stavbě hnízda. Části kanálků obstarávají proto exkreci látek nepotřebných, části sekreci látek ještě potřebných.

V požadavcích na zevní životní podmínky je koljuška ostnitá velmi skromná. Obývá menší stojaté vody i pobřežní části velkých toků a je dokonce velmi přizpůsobivá i k různé slanosti vod (euryhalinní ryba). Na obsah kyslíku ve vodě není příliš náročná. Písčité dno jí však nevyhovuje. V zimě se ukládá mezi spleť rostlin, kořeny a do výmolů pod břehy.

Koljuška ostnitá je podle Scheuringových pozorování čilou, obvykle společensky žijící rybkou, bránící se proti napadení dravými rybami rozježením ostnů. Štiky je však přesto dobře uchvacují. Často se stává, že hejno koljušek samo zaútočí na bezpečnou dravou rybu a snaží se ji zahnat. Starší samečci obhajují své sídlo proto vetřelcům a svádějí tak urputné boje, že jeden z nich po utření těžkých ran obvykle hyne.

Z moře podnikají někdy na jaře hromadné tahy do řek.

Za potravu slouží koljušce vše, co uchvátí a zdolá. Vrhá se na rybky téměř tak velké, jako je sama. Ničí také mnoho jiker a útlého plůdku ryb. Backer udává, že jedna koljuška pozřela v 5 hodinách 74 rybek o kusové délce 12 mm.

Velmi zajímavé je rozmnožování koljušky. Samice převládají početně nad samci. Dobou tření je duben až červen. Nádherně vybarvená, červenavý sameček vyhledává vhodné místo v porostech rostlin a snáší zbytky kořínků a jiné rostlinné částky, v nichž namáhavě bez pomoci samice buduje kulovité hnízdo s postranním vchodem. Po kapkách vpouští mezi propletená vlákna tmelovitý sliz ledvinový, zpevňující v několika dnech celou stavbu. Hnízdo je různé velikosti od ořechu až k pěsti. Každý vetřelec, i samice, jsou houževnatě zaháněni od nehotového díla. Po skončení stavby se počne sameček dvořit samici a snaží se přinutit ji k vstupu do hnízda a vytřená, což se někdy neobejde bez násilného prohánění a přinucování. Po vytření nepatrného počtu jiker si probourá samička výstup střechou hnízda a sameček spěchá oplodnit jikry. Celý děj se opakuje několikrát, obvykle i s jinými přihnanými samicemi. Potom opravuje samec pobořené hnízdo, zmenšuje vchod do něho a zatěžkává celou stavbu pískovými zrny a kaménky počet jiker, které vytře jedna samice, kolísá mezi 60 – 400 kusy. Jejich velikost je 1,7 mm v průměru.

Za vývoje jiker, trvajícího 10 – 12 dní, hlídá samec pečlivě hnízdo, neboť samice by dychtivě jikry požraly, jakmile by se na okamžik vzdálil. Údery prsních ploutví vhání k jikrám čerstvou vodu, a jakmile se vylíhl potěr, prolamuje ve stěnách hnízda otvory. Pokud není žloutkový váček stráven, setrvává plůdek v hnízdě; unikající mláďata uchopuje samec do tlamy a vrací je zpět. Také proti slídícím škůdcům brání své potomstvo statečně. Ještě týden až 2 týdny po vyplutí z hnízda hlídáje samec starostlivě, takže se i při malém počtu kladených jiker mohou koljušky ve vhodných vodách velmi bohatě rozmnožit.

Z cizopasníků nutno jmenovat alespoň jednorodé motoličky Gyrodactylus medius a G. Rarus, rozrušující pokožkua  řemenatku Ligula simplicissima.

Pro skromné tělesné rozměry nemá koljuška pro vnitrozemské rybářství význam.

Naopak nebylo by vítané zavádět ji do volných vod ani rybníků, neboť je nebezpečným ničitelem jiker a plůdků ušlechtilých ryb. Její výskyt v našich vodách je velmi skrovný a pochází patrně, zejména v menších tůňkách v okolí velkých měst, ze zdařilých vysazovacích pokusů, jimiž se akvaristé rádi zabývají. Bylo tím ovšem znemožněno získat spolehlivé poznatky o jejím původním rozšíření.

 

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.