Lín obecný

Po kaprovi druhou nejznámější rybou našich rybníků i řek je lín obecný. Je tak osobitým rybím zjevem, že by bylo nesnadné ho zaměnit.

Tělo je poměrně krátké, dosti vysoké, v průřezu oválné, na horním rtu sedí dva krátké vousky, oko je sice malé, ale nápadně kruhovité, hnědočervené, pohyblivé. Šupiny na rozdíl od ostatních kaprovitých jsou velmi drobné, málo znatelné, neboť jsou hluboko vnořeny do škáry kožní a celý povrch je potažen silnou, rosolovitou pokožkou. Ocasní ploutev je jakoby rovně useknutá.

Vzorec ploutevních paprsků, šupin a požerákových zubů:

H 4/8 – 9, P 1/15 – 17, B 2/8 – 9, Ř 3 – 4/6 – 7, O 19.

Š 30 – 32 (95 – 110) 20. ZP 5 – 4 NEBO 5 – 5.

Zbarvení se mění podle barvitosti dna, ale opakují se vždy olivově zelenavé, namodralé a žluté barvy, na hřbetě temnější, na bocích světlejší, přecházející na břiše v žluť nebo běl. Z některých rybníků jsou líni nápadně zlatožlutí, pysky a okolí tlamy bývají žlutočervené. Ploutve břidlicově šedé, na okraji zaoblené. Zornice je vroubena zlatým proužkem.

Šupiny na bocích při prudkém světle zlatě svítí. Někdy se mezi líny najde i jedinec s náběhem k lysosti, známé u kaprů. V severní Evropě se vyskytují velmi často zlaté nebo oranžové, někdy i černé skvrnité odrůdy línů, překvapující krásou a chované pro ozdobu v parkových nádržích.

Žábry jsou opatřeny na svém okraji tuhou, sliznatou blanou chránící proti vnikání bahna k jemným žaberním lístkům. Zuby požerákové jsou silné, klínovité.

Otvor ústní je spodního postavení, v klidu šikmo nahoru uložen a dá se rypákovitě vysunout.

Postranní čára lína je nezřetelná, čivné kanálky na hlavě se prozrazují nápadnými průduchy, jimiž vyúsťují na povrch kůže.

U samců zesilují ve druhém roce před pohlavním dozráváním nápadně ploutve a jako druhotný pohlavní znak ztlušťuje na břišních ploutvích druhý paprsek.Celé ploutve samců jsou mohutnější, delší a širší, překrývajíce konci řitní otvor, kdežto u jikernačky zůstávají slabé, jemné a krátké. Tento znak dovoluje i mimo dobu tření rozeznat spolehlivě obě pohlaví.

V době tření se přidružuje ještě u samců rohovitá třecí vyrážka na hlavě a hřbetě.

Vnitřními ústroji souhlasí lín s ostatními kaprovitými rybami, nápadnou je pouze jeho krátká zažívací trubice, mající však jak hladké, tak příčně pruhované svalstvo. Toto umožňuje bezpochyby i na menší zažívací ploše vyvinout stejnou činnost, k jaké je u kapra třeba velmi dlouhého střeva.

Lín žil v klidnějších nížinných řekách a zejména jejich postranních ramenech a tůních s bahnitými, povodněmi nanášeným dnem, a pronikal odtud i do rybníků. Z počátku byl jenom rybniční plevelí a příležitostným výtěžkem při lovu. Později seznána jeho cena a hodnota, nelišící se mnoho od kapra, takže v klasickém díle Šustově o „Výživě kapra a jeho družiny rybniční“ naházíme již zmínku, že bude třeba promýšlet na soustavnou plemenitbu této otužilé a užitečné ryby. Velké oblibě se počal lín těšit na začátku tohoto století, kdy v sousedních zemích byl jím nahrazován drahý a nedostupný pstruh. Po zhoršení vývozních podmínek vymizel však téměř ze všech rybníkářství, neboť u nás nebyly ještě známy a správně hodnoceny jeho výborné vlastnosti. Na lína se pohlíželo jenom jako na méně hodnotnou rybu.

Teprve novější doba přivedla opět líny ke cti a lze s určitostí říci, že jim trvale již zajistila jejich významné místo v kaprovém hospodářství.

Lín konkuruje sice kaprům v potravě, ale vrací se ve svém chutném mase dobře, co z rybníků vzal, a mimo to zhodnocuje dokonale i některé složky potravy, které by kapr nechal ležet ladem (např. měkkýše).

Je rybou dna, hlavně mělčích, pobřežích a bahnitých částí rybníků a postranních zátok i slepých ramen řek. Velmi rád se skrývá a zavrtává do bahna. Není však nikterak netečnou rybou, jak by z jeho jména bylo možné usuzovat. Na místech, která mu vyhovují, e stálou rybou a nepodniká cesty ano v době rozmnožování.

Lín je velmi odolný proti nedostatku kyslíku, snáší kyselé, rašelinité vody a v zhoršených podmínkách hyne teprve tehdy, když kapři jsou již dlouho před ním mrtví. Také se tvrdí, že dovede přečkat zimu zahrabá hluboko e vlhkém bahně, kde vydrží až do nového jarního napuštění rybníka; nelze to vylučovat, víme-li, že u pískořů je tento zjev bezpečně prokázán.

Před dobou tření shání lín velmi čile potravu, po tření je však již nesnadné ho ulovit, jak ukazují zkušenosti rybářů. Bylo pozorováno, že za velkých veder a silného oteplení vody upadá v přechodnou netečnost, podobnou zimnímu klidu. Dřívější tvrzení, že vyžaduje a dobře prospívá jen v teplých rybnících, nejsou zcela správná, neboť se dovede dobře množit a uspokojivě přirůstat i v chladnějších rybnících spíše pstruhového charakteru, mají-li dostatečnou vrstvu úrodného bahna.

Po ochlazení vody pod 8°C ustává lín v přijímání potravy, při 4°C se oddává zimnímu klidu, podobnému jako u kaprů.

V potravě není příliš vybíravým a již Šusta zjistil, že se neliší v jejím výběru od kapra. Dává přednost jemné, masité zvířeně dna, hlavně larvám hmyzu, červům, některým korýšům a podobně. Vyhledává s oblibou i měkkýše (Bythinia) a tam, kde se jich hojně ve vodách vyskytuje, mají líni velmi pěkné přírůstky.

Plůdek línů vyhledává drobné korýšky, příslušníky planktonu a jemné larvy pakomárů.

Tření se odbývá v květnu červnu a červenci, podle toho, jak je voda prohřátá. Pohlavně zralí bývají líni ve třetím roce.

Ačkoliv jindy je plachou rybou, vede si v době rozmnožování netečně k svému okolí a k jeho nebezpečím, mlíčníci projíždějí jako u kaprů divoce vodou a vyskakují až nad hladinu. Starší, dobře vyspělá jikernačka klade až 300 000 jiker, z nichž se za 4 – 8 dní líhne plůdek.

Ve volných vodách, dorůstají líni průměrně ½ – ¾ kg váhy, výjimečně i více než 1 kg (2,5 kg) v dobrých rybnících roste lín poměrně rychle, takže ve třetím až čtvrtém roce mívá tržní velikost (300 g). V 1. Roce dosahuje podle Peupiona 10 – 17 g váhy, ve 2. Roce 50 – 80 g, ve 3. Roce 200 – 350 g, ve čtvrté 335 – 600 g. Mezi oběma stejně starými pohlavími bývají jikernačky vždy těžší, neboť mlíčníci již ve druhém roce zpomalují růst a urychlují výstavbu pohlavních žláz.

Z význačných škůdců lína nutno jmenovat obvyklé požírače ryb, hlavně volavky a dravé ryby, zejména úhoře, candáty, okouny. Štika lovící převážně rybky u hladiny se nesetkává s línem tak často, aby mu mohla citelně škodit (odtud asi dřívější rybářská legenda, že slizem lína si hojí utržené rány).

Stejné druhy cizopasníků, jaké sužují kapra, napadají obvykle lína. Na žábrách nalézáme často bílé cysty výtrusovce Myxobolus piriformis, ve stěně plynového měchýře příbuzného Myxobolus ellipsoides Thél. Půdovce infekční vodnatelnosti kapra ohrožuje stejně i líny, onemocnění však mívá vleklejší průběh (Tab. 18, 2). Z žaberních cizopasníků nutno jmenovat motoličky Dactylogyrus a Gyrodactylus, z prvoků kožovce a kožohryzy. V srdeční tepně cizopasí 1,5 mm dlouhá motolička krevnička druhu Sanguinicola armata Plehn. Frič nalezl na žábrách také výtrusovce z rodu Myxosoma kapřivce (Argulus), chlopky (Egrasilus), larvy škeblí. Častým cizopasníkem dutiny tělní je tasemnic eřemenatka (Ligula intestinalis L.), vydouvající stěny břišní a znetvořující vzhled napadených ryb ve střevě cizopasí někdy mnoho drobných, 1 mm dlouhých motoliček Asymphylodora tincae Modder, vyvíjejících se v plocatkách. Oblý hlíst Capillaria tomentosa způsobuje nápadné hubnutí línů, je však dosti vzácný. Zajímavý, teprve v posledních letech podrobně popsaný výtrusovec Sporozoon tincae cizopasí v krvi lína a způsobuje značná hynutí těchto ryb, pokrytých po napadení četnými boláky a krevními podlitinami. Také cizopasná odní plíseň Branchiomyces demigrans Wundsch, ucpávající za horkých letních dnů žaberních cévky a dusící tím napadené kusy, může způsobit u línů velmi citelná hynutí.

Význam lína pro naše rybářství, hlavně nížinné, je nesporně velký. Obtíže činí jenom nesnadná ulovitelnost větších kusů sportovními způsoby, poněvadž vyspělé kusy uchvacují dychtivě nástrahy pouze před dobou tření, v době hájení.

V rybničním hospodářství uhájí si lín i v budoucnu určitě své významné postavení a jeho chovy je třeba prošlechtit tak, aby v dobrých poměrech dorůstal v prvním roce 30 – 40 g váhy, v druhém 250 – 300 a v třetím 400 – 500 g.

Učinit z lína hlavní rybu nebylo by ovšem správné, neboť největší užitek rybniční produkci může přinést jenom jako ryba přisazována ve vhodném podílu do kaprových rybníků.

Maso lína je velmi chutné, těžké, tučné, ceněné zejména z kusů, které dorostly půl kilogramu váhy a byly řádně vysádkovány, to jestpřechovávány několik týdnů v čisté, často se vyměňující vodě sádek. Bahnitá příchuť masa není o nic větší u línů nežli u kaprů, přivezených ze silně zabahněných rybníků. Lze ji bezpečně sádkováním odstranit, při čemž je nutní upozornit, že tvrdé, betonové nebo dřevěné dno sádeckých nádrží lín špatně snáší. Nejbezpečněji ho uchováme v nádržích s měkčím dnem.

Zvlášť ceněnou rybou je lín k přípravě chutné polévky.

Doba hájení je v Čechách od 15. III. do 15. VII., nejmenší míra 20 cm, na Moravě je hájen od 15. III. do 31. VII., nejmenší míra 25 cm, na Slovensku od 1.I. do 30. IV., nejmenší zákonná míra 20 cm.

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.