Lipan podhorní

Jediným zástupcem podčeledi maloústých lososovitých ryb (Microstomi) je v našich vodách lipan, neboť maréna, kterou by k nim bylo nutno také zařadit, není původním, nýbrž zdomácnělým prvkem. V starších zprávách o rybím bohatství našich řek je lipan obvykle nazýván lipen. Toto jméno, známe již z dob Balbínových (1679), udrželo se a v některých krajích se ho běžně dodnes užívá. Amerling psal lipana s dlouhým í – lípan- a označoval ho také „Květoněm“, poněvadž jeho maso prý voní květinami, dymiánem nebo okurkami. V horní Lužnici se podařilo nasazením plůdku z blízkých rakouských lipanových vod tuto rybu také zdomácnit, ač nelze vyloučit možnost, že zde původně žila, a lidová mluva jí dala výstižné jméno „mucháč“, jistě proto, že lipan s oblibou vyskakuje nad vodu a loví hmyz. Méně pěkného jména užívají rybáři na Jizeře, říkajíce lipanovi „smrdlán“ pro nepříznivou vlastnost jeho masa, které se v horku rychle rozkládá a zapáchá.

Většina badatelů uznává dnes lipany za samostatný rod (Thymallus), lišící se od ostatních příslušníků čeledi lososovitých ryb malými změnami v zastoupení hlavových kostí (postrádají orbitosfenoideální kosti). Jen Jordan považuje lipany za zvláštní čeleď (Thymallidae).

Vývojově odvozuje původ lipanů od rodu síhů (Coregonus) a bývají označováni za přechodný nebo spojovací článek mezi vlastními lososovitými a síhovitými rybami. Blízké příbuznosti se síhy nasvědčuje zejména tvar jejich zornice, protažené a zakončené vpředu ostrým hrotem.

Podle dnešní systematiky patří k lipanům čtyři druhy se čtyřmi geografickými poddruhy. Rozšířeni jsou téměř po celém světě.

Evropský lipan je sice typickou rybou proudivých, kyslíkem bohatých řek, vytvořil však také jezerní formu nápadnou krátkým, vysokým tělem (morpha elata) a žijící jak v některých alpských, tak ve skandinávských jezerech, v posledních často jako jediný rybí obyvatel jezerních vod.

Všeobecně možno oblast rozšíření lipana obecného ohraničit jižní okrajovou čarou, k níž v době ledové dosahovaly mohutné ledovce, neboť jeho dnešní výskyt je omezen v Evropě přesně jen na země kdysi skryté pod ledem. Thienemann píše, že je velmi těžko rozhodnout, které z našich studenomilných ryb patřily ke glaciální smíšené fauně a které přicestovaly teprve v prvních chladných polednových dobách. Sven Ekman dokazuje, že lipan je s určitostí přistěhovalcem z východu a severovýchodu v rané době polednové. Podle novějších bádání Ekmanových je třeba řadit lipana k původní evropské zvířeně, neboť mohl na jihu Evropy přečkat ledovou dobu. Právě tak je ovšem možný odhad, že lipan žil v západní Evropě již před ledovou dobou, po jejím příchodu vymřel a po odchodu opět z východu nebo jihu znova přicestoval.

Vzezření lipana opravňuje označit ho za jednu z našich nejkrásnějších ryb. A to jak ladnou stavbou torpédovitého, štíhlého, hydrodynamicky k životu v proudech dokonale vyřešeného těla, tak pro barevnou nádheru jeho šatu. Velkými šupinami, kryjícími jeho tělo, a převládajícím stříbřitým leskem jeho boků, nápadným zejména u mladých, nevybarvených jedinců, jsme sváděni považovat ho při zběžném spatření za příslušníka obyčejných kaprovitých ryb. Zřetelně vyvinutá tuková ploutvička opravuje však tento omyl, neboť je neklamným znakem ušlechtilých lososovitých ryb.

Vzorec ploutevních paprsků a šupin vykazuje čísla:

H 5 – 7/14 – 17, P 15 – 16, B 10 – 11, Ř 3 – 4/9 – 10, O 19 – 21.

Š 7 – 8 (86 – 88) 9 – 10.

Hlavními znaky, odlišujícími lipany od velkoústých lososvitých ryb (Macrostomi), jsou malá hlava, malá, mělce rozštěpená ústa, spíše spodního postavení s masitým, přečnívajícím, tupým čenichem, slabě ozubená tlama a nápadně velké šupiny.

Horní čelist nezasahuje u lipanů nikdy až pod zadní okraj oka, spodní čelist je nápadně kratší než horní, ploutev hřbetní dvakrát tak dlouhá jako řitní, ocasní hluboce vykrojená a ostře zakončená. Šupiny velké, lesklé, pevně sedící, s vroubkovaným okrajem, na břiše a prsou menší, mezi prsními ploutvemi chybějí, malé šupinky pokrývají vysoko kořen ocasní ploutve. Postranní čára je úplná. Z anatomických zajímavostí lipaního těla nutno jmenovat velmi slabé ozubení čelistí, bezzubý jazyk, slabou, krátkou radličnou kost, s 6 – 10 jemnými zoubky a širokým, bezzubým násadcem. Dále protáhlý plynový měchýř a ve srovnání proti jiným lososovitým rybám nápadně málo slepých střevních přívěsků, které jsou velké, silné, v počtu 24 – 30. Jinak v stavbě těla se lipan mnoho neliší od pstruha.

Zbarvení mladého, pohlavně nedospělého lipánka je převážně žlutozelené, na hřbetní tmavší, na bocích stříbřité, a břiše bělavé (Tab. 48, 2). Za skřelemi okolo postranní čáry se objevují brzy nepravidelně rozhozené, čárkovité, tmavé skvrnky. Podobně v hřbetní ploutvi jsou již u ročních lipánků nahnědlé, až tmavé skvrnky, ostatní ploutve jsou bledé, průhledné nebo slabě nažloutlé. Při odchovu plůdku z uměle vytřených jiker a vydatném přikrmování planktonem a mletými rybami bylo však v Bělé pozorováno i velmi pestré vybarvení, nápadné velkými tečkami po bocích. Šat tříletého, vzácněji již dvouletého lipana, táhnoucího po prvé do tření, je vyzbrojen nejnádhernějšími barvami, kteréjen v prostředí horského potoka nebo řeky s jejími nejrozmanitějšími odstíny kamenů, rostlinstva, písku, s reflexy pobřeží a proudící vody, je vhodným ochranným zbarvením. Všude jinde by bylo nápadné a pro rybu nebezpečně zrádné. Po prvním tření zůstává již živé zbarvení trvale, aby při opakovaném rozmnožování nabylo jen na své výraznosti. Mlíčníci jsou vždy pestřeji vybarveni, hlavně ve hřbetní ploutvi, nežli jikernačky, jejichž barvy jsou mdlejší. Základní barvou těla dospělého lipana je světlá nebo temnější zeleň, nejčastěji trávovitého tónu, který od hřbetu k bokům pozbývá rychle sytosti a je překryt stříbřitostí boků a porculánovou nebo špinavou bělí břicha (Tab. 48, 3). V různých vodách najdeme nejrozmanitější obměny v barevném vzhledu lipaního těla. Skřele bývají nafialovělé, boky šedomodré, zlatozelené, v alpských vodách mosazně žluté s měděně červenou skvrnou na každé straně těla nad řitní ploutví. V karpatských vodách mívá tato skvrna více nafialovělý vzhled. Celé tělo lipana svítí měňavým duhovým nádechem, zřetelným jak ve vodě, tak hlavně na suchu při obrácení ryby, neboť hojný sliz, který povléká tělo i ploutve, zřetelně fluoreskuje a má prý po vniknutí do krve člověka i otravný účinek. Neobyčejně krásné, zvláštním dojmem působící je velké oko lipana. Duhovka je zlatá, černě kropenatá, zornice se štěrbovitě kupředu zužuje a končí ostrým hrotem. U krásně vybarvených lipanů slovenských a karpatských vod nacházíme na bocích mezi jednotlivými řadami šupin klikaté, zlatové proužky a od kořene prsních ploutví k břišním táhne se po každé straně široký, zlatě bronzový pruh. Za hlavou bývá u lipanů rozseto několik nepravidelných, zašpičatělých, černých skvrn, kterénemají nikdy okrouhlý okraj jako tmavé skvrny pstružího těla. V některých vodách mívají je lipani i na hlavě a hřbetě. Z ploutví je nejskvěleji vyzdobena mohutná, praporcovitá, u samců ostře protáhle ukončená hřbetní ploutev (Tab. 26, 1), mající u samic menší rozměry a tupější zakončení (Tab. 36, 2). Mezi jednotlivými paprsky hřbetní ploutve střídají se šachovnicovitě uspořádaná políčka hnědé, uhlově černé a cihlově červené nebo purpurové barvy, která u horního okraje posledních ploutevních paprsků se obvykle slévá ve výrazný purpurový, nepravidelně ohraničený pruh. Tuková ploutvička je červenofialová, ocasní pravidelně břidlicovitého zabarvení, prsní ploutve mění svoji žluť v čase tření v červeň, ostatní párové ploutve jsou žlutošedé.

Lipan je všeobecně rozšířen ve vhodných evropských vodách, pouze ve Španělsku a jižní Francii chybí. Vystupuje v alpských řekách až do nadmořské výšky 1 500 m, v Tatrách a Karpatech je vertikální hranice jeho výskytu okolo 1 000 m, v předhoří a v rovinách zasahuje svým výskytem ještě k nadmořským výškám menším než 400 m. nelze dobře vysvětlit, proč se těmto nádherným obyvatelům proudivých řek dostalo tak málo pozornosti, že až do nedávna platila Fričova zmínka v „Českých rybách a jich cizopasnících“ pravící, že „by si bylo přát, aby o rozšíření jejich po naši vlasti důkladná udání se napsala a uveřejnila“. Také zoologové věnovali této ušlechtilé a zajímavé rybě tak málo zájmu, že o životě lipana je beze změn a doplňků tradováno i v novějších knihách jen několik všeobecných, většinou z Heckel-Knera a Friče převzatých údajů.

Pouze praktičtí říční hospodáři, kteří se denně s výskytem lipana setkávali v některých úsecích řek vyslovili různé, přesnými výzkumy ovšem nepodložen domněnky o tom, že je velkým konkurentem v potravě pstruhům, že jim ubírá mnoho jemnějších larev a hmyzu, důležitých ve výživě mladých pstruhů. Mnozí šli tak daleko, že označovali lipana za škůdce pstruhových vod, kterého je třeba odstraňovat, neboť ničí také velká množství nakladených pstružích jiker. Teprve několik posledních let, vyznačujících se usilovnými snahami vrátit řekám jejich dřívější rybí bohatství a poskytnout rybářskému sportu vděčná loviště, jsou ve znamení zájmu o lipana z hlediska sportovního a chovatelského. Vždyť lipan je právem řazen  malé skupině ryb, při jejichž lovu je třeba vyvinout největší důvtip, používat nejjemnějšího nářadí i umělých nástrah, přiblížit se tudíž k ideálům, za nimiž směřuje vývoj rybářského sportu.

U nás obývá lipan některé průmyslem neohrožovanéřeky, zejména po jejich sestupu z horských údolí, v místech, kde poněkud zmírňují svůj spád a divokost a počínají vytvářet mělčiny a písčiny, přes něž voda rychle plyne a zasahuje svým výskytem po proudu až do míst, kde se voda za letních vedet značněji a na snesitelné hranice otepluje, ztrácí své bohatství kyslíku a přechází v pásmo parem a bílých ryb. V potřebě hojnosti kyslíku je lipan jednou z nejnáročnějších ryb. Jmenované úseky, vyhovující lipanům, z velké části ovšem obývané společně s pstruhy, bývají často v rybářském třídění vod označovány lipanovým pásmem (Tab. 4, 2) nebo lipanovými vodami, podle starého, na svoji dobu ovšem velmi pozoruhodného Fričova třídění našich tekoucích vod. V přesném významu možno mluvit ovšem o lipanovém pásmu jenom tam, kde se v nížinách pstruh již nevyskytuje a kde je lipan v proudivých částech řeky převládající rybou. Podobných částí řek je nemnoho, takže většinou jsme nuceni mluvit vždy o společném pásmu pstruha a lipana (Tab. 6, 1), nad nímž proti proudu leží teprve čisté pstruží pásmo. Z českých řek hostících dnes lipany nutno jmenovat na prvním místě Otavu po Kestřany. Vltava (Studená) od Stožce pod Černým Křížem až k ústí Teplé Vltavy je podle Tejčky čistým pásmem lipana. Odtud dolů se táhne na 100 km dlouhé lipanové pásmu až k Vyššímu Brodu a po zčištění vody továrnami zničené se dříve znovu objevilo mezi Zátoní a Krumlovem. Dále uvádíme Pstružnou, Lužnici v horní její části, kde nasazení lipani dokonale zdomácněli, podobně jako v Chrudimce, Nežárku, do níž pronikli Novými řekami z Lužnice, Metuji, Jizeru, Orlici Divokou a Tichou, Zdobnici, Úhlavu, Blanici. Na Moravě je vzácným v horním toku Moravy, Svitavy a Svratky, nasazen byl do Bečvy, hojnější je jenom ve slezské řece Moravici, v Černé Opavici (po Krnov) a v horním toku Ostravice (po Frýdek). Velmi hojný je lipan v karpatské oblasti v povodí Dunaje a Tisy.

Co se týče požadavků, které lipani kladou na prostředí, v němž se daří, nutno jmenovat na prvním místě přiměřenou rozlehlost toků (Tab. 26, 1). Nejsou totiž v nárocích na prostornost svého životního prostředí tak skromní jako pstruzi. Nikdy nevystupují až do zcela úzkých bystřin a potůčků, nýbrž osidlují toky teprve v úsecích, kde vodní koryto má již několik metrů šíře (Tab. 36, 4). Proto se v povodí Dunaje často kryje výskyt lipanů s rozšířením hlavatky. Postupujeme-li od pramenů, setkáváme se v našich vodách nejdříve s pstruhy obecnými, pak s pstruhy a lipany. Prvních stále více ubývá, čím postupujeme po řece doleji, až narazíme konečně k místům, kde již jenom ojedinělí velcí pstruzi stoí pod jezy, zatím co proudivé části řeky jsou obydleny převážně lipany. Jejich společníky z ostatních druhů ryb jsou zde tloušti, proudníci, parmy, střevle, řízci, mníci, v tišších zátočinách i okouni, štiky, plotice a jiné druhy pronikající sem z nížin. Velmi pozoruhodně odlišné poměry jsou však v poloninských Karpatech. Zde je čisté pstruhové pásmo omezeno na nejkratší úseky bystřin blízké pramenům a celé dlouhé tratě potoků, říček i řek až k parmovému pásmu ovládá lipan, nejsou dokonce však vzácné ani případy, kdy lipani ovládají plně říčku až do nejužších částí, jak ukázala Komárkova i moje pozorování. Z řek této oblasti připadá podle Komárkova odhadu na pstruha pouze pátý až desátý díl délky povodí obývaného lipanem, který je proto vedoucí rybou.

Dospělý lipan si vyhledává pevně stanoviště (Tab. 36, 4) za balvanem, pod nímž proudy vymlely prohlubeň, ve stínu pobřežních olší, na rozhraní proudů a tůní a stojí zde sám nebo častěji společně s ostatními soukmenovci, buď těsně pod hladinou nebo u dna, vymršťuje se nad vodu, aby polapil drobný, nad proudy poletující hmyz, nebo uchvacuje  vodou zmítané utopené brouky, mouchy, blanokřídlé a jinou  vhodnou potravu živočišného původu, kterou voda přináší. Jeho rypákovitě vysunutelná tlama a spíš spodní postavení ústního otvoru dovoluje mu sbírati také potravu unášenou těsně nad dnem, obírat larvy vodního hmyzu z kamenů a sytit se zejména četnými larvami chrostíků (Trichoptera – Tab. 35, 1). Na hladině plovoucímu a nad vodou poletujícímu hmyzu věnuje lipan pozornost zejména ve večerních hodinách, kdy nastává hromadné rojení jepic, komárů a jiného hmyzu. Přijímání potravy neustává v podzimních měsících tak jako z pstruhů, poněvadž lipan tvoří stran doby rozmnožování mezi našimi lososovitými rybami výjimku. Vytírá se až na jaře, nejčastěji začátkem května. Uchvacuje proto kořist za teplejších poledních hodin ještě i v pozdním podzimu, kdy podle pozorování rybářů pouští mělčiny a ubírá se na celý podzim do nejsilnějších proudů, aniž je známa příčina této změny. Teprve po příchodu silných mrazů vyhledává hlubší místa v tažném proudu, na nichž přečkává zimu.

Zmínili jsme se již dříve, že co se týče výživy, byly pronášeny četné, přesnými výzkumy nedoložené domněnky o konkurování pstruhům, a lipan proto prohlašován nakonec i za škůdce pstruhových vod, kterého je třeba hubit. Je jisté, že příroda nemohla postavit do téhož životního prostředí dva druhy ryb, které by se navzájem potlačovaly, a přesné výzkumy, které jsem v tomto směru řadu let prováděl, nakonec ukázaly zcela jiný obraz. U lipanů bylo možné zjistit jakousi stálost ve vyhledávání potravy. Při prohlížení jejich zažívacích ústrojů bylo možné za obvyklého stavu vody se setkat se stálými zástupci zvířen vod a jejich blízkého okolí, kdežto u pstruhů z téhož životního prostředí byla vždy nápadná neobyčejná rozmanitost v pozřené kořisti. Pstruh je jakousi konjunkturální rybou. Vyskytne-li se pojednou dostatek larev jepic, uchvacuje jepice, padají-li s pobřežních stromů a keřů na vodu hojně brouci, specializuje se dočasně na uchvacování brouků, pak se sytí třeba vytrvale muchničkami, takže v žaludcích pstruhů, chycených i velmi blízko sebe, je nejpestřejší výběr rozmanité fauny vodní, dna, břehů, okolních pasek, lesů, luk, prostě všeho, co do vody spadlo, bylo připlaveno nebo deštěm strženo. U lipana jsou však hlavní a stálou složkou potravy larvy chrostíků, a to zejména menší druhy, stavějící si jemnější ochranná pouzdra. Tato základní potrava, sbíraná neustále ze dna a kamenů, nechybí v žádném z prohlížených žaludků (Tab. 35, 1). Někdy mívá jeden lipan v žaludku až několik set pozřených larev chrostíků, jejichž písčitá pouzdra jeho nápadně silné žaludeční stěny snadno kašovitě drtí. Teprve večer je základní potrava doplňována horlivým lovením hmyzu, chytaného ovšem příležitostně také během dne, pokud ho voda přináší (Tab. 35, 1). Teprve když po silných deštích přikvapí kalné vody, znemožňující pravidelné sbírání chrostích larev, věnuje se lipan převážně uchvacování utopeného hmyzu a dešťovek vodou přinášených. Kromě larev chrostíků se uplatňují v jeho výživě vydatně larvy pakomárů, plži kamomilové suchozemský, do vody spadlý hmyz a larvy i imaga vodního hmyzu. U pstruhů jsou podstatnou potravní složkou ulovené rybky, suchozemský hmyz, larvy vodního hmyzu, dešťovky a vše, co voda připlaví. O vzájemném konkurování s lipanem nelze dobře mluvit, neboť naopak dokonalé hospodářské využití horských a podhorních řek je možné jen podporováním obou těchto druhů ryb v rozvoji, neboť jedině tehdy se potravy skýtané vodním prostředím i přilehlým okolím plně využije. Pouze v některých alpských vodách, dostávajících v létě z ledovců neustále zkalenou vodu, a tím neprůhledných, loví lipan i hrubou, také pstruhy vyhledávanou potravu a uchvacuje hojněji i drobné rybky, neboť hmyz nad vodou dobře nevidí. Přiléhající otázkou škodlivosti lipana na pstružích trdlištích nutno zodpovědět v tom smyslu, že jikry z nich uvolněné jsou buď zkažené, neoplozené, nebo by stejně zhynuly poškozením a zabahněním, kdyby je lipan nepozřel. Nelze předpokládat, že by lipan dovedl i pokryté jikry z písku a štěrku vybírat. Konečně právě tak jako škodí lipan eventuálně pstružím jikrám, škodí naopak pstruh na jaře jikrám vytíraným lipany.

V předjaří táhnou dospělé kusy lipanů do tření. Tato dospělost se dostavuje obvykle ve třetím roce, vzácněji u mlíčníků již v druhém roce. Rozmnožování se děje v párech buď v blízkosti stálých stanovišť, jsou-li vhodná k uložení jiker, nebo matečné kusy táhnou proti proudu, až se shromáždí na vyhovujících písčinách, kde ukládají jikry nápadně menší, nežli jsou pstruží. Tak do vzdáleného horního toku nebo drobných postranních potůčků, jaký můžeme každoročně pozorovat na podzim u pstruhů, neprovádějí v našich vodáchlipani nikdy. Pouze ve slovenských vodách bylo místy pozorováno shromažďování a vytírání velkých množství lipanů na společném trdlišti, dosaženém hromadným tahem z níže položených částí řeky i okolních přítoků. Krátkého putování před shromažďováním na místech tření využívá říční hospodář tím, že umístí v řece vhodné lapadlo, aby se dozrálých kusů zmocnil těsně před dobou tření a mohl jich použít k získání jiker provedením umělého výtěru. Dnes chytá matečné ryby nejčastěji pomocí elektrického agregátu. V zajetí, v těsných prostředích sádek nebo v rybnících lipan pohlavně špatně dozrává, takže jeho intenzivní chov, jaký dnes provádíme u pstruhů, není dosud možný a nutno spoléhat na nachytání matečních kusů těsně před dobou tření, vhodně je v silně průtočném náhonu do doby výtěru uchovávat, aby byla naděje na získání hodnotných jiker a mlíčí pro potřebu umělých líhní. Nelze ovšem vyloučit možnost že se podaří i v nádržích vychovat dobře dozrávající lipany, podobně jako se stalo u hlavatky. Dospělá jikernačka klade podle své velikosti 3 000 – 6 000 jiker jantarově žlutých, 3 – 3,5 mm velkých, tedy mnohem menších, nežli jsou pstruží. Jikry potřebují ke svému vývoji 200 denních stupňů, to znamená, že se za jarní teplejší vody vylíhnou za 20 – 25 dní. Lipaní plůdek (obr. 80) a dorost je nucen dospívat uprostřed mnoha dravých ryb, často také mezi pstruhy, značnou část plůdku a ještě i ročků ničících, takže přirozeným rozmnožováním nikdy nepřevládnou lipani v tratích řek, obývaných společně s pstruhy a lipany, s výjimkou zmíněné oblasti poloninských Karpat. Nápadně lepší stav lipanů bývá jenom tam, kde jsou pstruzi nemírně vylovováni. Nepoznáním této prvotní příčiny se šířila domněnka, že lipani dovedou pstruhy ze společných sídlišť vytlačit, která se tak často v rybářských příručkách mylně uváděla. Je jistě, že také pytláci nemohou lipana nikdy tak ohrozit jako hltavého, snadno ulovitelného pstruha. Ve stáří jednoho rou mívají lipánci obvykle 8 cm délky. Při vydatném přikrmování dorůstají však až na 12 (i více) cm. Koncem druhého roku života dosahují asi 20 cm délky, ve třetím 25 cm, a vzrůstovou hranicí bývá 35 – 60 cm a 0,5 – 0,75 kg váhy. V Tise dorůstají až 1 kg váhy. Vzácné jsou zprávy o lipanech těžších než 1 kg, cž je snad zaviněno tím, žen lipan má poměrně krátký život. Udává se, že po tření mnoho lipanů vždy uhyne a že jejich průměrné stáří je sotva vyšší 5 – 6 let. Němečtí a severští autoři pozorovali, že počet šestiletých lipanů je již velmi nepatrný. Při nedávných výzkumech pracovníků našeho rybářského ústavu bylo shodně s těmito údaji v Otavě zjištěno, že 320 dospělých lipanů bylo 214 tříletých, 79 čtyřletých, 17 pětiletých a jen 4 šestiletí, takž jsou tu další pěkné důkazy pro krátkověkost těchto ryb. Ostatně vzácnost úlovků těžších než 1 kg svědčí také o tom, že lipan dožívá u nás jen asi 5 let, poněvadž by při dosahování většího věku muselo být také více váhově pozoruhodnějších úlovků. V jižnějších zemích (Rakousko, Jugoslávie, severní Itálie) dožívají lipani bezpochyby většího průměrného stáří, neboť i úlovky těžší než 2 kg nejsou v tamních vodách vzácností. Jako mimořádnou událost popisuje rybářský klasik Borne úlovek 6,5 kg těžkého lipana, získaného v roce 1899 v Trnavě.

Ze škůdců a nebezpečných činitelů ohrožujících lipany nutno jmenovat v první řadě ledové dřenice za jarních přívalů, které umačkají a rozdrtí v jednotvárně mělkých řekách spousty lipanů. Také plavení vorů za nízkého letního stavu vody velmi ničilo lipany, pokud se hojněji provádělo. Vyder, pro které byl lipan znamenitou a vyhledávanou pochoutkou, již značně ubylo.

Nemocí, jimiž lipan trpí, není mnoho, ale nakažlivá vředivost neboli furunkulosa, ničící pstruhy, je stejně nebezpečnou i pro lipana.  V povodích, kde se její původce (Bacterium slamonicida) nebezpečně rozmnožil, lipani obvykle za podobných příznaků také hromadně hynou. Také prudce nakažlivá bakteriální, choroba, nazývaná skvrnitostí lipanů a blíže ještě neprostudovaní, je velkým ničitelem, zejména ve slovenských a karpatských vodách za letního snížení stavu vody a úbytku kyslíkatosti, tedy v době, kdy jsou lipani citelně oslabeni ve své životní odolnosti (Tab. 36, 3). Tasemnice Eubothrium crassum Bloch. Ucpává někdy úplně slepé pylorické přívěsy zaživadel, škulovec štičí (Triaenophorus nodulossu Pall.) využívá někdy lipana jako prvního rybího hostitele. Motolička Crepidostomum farionis Müll, způsobuje hubnutí a střevní záněty. Průmyslové splašky jsou největším nepřítelem lipanů. V znečišťovaných řekách vymírá a mizí lipan ještě dříve nežli pstruh.

Význam lipana v našem rybářství je nesporně velký, neboť kromě velmi chutného masa, které má ovšem pro svoji malou trvanlivost jenom zcela místní spotřebitelský význam a nemůže se tím stát nikdy tržním zbožím pro města, je lipan jednou ze sportovně nejcennějších ryb. Je totiž možné ho jenom nejmenšími umělými muškami navázanými na nejjemnější náčiní a za počasí i vodních poměrů, které tomu plně vyhovují. Lipan, který již jednou poznal nebezpečí rybářovy nástrahy, je jednou z neopatrnějších ryb, kterou znova přelstí jen nejzdatnější sportovec.

Chutnost jeho masa, ceněného místy ještě více nežli pstruhového, znali dobře a dávno naši předkové, neboť již Balbín jmenuje lipana ve svém seznamu českých ryb. Archiv města Sušice má list císaře Rudolfa (z roku 1588), požadujícího pstruhy a lipany k císařské hostině. V gruntovní knize Nového Města nad Metují nacházíme cenný záznam z roku 1507 o nutnosti šetření nedorostlých lipanů. Dříve hojně prováděné pytlácké chytání do drátěných nebo žíněných ok za letní nízké vody a v zimě s loďky s pochodněmi, když po Otavě plavala ledová tříšť, jak o něm pěkně v „Červáncích mládí“ vypravuje Klostermann, patří již k minulosti.

Aby i řeky, v nichž dřívější bohatý stav lipanů poklesl, dostaly opět v hojnosti jednu ze svých nejcennějších ryb, pečuje se dnes zvýšenou měrou o umělé vytírání lipanů, prováděné zejména v zemské pstruhové líhni v Sušici, a o umělé líhnutí lipaního plůdku. Získat roční nebo ještě starší násadu je velmi těžké pro značnou náročnost plůdku, zejména co se týče vhodných chovných rybníčků a dostatku drobné živé potravy, nehledě ani k obtížím dopravním. Lipan snáší dopravu totiž ještě mnohem hůře nežli pstruh, patrně proto, že odměšuje hojnost hlenu kazícího rychle vodu v dopravních nádobách. Zarybňování lipanem musí se proto omezovat jenom na vypouštění plůdku vylíhlého v umělých líhních. Ačkoliv na popud zvěčnělého znamenitého organizátora péče o naše tekoucí vody Dr. A. Friče se dály pokusy o umělý výtěr a odchov lipanů již koncem minulého století a tu a tam přinesly nadějné výsledky, jako Šmídovy roku 1875 v Branné, byla technika umělého výtěru a líhnutí teprve v posledních desetiletích dobře propracována (Tab. 35, 2, 3, 4). Odchov plůdku má velké možnosti v budovaných kruhových rybníčcích, jak ukázaly Vinkralčikovy zkušenosti z Bělé. Dnes je největší obtíží umělého chovu pouze opatřování dostatku dozrálých matek. Jsou většinou chytány až těsně před třením na udici, do sítí, se světlem nebo do slupovitých lapáků, nejnověji i s pomocí elektřiny, což obvykle značně ztěžují vysoké a kalné jarní vody. Současný stav umělého chovu lipana opravňuje k jistotě, že tuto velmi ušlechtilou, pro dobré využití podhorních řek nepostradatelnou a sportovně neobyčejně cennou rybu možné rozšířit i v těch vodách, v nichž z různých příčin vymřela nebo kde se její výskyt stal vzácným, takže bude opět právem ozdobou našeho říčního rybářství a vděčným předmětem zájmu přírodopisců, kteří přinesou ještě mnohý zajímavý poznatek z lipaního života.

Lipan je hájen v Čechách a na Moravě od 1. I. Do 15. IV., nejmenší míra 30 cm, na Slovensku 28 cm.

 

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.