Pískoř pruhovaný

Ryby pískořovité počítáme také do řádu ryb opatřených kůstkami Weberovými (Ostariophysi) a podle Gaschotta i do čeledi ryb kaprovitých (Cyprinidae) jejich zevní podoba se vzdaluje však již značně od těchto příbuzných ryb.

Jsou protáhlého, úhořovitého těla, okolí tlamy mají opatřeno vousky, které nám napomáhají svým počtem a délkou rozlišit tři druhy pískořovitých, které se v zdejších vodách vyskytují.

Pískoř má 10 vousků, z nichž 6 je na horním a 4 menší na dolním pysku. Mřenka má u tlamy celkem 6 vousků, 2 v koutcích tlamky, 4 na horním pysku a sekavec má všech 6 vousků velmi krátký, umístěných jen na horním pysku.

Nejstatnějším příslušníkem pískořovitých ryb je pískoř, psaný obvykle nesprávně s krátkým „i“. Jeho jméno však vyžaduje dlouhého „í“, aby vyjádřilo schopnost vydávat pískavé zvuky, stiskneme-li pískoře v ruce. Také při vypouštění polknutého vzduchu lze někdy zaslechnout pískavý zvuk.

Na jižní Moravě říkají pískořovi „čík“. Jeho protáhlé, slizké tělo upomíná tvarem silně na úhořovité ryby. Vpředu je okrouhlého průřezu a teprve u ocasu poněkud ze stran zploštělého. Ocasní ploutev je zaokrouhlená, pod očima je v kůži zakrytý osten. Na požerákových kostech lze napočítat 12 – 14 zploštělých, tupých zubů v jedné řadě.

H 3/5 – 6, P 1/8 – 10, B 1 – 2/5 – 6, Ř 3/5, O 16, Zp 12 – 14.

Velmi pěkné je pruhovité vybarvení pískořího těla. Břicho světlé, pokryté jemnými, tmavými tečkami, pak úzký tmavý pruh a nad ním široký, žlutý. Ten je směrem k hřbetu vystřídán hnědozeleným, jímž jde zřetelná světlejší postranní čára. Nad ním je opět tmavý, jakoby z obou stran vykousaný, krajkovitý pruh o něco silnější, nežli byl onen na břichu. Horní tmavý pruh končí nad štěrbinou žaberní. Pak je žlutý, asi tak široký, jako byl žlutý pruh pod postranní čárou, v němž jsou rozhozené černé, tečkovité, až protáhlé skvrny. Žlutý pruh nahoře ohraničuje vlnitě probíhající černý, zoubkovitě vykrajovaný a od něho se pak rozprostírá zelenohnědý základní tón hřbetu. V něm je řada teček rovnoběžná s posledním zoubkovaným pruhem a nad ní ještě jedna, probíhající středem hřbetu. Základ hřbetní ploutve je lemován temným proužkem, nad ním ještě dvě podélné řady a pak již jenom slabě znatelné, porůznu rozseté tečky zaplňují zbytek hřbetní ploutve. Ocasní ploutev je pokryta vějířovitě se rozbíhajícími řadami protáhlých teček. Skřele pískoře jsou vyzdobeny protáhlými, ale krátkými, tmavými proužky a tečkami porůznu rozsetými. Prsní ploutev rovněž slabě tečkovaná, podobně jako břišní a řitní.

Oči pískoře jsou velmi malé, černé se zlatožlutou obrubou. Jsou pohyblivé, asi uprostřed hlavy umístěné. Pískoř dovede však také tak sytě ztmavět, že jsou pak zřetelné jenom břišní a dolní i horní boční žluté pruhy, ostatní i kresba a vybarvení zmizí.

Pískoř je v našich vodách všedním zjevem, ale nejhojněji se vyskytuje v klidných postranních ramenech a tůních. V průtočných rybnících, vyhovujících měkkým dnem, do něhož se mohou snadno zavrtávat, bývají pískoři velmi hojní. V bahně zahrabaní dovedou pískoři přečkat dokonce i vypuštění rybníka trvajících od podzimu do jara a po novém napuštění opět vylézají. Již ve všeobecné části knihy jsme se zmínili o jejich schopnosti dýchat střevem, takže vydrží i ve vodách kyslíkem velmi chudých. Obvykle dorůstají pískoři 20 – 30 cm délky, výjimečně až 35 cm a 0,15 kg váhy.

Mladí pískoři jsou obvykle zaměňováni s mřenkami, ale podle počtu a umístění vousků lze je snadno poznat.

Potravu tvoří zvířena dna, hlavně měkkýši, takže v rybnících, v nichž chováme líny, dobře zhodnocují i měkkýší potravu, není větší výskyt pískořů vítaný. I ostatním chovným rybám uniká mnoho cenné potravy, takže v místech hojnějšího výskytu je pískoř obtížným příživníkem rybníků.

Příležitostně se v řekách uplatňuje jako potrava mladších sumců. Velmi rád ho uchvacuje i mník a širokohlavý úhoř, což je dobře známo pytlákům, u nichž je pískoř nejváženější nástrahou pro noční šňůry.

Na zimu se zarývá hluboko do bahna.

V dubnu až červnu klade jikernačka na vodní rostliny až 150 000 jiker (1,5 mm), takže rozmnožování je ve vhodných vodách, prostých dravých ryb, velmi značné. Samcům v době tření zrudne ztluštělý první paprsek břišní ploutve i vousky u tlamy. Břišní ploutve dosahují podle Štědroňského mnohem blíž k řiti nežli u samic. U samice zčervenává okolí řitě a pruhování těla zřetelně vystupuje.

Velmi nepokojným se pískoř stává před blížící se povětrnostní změnou. Hlavně před bouřkou je bezpečnějším prorokem zhoršení povětrnosti nežli rosnička.

Bývá s oblibou chován v akváriích, neboť snáší i vodu velmi chudou kyslíkem.

Uchopíme-li pevně pískoře rukou tak, že sedřeme sliznatou pokožku, nastává v několika dnech, hlavně před dobou tření, na takto poškozených místech bujení cizopasných plísní, a to nejprve jen v místech tvořících přesné otisky prstů (Tab. 19, 2). Ryba obyčejně brzy hyne, neboť vodní plísně vytvoří posléze souvislý povlak na celém těle.

Maso zapáchá silně bahnem, vysádkujeme-li však pískoře v čisté, proudivé vodě, je zcela dobré, ač ryba svým vzhledem spíše odpuzuje, nežli by lákala ke kuchyňské úpravě.

 

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.