Okoun říční

Vyjma místní, nespisovná, obvykle velmi nepečená a rybářskou mluvu kazící jména („vokoun, švec, brčoun“) je u nás okoun říční jmenován ve všech krajích stejně.

Okouna řadíme do čeledi okounovitých ryb, patřících řádu ryb ostnoploutvých (Acanthopterygii) a podtřídě ryb kostnatých (Teleostei).

Okounovité ryby, mezi nimiž nacházíme u nás i candáta, ježdíky, drsky a zdomácnělé okouny cizího původu, mají mezi sebou jak ušlechtilé a velmi vzácné druhy, tak i takové, které rybářsky posuzujeme jako méněcenné.

Okoun říční je dnes většinou, ovšem neprávem, považován za málo hodnotnou, plevelnou rybu. Dříve tomu tak nebylo, neboť byl stavěn po bok i všeobecně velmi ceněných lososovitých ryb. Gaschott upozorňuje, že těžší kusy okounů byly ve středověku placeny dráže nežli pstruzi.

Společnými znaky celého řádu ostnoploutvých ryb jsou značně kupředu posunutá řitní ploutev a břišní ploutve odstupující až pod prsními. Toto prsní postavení břišních ploutví je osobitým znakem všech okounovitých ryb. Také dvě hřbetní ploutve, i když u některých splývají a navazují těsně na sebe, jsou již zevně nápadným znakem, podobně jako tvrdé paprsky v prvé hřbetní ploutvi (vyjímaje vranku), které daly celé čeledi jméno ostnoploutvých.

Šupiny, pokud se na těle vyskytují (vranka je bez šupin), jsou vždy hřebenité, skřele bývají opatřeny bodcovitými výběžky.

Plynový měchýř nemá u ostnoploutvých ryb vývodu, ocasních obratlů je vždy více nežli trupových, s čímž souvisí o předsunutí řitní ploutve.

Tvarem i vybarvením těla jsou příslušníci čeledě okounovitých velmi krásné ryby. U okounů, candátů i drsků nacházíme temné, příčné pruhovaní těla, sestupující od hřbetu přes boky dolů.

Hřebenité, ostrými trnovitými jehličkami zakončené šupiny (obr. 39) jsou také osobitým, u jiných našich ryb se neopakujícím znakem okounovitých ryb a dodávají jim značnou drsnost těla.

Zmíněná dvojí hřbetní ploutev se silnými tvrdými paprsky v přední neboli první hřbetní ploutvi splývá u ježdíků v jednotný útvar.

Břišní ploutve prsního postavení mají vždy jeden tvrdý paprsek a pět měkkých. Kosti lopatkového pásma, umístěného blízko povrchu těla, mají také nápadné trnovité výběžky.

Větších vah dosahující zástupci okounovitých ryb patří k rybám dravým, neboť mají tlamu dobře vyzbrojenou zuby; menší druhy jsou vázány výživou na drobnou zvířenu.

Plynový měchýř je sice u okounovitých nápadně velký, ale nemá zaškrcení a spojení s jícnem. U drsků je zcela zakrnělý, neboť jejich převážný pobyt u dna nevyžaduje ústroje usnadňujícího čilý pohyb v různých vrstvách vody. Vytáhneme-li okounovité ryby náhle z větší hloubky, objevuje se u nich vyboulení očí a břicha náhlým roztažením plynů plynovém měchýři, který nebyl schopen přizpůsobit se rychlé změně zevního tlaku.

U pohlavích ústrojů okouní samice shledáváme zajímavé splynutí obou vaječníků v jeden útvar, kdežto u candáta nastalo toto splynutí jenom  zadních částech vaječníku. Ostatní okounovité ryby mají pohlavní žlázy oddělené, párové.

V mládí jsou okounovité ryby obvykle nedravé, avšak s dosažením značnější velikosti a většího stáří přetvářejí se okouni a candáti v ryby živící se převážně dravě.

Obývají téměř všechny druhy tekoucích a stojatých vod. Hlubinnou rybou je ježdík a někdy i okoun. Společensky v hejnech žijí obvykle okouni stejné velikosti a ježdíci, v menších skupinách i candáti.

Tah na vzdálenější místa tření obyčejně okounovité ryby nekonají, pouze před příchodem zimy byly u ježdíků pozorovány hromadnější ústupy do hlubších zimovišť.

Doba tření připadá na jarní měsíce. Soustavná péče o výtěr byla pozorována u candátů hlídajících trdliště a upravujících je pečlivě před kladením jiker.

Původem jsou okounovité ryby velmi starým článkem zvířeny. V křídových a třetihorních vrstvách byly již hojně nalezeny. Jejich rozšíření zahrnuje severní polokouli, známo je celkem na 90 druhů, z větší části sladkovodních.

Okoun říční má vysoké, statné, se stran zploštělé tělo. Stupeň vyklenutosti hřbetu kolísá značně v různých vodách. Hlava je zašpičatělá, ne však ostrohubá, tlama dosti velká, středního postavení, silně ozubená, všechny zuby stejného druhu. Jsou upevněny na mezičelisti, dolní čelisti, radličné a párové kosti. Oči jsou veliké, velmi pohyblivé. Ploutve odpovídají popisu danému u okounovitých ryb. Osobitým znakem první hřbetní ploutve je sytě černá skvrna na jejím konci v blízkosti hřbetu. Prsní ploutve jsou umístěny za skřelemi. Šikmo pod nimi jsou pak břišní ploutve, odstupující asi ve svislici probíhající koncem skřelového trnu, kdežto nahoře začíná první hřbetní ploutev. Řitní ploutev odstupuje pod koncem první hřbetní ploutve. Druhá hřbetní ploutev bývá vyšší nežli první.

Vzorec ploutevních paprsků 1):

H1 13-15 (někdy až 16), H2 1/14 – 15 (nebo 2/13 – 15), P 14, B 1/15, Ř 2/8 – 9, O 17.

Skřele končí mohutným trnem (obr. 42), přední kost skřelová má pilovitý okraj. Také zadní kost skřelová a střední kost skřelová jsou na okrajích zoubkované.

Šupinový pokryv zasahuje malými šupinami i na tváře a skřele.

Vzorec počtu šupinových řad na těle má čísla 2):

Špč 58-67, Š 8 – 10 (80 – 98) 17-20.

Postranní čára probíhá u okouna říčního vysoko, souběžně s hranou hřbetu.

 

 

 

1) H = hřbetní ploutev, H1 = první hřbetní ploutev, H2 = druhá hřbetní ploutev, P = prsní ploutev, B = břišní ploutev, Ř = řitní ploutev, O = ocasní ploutev, jsou-li uvedena dvě čísla, na příklad 1/14, znamená první číslo počet tvrdých paprsků, druhé měkkých.

2) Špč = počet šupin, po nichž probíhá postranní čára, Š = počet šupin nad postranní čraou, další číslo v závorce udává celkový počet příčných, k podélné ose těla kolmých nebo šikmých řad šupin na celém těle, číslo za závorkou udává počet podélných řad pod postranní čarou.

 

 

 

Ústní otvor je dosti široký a tlama se rozvírá až po střed oka. Zuby jsou jenom jednoho typu.

Z anatomických zajímavostí je třeba uvést vrátník, vyúsťující asi uprostřed žaludku a mající slepé (pylorické) přívěsky.

Vaječníky jsou slity v jednotný ústroj, varlata samců jsou však podvojná, od sebe oddělená.

Plynový měchýř je neobyčejně protáhlý a vyplňuje horní část břišní dutiny až k jejímu zadnímu ohraničení.

Základní barvou okouna je mosazná žluť, zeleň, hřbet vždy temnější, někdy do modra, a bocích 6-10 hnědých nebo hnědočerných příčných pruhů, nesetupujících hluboko na boky. Jsou buď zřetelné, ostře ohraničené, nebo splývají a měkce přecházejí v okolní barvy. Břicho bývá bělavé. Vzácně byli pozorováni i okouni zlatě nebo citrónově žlutě zbarvení. Prsní ploutve jsou nažloutlé, břišní a řitní hýří však živou červení. Hřbetní a ocasní ploutev mají obvykle hnědošedý nádech, první hřbetní ploutev má krom toho výraznou, velkou, uhlově černou nebo modročernou skvrnu, sedící mezi posledními paprsky v těsné blízkosti hřbetu. Druhá hřbetní ploutev je světlejší, šedožlutá. Okraje ocasní ploutve mívají také červený nádech.

Podle místa pobytu a hloubky vody mají okouni velmi rozmanité odstíny převládajících barev. Známé je neobyčejně živé zbarvení jedinců, kteří proniklo do výše položených pstruhových řek nebo do pstruhových potoků. Ulovíme-li zde okouna, překvapí pravidelně nádherou barev. Živá červeň na těle okounů byla Schneidersem vysvětlena podobně jako vznik růžového masa u pstruhů. Požírá-li okoun převážně drobné korýšky, hromadí se v jeho těle červené barvivo (crustaceorubin). Vysvětlení velmi podporuje okolnost, že ve pstruhových vodách jsou statní korýšci blešivci jistě i u okouna význačnou složkou potravy. Mahen pozoroval, že v zimě barvy okounů nápadně blednou.

Velikosti, jichž okoun při svém pomalém vzrůstu dosahuje, jsou velmi rozmanité a řídí se vhodností a výživností životního prostředí. V tekoucích vodách se setkáváme obvykle s jedinci 10-25 cm dlouhými a čtvrt a půl kilogramu těžkými. Mnohdy je však okoun i 15 cm dlouhý již považován za statného. V dobrých průtočných rybnících, do nichž okouni z přítoků hojně vnikají, nejsou však vzácní jedinci tři čtvrtiny až jeden kilogram, nebo i výjimečně více vážící. Také v některých údolních přehradách dorůstají okouni značných velikostí, jako v nejstarší české údolní přehradě, táborském Jordánu, kde byly zaznamenány úlovky okounů těžších než 2,5 kg a dlouhých ½ m.

Schubert rozlišuje v dolním Labi dvě variety okounů, pobřežní, mající lepší růst, a varietu proudivých částí řek s horšími přírůstky.

Zdá se, že v některých volných vodách jsou rozšířeny kmeny okounů, dědičně nadané špatnou vzrůstností, neboť i při všeobecně dobrých životních podmínkách zůstávají vždy jenom zakrslými rybami.

Rozšíření okouna zahrnuje celou střední Evropu i severní Asii, místy žije i v smíšené vodě mořské a sladké u ústí velkých řek. U nás se s ním shledáváme jak v potocích, tak řekách, rybnících i údolních přehradách až do předhoří (Tab. 10,3). Prudké, tekoucí, stále chladné vody pstruhového pásma okoun míjí nebo do nich jenom vzácněji proniká, ale nerozmnožuje se v nich.

V mládí žijí stejně velcí v hejnech, prohledávají čile okolí a pátrají po potravě, neboť k velmi hltavým rybám. Jejich pohyb je zajímavý, neboť záleží obvykle v prudkém střelovitém vyražení kupředu, po němž následuje náhlé okamžité zastavení, nežli se rozjedou nanovo. Staří okouni zdržují se samotářsky na místech majících dostatek úkrytů nebo hustých rostlinných porostů a neustávají v hledání potravy ani v zimě pod ledem, kdy mladší ročníky snižují svoji pohyblivost a čilé projevy života.

Potravoou okounů je všechna drobná vodní zvířena, jako korýšci, červi, larvy vodního hmyzu, u starších se jeví záliba pro hrubší sousta, jako vodní berušky, brouky, utopený hmyz, dešťovky, povodní připlavené, i pro malé ráčky. Na třeboňském rybníku Světu jsem pozoroval u břehu zcela organisované lovení skupiny okounů, postupujících v dlouhé řadě a obkličujících hejna plotic.

Čím je okoun starší, tím se výlučněji stává dravou rybou. V mládí konkuruje silně v potravě plůdku ušlechtilých ryb, stáří se stává přímým hubitelem mladých kaprovitých rybek, candátů i vlastních soukmenovců.

Kromě podzimního uchylování se do hlubších částí řek a ojedinělého pronikání do pstruhových vod nevykonává okoun delší cesty z míst svého zrození.

Doba rozmnožování spadá do jarních měsíců, jakmile se voda oteplí, a protahuje se často až do června. Jikry vytírá zavalitější samice (Tab. 9, 1) v dlouhých, širokých pentlicových shlucích a upevňuje je na kameny, ponořené větve a kořeny nebo na vodní rostlinstvo (Tab. 7, 2). Většina okounů se vytírá obvykle v noci. Okouni vážící čtvrt kg vytírají 20 000 – 30 000 jiker. Teprve u ojediněle těžkých jikernaček se podařilo Huidfeld-Kaasovi napočíst přes 100 000 jiker a největší jím zkoumaná jikernačka ve váze 1,7 kg měla 210 000 jiker.

Podle rychlosti dospívání vytírají se okouni ve třetím až čtvrtém roce života. V některých rybnících jsem pozoroval pohlavně vyspělé samce již ve stáří dvou let. Samčí pohlavní žlázy se vyvíjejí intensivně již v prvním roce života, kdežto vaječník se obvykle asi o rok opožďuje ve své konečné výstavbě.

Obvyklým údajem v knihách je, že samice mnohonásobně převládají nad počtem vyspělých samců (až 10x) na místech tření a spatřována v tom pro okouna osobitá zvláštnost. V mých výzkumech potvrzených i pracemi pro Kříženeckého se ukázalo, že u plůdku okounů z rybníků jsou obě pohlaví zastoupena téměř stejným dílem, takže samců patrně ubývá při dalším odrůstání mladých rybek. Obě pohlaví se líhnou v stejném množství, ale u odrůstání pohlaví vzniká později větší úmrtnost, která dopomáhá v dospělosti samicím k početnému převládnutí.

Podle Kammerera se kříží okoun často s ježdíkem, obecným. Kříženci se tvarem těla podobají okounům, hřbetní ploutví a zbarvením ježdíkům.

Z jiker vylíhlý okouní plůdek bývá 5-6 mm dlouhý (obr. 43), opatřený vejčitým žloutkovým vajíčkem s velkou olejovou kapko, udržující rybku ve vodě a usnadňují její vznášení. Temný pigment má plůdek v oku a na žloutkovém váčku. Živí se nejdrobnějšími vodními ústrojenci, jako nálevníky; i drobné řasy rozsivky byly v hojnosti nalezeny v zaživadlech nejmladšího plůdku.

Růst v prvním roce života je závislý na dostatku vhodné potravy, již početná hejna okounů spotřebují velmi mnohého, a ubírají tím potravu v kaprových rybnících, do nichž pronikla. Někdy se stává, že zcela „vyžerou“ chudší rybníky a z hladu pak táhnou do přítoků proti vodě, hromadí se v nepřehledných zástupech před jezy, přepady a jinými překážkami a hynou vysílením nebo nedostatkem kyslíku. V dobrých rybnících dorůstá plůdek do podzimu 5 až 12 cm délky, v potocích a řekách obvykle sotva více nežli 5 cm.

Kučera zjistil, že v chudém potoce (Pšovka) dosahovali okouni rok stáří 7 cm, dvouletí 9,5 cm, tříletí 10,3 cm, čtyřletí 12 cm, šestiletí 16,7 cm a dvanáctiletí 23,5 cm. Naopak v živném rybníku (Šeberák) měli letošní 6,1 cm, dvouletí 21,8 cm a tříletí již 24,6 cm délky.

Velmi rozmanitě, opět v přímé závislosti na dostatku potravy, utváří se vzrůst v dalších letech. Mohrová zjistila, že jikernačky dosahují v dolním Labi vždy větších velikostí a většího stáří než samci. V prvním roce až 7 cm, v druhém 15-16 cm, v třetím 16-19 cm, ve čtvrtém 18-21, v pátém 19, v šestém 21,8. Dále byli samci již velmi vzácní, a počínaje sedmám rokem stáří, zmizeli úplně.

Ve vyšších polohách je růst ovšem pomalejší a okouni tu nepřesahují obvykle délku 12-15 cm.

V mládí se zvětšuje tělo okounů hlavně do délky, u starších přibývá výška těla, známé „hrbatosti“, podle jejíhož stupně možno usuzovat i na pokročilé stáří úlovku.

Z častých cizopasníků nacházíme u okouna na žábrách 1,5 mm velké, nápadně blíé cysty výtrusovce štičího (Henneguya psorospemica Th.). korýšek Achtheres pecarum způsobuje někdy hromadné hynutí. Lernaea esocina je velmi pozoruhodná klanonohý cizopasný korýšek, neboť zredukoval při cizopasení nepotřebné tělní ústroje; ve střevě bývají krásně  červení měchovci okouní (Cucullaunus elegans). Také motoličky Bucephalus polymorpus. Vývojová stadia motolice Proalaria (Hemistomum spathaceum) se usazují v mozku a způsobují velké hynutí okounů. Vrtejš Acanthocephalus anguillae O. F. Müll, způsobuje při cizopasení nápadnou zarudlost střev. Škulovce štičí (Triaenophorus nodulosus Pall.) dovede okoun opouzdřením dobře zneškodnit, při silnějším napadení jater měchýřovitými boubeli pozoroval však Štěpán atrofil jater a hynutí postižených ryb, zvláště po tření.

Z různých škůdců pronásledují mladší okouny nejvíce větší rybožraví ptáci (Tab. 8, 1). Dosti často se objevují mezi plůdkem různě pokřivení jedinci, kteří utrpěli škodlivými vlivy při zárodečném vývoji nebo kteří dědí některou vadu kostry, ploutví po rodičích (Tab. 8, 2).

Schäferna popsal okouna s nápadně prodlouženými ploutvemi, upomínajícími na obdobné délkové přestavení končetin u člověka stiženého poruchami vnitřně sekretorických žláz.

K vodám znečištěným dehtem (dehtové splašky z upravených silnic) projevili okouni v Langhansových pokusech nápadně malou odolnost, neboť hynou již při nepatrných znečištěních v poměru 1:200 000.

Okoun není v našich rybnících chovnou rybou, nýbrž pouze rybí plevelí, proniká z přítoků a v hlavních rybnících vyrůstá nebo úžasně se rozmnožuje, podařilo-li se několika vyspělým okounům přijít s velkou vodou.jikry mají sice mezi rybami a ptáky hojně škůdců, snadno jsou v provazovitých útvarech (Tab. 7) shltnuty, ale bývají vytřeny v tak velkém množství, že v příznivém prostředí se z nich vyvinou miliony plůdků, ubírajícího potom ušlechtilým rybám množství potravy a v třecích i plůdkových rybnících hubícího množství plůdků kaprů i jiných ryb. Okouni jsou sice dobře zpeněžitelnou příležitostnou rybou při rybničních výlovech, zpravidla se však proti jejich vnikání do rybníků hospodář všemožně brání.

V řekách je okoun jednou z hospodářsky i sportovně velmi významných ryb, zejména pokud náleží ke kmeni nadanému dobrou vzrůstností. Zdá se, že úkolem říčních rybářů bude v budoucnu vybírat tyto jakostní kmeny a nasazovat je do vod, v nichž dosud žili jen zakrslí okouni. Okoun má v  Čechách i na Moravě dobu hájení 15. III. Do 15. VI. A nejmenší zákonitou míru – od níž lze úlovek podržet – 15 cm (měří se od hrotu čenichu ke konci ocasní ploutve). V pásmu pstruhovém není hájen. Rücklovi se podařilo roku 1908 okouny uměle vytřít a získat z uměle oplozených jiker plůdek, umělý odchov se však zatím v praxi neprovádí.

Maso okounů je lístkovité, velmi chutné, u větších kusů lehko zbavitelné kostí, a bylo proto velmi hledáno. Obtížné je odstranit pevně v kůži zakotvené šupiny, neboť se ruce často poraňují o tvrdé ostré paprsky hřbetní ploutve nebo skřelový trn. Rány takto vzniklé se snadno zanítí a hnisají. Vaří-li se okouni při kuchyňské úpravě, není odšupinění nutné, neboť celou kůži lze po úpravě i s šupinami snadno před požíváním svléknout. Nejčastějšími způsoby přípravy jsou vaření ve slané vodě, pečení na másle, a kmíně, na sardeli, smažení, na modro, s majonézou, ve víně, v rosolu, uzení. Malí okouni jsou výteční naložení s cibulí a zalití vřelým, kořeněným octem.

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.