Pstruh obecný

Nejznámějším zástupce lososovitých ryb je u nás pstruh obecný, jmenovaný dříve obvykle, ovšem nesprávně, pstruhem potočním. Pro krásný vzhled a neobyčejnou chutnost masa udrží si jistě i v budoucnu významné postavení, které měl odedávna, k čemuž z velké části přispěje také jeho neobyčejná cena sportovní.

Schopnost pstruha, obstát i v nejdivočejších bystřinách, umožnila vznik pstruhového pásma, k němuž náleží všechny horské vody, rychle tekoucí řeky v předhoří i kyslíkem bohaté potoky vysočin (Tab. 4, 1).

Podat věrohodný obraz pstruha není snadný úkol. Sotva nalezneme druhou rybu, která by nosila v různých vodách tak rozmanitý šat jako pstruh. Celou knihu by vyplnily popisy a věrné obrázky barev a kresby pstružího těla z různých poloh a povodí. Tschudi plným právem nazval pstruha chameleonem mezi rybami.

Tak například v některých končinách, kde je hojně jezírek, sice blízko sebe ležících, ale bez vodního spojení, má podle Jandy každá lokalita svoji vlastní stálou barevnou odrůdu pstruha. Výlučně sladkovodní odrůdu s hnědavým základním zbarvením a červenými skvrnami nazývají var. fario, velikou odrůdu hlubokých jezer var. ferox, malého, převážně stříbřitého skotského pstruha bez červených skvrn var. levelensis, statný tvar zdržující se v ústí velkých řek var. gallivensis, odrůdu vysokých poloh var. alpestris. Podobně je v Skandinávii a Alpách vyvinuta z typického pstruha odrůda vynikající velikostí a chutností masa, pstruh jezerní (var. lacustris), kterému stále více systematiků upírá dřívější oprávněnost samostatného druhu, pod nímž byl uváděn, podobně jako je tomu v poměru pstruha obecného našich vod a statnějšího pstruha mořského.

Nejen zbarvení pstruha, ale i některé anatomické znaky jeho těla se značně liší. Zejména ozuben a uspořádání zubů na radličné kosti bývá rozdílné.

Obvykle napočteme na mezičelistech kostech pstruha po 4 – 7 zubech, na horní čelisti 9 – 28, na patrových kostech 10 – 18, dolních čelistech po 10 – 24, na jazyku 3 – 10, na ploténce radličné kosti 2 – 6 a na jejím násadci 9 – 18 zubů (obr. 70). Rozestavení zubů na zmíněném násadci podléhá nejrůznějším obměnám a je omezeno na 1 podélnou řadu nebo i na dvě. Mizení zubů, o němž byla zmínka, nebylo pozorováno, takže u příbuzného lososa souvisí patrně s pobytem ve slané vodě.

H 3 – 4/9 – 12, P 1/10 – 13, B 1/7 – 10, Ř 3 – /6 – 10, O 18 – 21.

Š 19 – 24 (105 – 120) 19 – 22.

Prsní a břišní ploutve jsou u pstruhů kratší, širší a silně zakulacené. Ocasní ploutev ztrácí u starších kusů svůj výřez a je rovně uťatá nebo i obloukovitě vyklenutá (Tab. 24, 1).

Zakončení hlavy je tupé, tlama až pod oko rozštěpená. U mlíčníků, kteří dosáhli pozoruhodnějších velikostí, zakřivuje se dolní čelist podobně jako u lososa (Tab. 21, 2). Škvarkovité zbujení hřbetní kůže nacházíme v době tření u pstruha podobně jako u lososa.

Tělo je zakulacené, ale některé kmeny pstruhů jsou také úzkého, protáhlého těla. V našich vodách můžeme vidět jak pstruhy krátké, vysoké a široké, tak štíhlé, dlouze protáhlé.

Již zasloužilému organizátoru ichthyologických výzkumů v našich vodách Dr. A. Fričovi bylo nápadné, že se pstruzi obecní, obývající různé typy vod, nápadně liší svým vzezřením, průměrnými velikostmi a obvyklým vybarvením těla. Zavedl proto k bližší jejich charakterizaci označení pstruh lesní neboli skalní, pstruh alpský a pstruh rybniční, žijící ve velkých potocích a rybnících, jak se lze dočíst v prvním přehledném díle „Českých rybách“, vydaném v Praze roku 1908. Pstruha lesního označuje Frič jménem Salmi fario Bloch, alpského neboli podhorního Salmi alpinus Bloch. Význam tohoto prvého rozdělení byl nejen z hlediska biologického zřetelný, ale sloužil i praxi, která potřebuje bližší popis pstruhů určité řeky nebo potoka, aby podle jejich výskytu roztřídila také pstruhové vody podle jejich hospodářských možností, výrobnosti jejich prostředí i rázu okolí vroubícího vodní toky. Zmíněný Frič spis řadí vyjmenované pstruhy k odrůdám, nikoliv pouze k různým kmenům, jimž životní prostředí vod vtisklo typické vzezření.

Četnými pokusy se zaváděním pstruhů do vod, jež tyto cenné příslušníky lososovitých do té doby nehostily, nebo do takových, v nichž nerozumnou činností lidskou byl jejich stav podlomen nebo zcela zničen, prováděné zejména v střediscích umělého chovu pstruhů, ukázalo se, že „kamenáči“ (pstruzi skalní), vyznačující se nepatrným vzrůstem ve svém domově studených horských potoků, dorůstají v úrodných, potravou bohatých vodách předhoří a vysočin také ve statné kusy. Tím se dokázalo, že na původní Fričovo dělení pstruhů nelze pohlížet jako na trvale vhodné, biologicky oprávněné třídění, které by snad bylo odůvodněno dědičnými vlohami, vtiskujícími neměnné vzezření všemu potomstvu, poněvadž vliv životního prostředí na jednotlivé kmeny ryb je zvlášť u pstruha velmi pronikavý.

Pstruha obecného, v širším slova smyslu i s pstruhem jezerním a mořským, dlužno podle Thienemannovy zoogeografické klasifikace považovat za arkticko-borální druh, vystupující v alpských vodách až do výše 2 400 metrů. Moderní systematika považuje dokonce i pstruhy jezerní a mořské, tak odlišné vzezřením a způsobem života od pstruhů našich toků, za pouhé kmeny, které se přizpůsobily životu v prostředích vyznačených jejich jmény.

Poměry vodního prostředí a z nich hlavně potravní nejpronikavější modelují vzezření ryb. Dnešním poznatkům bude mnohem lépe odpovídat zcela jednoduché roztřídění našich pstruhů obecných  kmen horských pstruhů (Tab. 22, 1), zahrnujících jedince žijící ve vodách od horní hranice vertikálního rozšíření pstruhů až k místům, kde vysokohorské bystřiny (Tab. 27, 1), a horské řeky (Tab. 27, 2) začnou ztrácet ráz divokých, stále studených vod a začínají v klidnějším, hlubším toku poskytovat hojnost nejrozmanitější potravy rybám je obývajícím. Odtud po proudu dolů až k dolní hranici výskytu pstruhů i v rychlých potocích vysočin a chladnějších lesních potůčcích nížin se setkáváme s kmenem pstruhů mimohorských (Tab. 23).

Čím se liší tyto dvě základní, přirozenými poměry životního prostředí vytvářené skupiny pstruhů bystřin, potoků a řek? V první řadě obvyklými vzrůstovými poměry, které jsou u horských pstruhů silně brzděny drsnou přírodou. V prudkých, potravou chudých, studených, někdy i zastíněných vysokohorských bystřinách a peřejemi prostoupených horských řekách, jejichž břehy jsou po dlouhá období zavaleny sněhovými závějemi, panuje obvykle citelná nouze o potravu, neboť pstruh potřebuje ke svému vyrůstání, dospívání a budování pohlavních produktů značné množství potravy, zejména skládá-li se převážně z hmyzu, špatně přístupného trávicím šťávám. Vzrůstovou hranicí vysokohorských pstruhů je 20 – 22 cm, váhovou asi 200 g, v silných horských řekách 35 cm a 300 až 400 g. Tělo těchto pstruhů je nápadně štíhlé, nízké, oči jsou výrazné, velké. Silné svalstvo a celá stavba těla prozrazují dokonalé přizpůsobení drsným životním poměrům (Tab. 47, 1). Zbarvení je velmi rozmanité, často tmavé s malým množstvím červených nebo červenooranžových teček. Nápadně dlouho podržují vysokohorští pstruzi na svém těle mladistvé, příčné pruhování (Tab. 47, 1). Hřbetní ploutev bývá vyzdobena četnými černými nebo i červenými skvrnami. V řečištích se světlými oblázky a kameny bývají horští pstruzi stříbřitě lesklí s barevnými tečkami, obklopenými velkými, světlými dvorci. Z horských lučních potoků s nánosy žlutého písku je celé tělo zlatožluté s rumělkovými skvrnami a porcelánově bílým břichem. Horský pstruh klade mnohem méně jiker nežli mimohorský, a dovolují-li to poměry, proniká do malých přítoků, aby je co nejbezpečněji uložil. Dospívá však pohlavně a táhne na trdliště až o dva roky dříve nežli většina pstruhů úrodných vod nižších poloh. Jeho maso je čistě bílé, šťavnaté, chudé tukem, vonné a velmi chutné.

Druháskupina pstruhů obecných, obývajících rozlehlé řeky, které sestoupily s vyšších poloh, rychle tekoucí potoky vysočin a v menší míře i lesní potoky nížin, liší se značně od horských pstruhů. Mimohorští pstruzi dosahují běžně ve svých, potravou bohatých vodách délky 35 – 40 cm a váhy 500 – 800 g. Výjimečně dorůstají však 45 – 60 cm a 1 – 2 kg (Tab. 21, 1, 2), velmi vzácně i několika kg. Jejich tělo je silně zmasilé, i u mlíčníků značně vysoké. Starší mlíčníci mívají za hlavou hrbovitý, svalový val. Zelenožluté tělo, ve hřbetní partii tmavě olivové, bývá na bocích vyzdobeno hojnými, červenými skvrnami, u hřbetu narezlými. U starších kusů ustupují červené skvrny velmi výrazným tmavým okům, pokrývajícím i skřele a temeno hlavy (Tab. 21, 2). Někteří táhnou po prvé na trdliště teprve, když vytvořili mohutné tělo, delší 25 cm, což bývá obvykle ve 4. Roce, někteří patří ke skupině velmi raně se vytírajících a třou se již ve druhém nebo třetím roce. Počet jiker ukládaných ve vyšších částech řek, dosažených tahem proti proudu, nebo v malých přítocích, u velkých, těžkých kusů i v místech blízkých stálým stanovištím je mnohem věší než u jejich horských soukmenovců. Jikernačky, které se přiblížily váze 1 kg, vytírají 1 000 – 2 000 jiker. Maso mimohorských pstruhů má málokdy čistě bílou barvu. Zpravidla je žlutobílé, až světle růžové což souvisí s odlišným složením uchvacované potravy. Je také méně šťavnaté, po uvaření pevnější a všeobecně značně tučnější. Z hlediska výživnosti je tedy hodnotnější nežli bílé, řídké maso horských pstruhů (vody 77,5%, dusíkatých látek 19,1%, tuku 2,1%, popelovin 1,2%, to je Behrův údaj o složení pstružího masa, aniž je provázen zprávou o původu vyšetřovaných pstruhů).

Oblast rozšíření pstruha zasahuje téměř celou Evropu i některé jiné díly světa. Je evropským pravěkým rybím obyvatelem severského původu, který u nás žil již době ledové.

V horských vodách (Tab. 27, 2) provází pstruha jen vranka a střevle, v předhorních řekách (Tab. 28, 1) sdílí bydliště s řadou kaprovitých ryb, někdy i s lipanem.

Dravé ryby a zmenšená kyslíkatost vody jsou hrází pro šíření pstruha do nížin, ač je jednou z nejlépe přizpůsobivých ryb a obstojí často ve vodách, které již nesnesou charakter vod pstruhových.

Kyslíkatost vody, dostatek potravy a úkrytů jsou tři základní životní podmínky pro zdárné prospívání pstruhů obecných.

Na různě silnou průtočnost je pstruh nenáročný, snáší i chladnější stojatou vodu a spokojí se i nejužšími potůčky, v jejichž malých prostorách nedosahuje ovšem obvykle význačnějších velikostí (Tab. 24, 2). Známe odtud pohlavně vyspělé pstruhy „trpasličích“ kmenů, jejich jikernačky se vytírají při délce těla pouhých 12 cm.

Dokonce i přechodným vyšším teplotám dobře a obstojí za letního nedostatku vody a silných veder i ve vodě 25°C teplé, má-li nezbytné množství kyslíku.

K uspokojivému rozmnožování vyžaduje volné cesty do malých, výše položených potoků s písčitým a kamenitým dnem, dovolujícím zřízení trdlišť, nebo alespoň do mělkých částí s vhodným, čistým dnem v blízkosti stálých stanovišť.

V některých řekách zasahuje výskyt pstruhů přes lipanové pásmo až do pásma parmy a ojedinělí, zvlášť silní pstruzi, dostávají se s velkými vodami i pod jezy daleko do oblasti bílých kaprovitých ryb. V zastíněných lesních potocích se podařilo pstruhy zdomácnit namnoze i v nížinách (Tab. 29, 1). I v organicky znečištěných vodách obstojí místy pstruzi má-li voda dostatečný spád, podmiňující kyslíkatost, jsou zde však vystaveni silnému nebezpečí furunkulosní nákazy.

Pro starší pstruhy jsou nezbytná vhodná stanoviště s blízkými úkryty, do nichž by se mohli uchylovat, neboť jsou velmi plaché povahy. V regulovaných částech toků je proto nutné budovati tyto úkryty uměle, abychom zabránili odstěhování pstruhů.

Nejlepší stanoviště drží a proti soukmenovcům hají obvykle nejsilnější kusy. Jakmile byly vyloveny, nastěhuj se na jejich místo velmi brzy nový držitel stanoviště.

V mládí se živí pstruh drobnými larvami vodního hmyzu, malými blešivci i tím, co voda přinese a z okolí připlaví. Ve druhém roce života vyhledávají již hrubší larvy chrostíků, jepic, poštavek, měkkýše, plže kamomily, červy. Čeká při stoupající kalné vodě na bohatý náplav živočichů stržených s lesních, lučních a polních kultur i vyplavených ze země. Nacházíme potom nejpestřeji výběr pozřených živočichů podle toho, čeho bylo v určitém období nejvíce (Tab. 26, 3). Také hmyz padající v hojnosti na hladinu nebo poletující za teplých dnů a večerů nad vodou tvoří význačnou složku potravy pstruhů, jak ukázaly moje výzkumy, zahrnující 1 000 vyšetřených pstruhů z různých vod v různých ročních obdobích. Za hojného poletování nebo večerního rojení hmyzu opouštějí pstruzi úkryty a stoupají k hladině, aby jim neušlo nic z toho, co lze uchopit a někdy jen ladným skokem nad vodu získat k snědku. Denním chlebem pstruha ve většině vod jsou larvy chrostíků, známé rozmanitými pouzdry, v nichž se skrývají. Čím je pstruh starší, tím vyhledává vydatnější sousta a velkou část jeho potřeb kryjí rybky, zejména střevle, mřenky a vranky. Posledních se zmocňuje nejsnadněji, když se na jaře vytírají a hlídají svá trdliště (Tab. 25, 2). V dobách hojnosti dovede pstruh pohltit úžasná množství potravy, což mu umožňuje silně roztažitelný žaludek. Najít 50 až 100 dešťovek, 80 housek, přes 100 lučních koníků nebo několik set menších utopených kusů hmyzu v jednom žaludku není vzácností. Ryba takto nacpaná má velké, vakovité břicho, prozrazující nadměrnou náplň zaživadel (Tab. 25, 1). Kusy, jimž se podařilo dosáhnout váhy 0,5 – 1 kg, uchvacují i velmi objemná sousta, nešetříce v dobách nouze o potravu ani vlastních soukmenovců (Tab. 26, 1, 2). Žába, rak, krtek, vodní hraboš nejsou nikterak bezpečni před širokou, mohutně ozubenou tlamou kilového pstruha, prozrazujícího obvykle své stanoviště v menším potoce tím, že nablízku nenajdeme mladšího pstroužka ani plevelné rybky. Připojené obrázky ukazují, co vše dovede uskladnit pstruh ve svém žaludku, nevyjímaje ani ropuchu, o níž bylo ve starších knihách tvrzeno, že ji nikdy nepožírá (Tab. 25, 1, 2).

Horské vody poskytují pstruhům daleko chudší výběr potravy nežli sinější toky v předhoří, což se obrazí i v přírůstcích. Vysokohorský pstruh zvětšuje velmi pomalu své tělo a nepřekročuje obvykle délku 20 cm a váhu 20 g, v předhoří je délka 30 – 40 cm všedním zjevem, tak jako váhy do 0,5 – 0,75 kg.

Nejdelší část roku a v nejbohatším výběru poskytují však pstruhům potravu vysočinné potoky a říčky s hojností vodního rostlinstva a úrodným okolím (Tab. 28, 2). Deště z něho splachují spousty drobné zvířeny (larev dešťovek a hmyzu), která má nesporně ve výživě velký význam, a rozhojňují potravní složky pstruhům tak, že ve 4 – 5 letech tu shledáváme délky ryb 50 – 60 cm a váhy 1 – 1,5 kg při značných hloubkách a šířkách těla.

I v produkci jiker se projevují tyto mimořádně příznivé poměry. Z úrodného potoka českomoravské vysočiny poskytuje 2 000 jiker již 710 g těžká jikernačka, z 2 kg těžké jsem jednou vytřel 3 000 jiker. Wiesnerův údaj, že 300 – 400 g těžké jikernačky mohou vytřít 1 000 až 1 500 jiker, byl i mými výzkumy potvrzen. Naopak u vysokohorských, horských a trpasličích kmenů poskytuje vyspělá jikernačka pouhých několik set jiker, i když dosáhla vyššího stáří.

Staří pstruzi se někdy zcela specializují na lov rybek a ostatní potravu uchvacují jen v dobách nouze. Páchají značné škody i na mladších soukmenovcích, kteří se jim dostanou na dosah (Tab. 26, 1, 2). V menších vodách je hlavní dobou jejich lovu pozdní večer a noční hodiny, neboť za dne jsou nasyceni a neradi se ukazují mimo bezpečné úkryty. Majitel rybolovu často ani neví, jak velké pstruhy vychytávají pytláci z jeho vody v noci.

Doba tření nastává podle obvyklých teplot vody v říjnu, ale může se protahovat nebo v některých vodách posunout až do listopadu, prosince, ledna, nebo dokonce února. Čím je voda teplejší, tím se pstruzi třou později. V chladných vodách přichází však tření i dříve nežli v říjnu. Není dosud bezpečně potvrzeno, zdali před tuhou zimou je tření dříve, nebo zdali v takovém případě zahrabávají jikernačky výtěr hlouběji, neboť i samo úmyslné zahrabávání jiker je sporné.

Pohlavní zralost se dostavuje u mlíčníků obyčejně ve třetím roce, u jikernaček ve čtvrtém. U mnohých pstruhů u obou pohlaví o rok nebo i o dva dříve, nebo alespoň u samců dříve. V živných, potravou oplývajících vodách lze však zastihnout značně velké pstruhy, kteří se ještě netřeli, nápadné stříbřitým vzhledem a slabě naznačenými druhotnými pohlavními znaky. V horách a drobných, potravou chudých potůčcích jsou již i jikernačky o délce 12 cm pohlavně zralé. Pro 1 kg pstruhů se udává obvyklý počet jiker na 1 000 – 1 500, v úrodných vysočinných potocích jsou tato čísla ještě o něco vyšší. Starší jikernačky vytírají větší jikry nežli mladé, jikry z prvního výtěru jsou velmi malé. Počtu jiker však u starších jikernaček opět ubývá. V době tření jsou mlíčníci živěji vybarveni, za hlavou jim zduřuje pokožka, řitní ploutev mívá na spodním okraji porcelánově bílou ovrubu. U řiti se někdy objevuje černě umouněné zbarvení. Jikernačky jsou zavalité zvětšujícím se objemem jiker, u starších mlíčníků bývá vyvinuta i hákovitá spodní čelist (Tab. 46, 4).

V ostatní období roku mimo dobu tření není snadné od sebe rozeznat obě pohlaví, teprve po delším cviku daří se třídění dosti spolehlivě. Profil hlavy jikernačky je vždy vpředu zakulacenější (tab. 21, 1), jemnější, kdežto u samců je čenich ostře dopředu protažený, zespoda se k němu přimyká dolní čelist, zapadající chrupavčitým hrotem zakončení do čenichové jamky. Horní čelist zasahuje svým koncem až za oko, kdežto u  jiekrnaček končí vždy nejdále v zadní okrajové svislici oka (Tab. 21, 1, 2). Rozeznávat pohlaví mimo dobu tření podle zevních znaků u pstruhů, kteří se ještě ani jednou netřeli, je zcela nesnadné nebo nemožné.

Někdy vynechávají pstruzi jednu dobu rozmnožování a jsou dočasně neplodní, kdežto velmi staří pstruzi ustávají ve tření trvale. Často se z různých příčin nepodaří jikernačce vytřít všechny jikry a zbylé se v těle zvolna vstřebávají, mohou však zcela znemožnit nový výtěr, tvoří-li dosud neprostupnou zátku před pohlavním vývodem, nebo zavinit trvalou neplodnost. Poněvadž se podobné případy vyskytují nejčastěji u vysokohorských pstruhů, lze předpokládat, že nepříznivé povětrnostní změny i vysílení jikernaček, majících slabé rezervy živin, zaviňují ochablost tělního svalstva a tím nemožnost dokonalého vytření jiker. Nešetrné nebo neodborné umělé vytírání zanechává ovšem také podobné stopy.

V místech, kde nemají pstruzi dostatek vhodných ploch k vytření, podnikají od konce léta dlouhé cesty proti proudu do horských potoků nebo malých přítoků. Překonávají povlovnější jezy a přeskakují dosti vysoké překážky, aby dostihli míst s vhodným dnem. Trdliště zakládaná na očištěných místech dna bývají oválné podoby, až 0,5 m dlouhá. Vytírání jiker se děje podobně jako u lososů postupně po řadu dnů, zakrývání jiker není však asi úmyslné, nýbrž náhodné, prudkým pohybem zaviněné, neboť je mnohem jednodušší nebo vůbec chybí, takže mnoho jiker padne za oběť vrankám, lipanům, menším pstruhům, hltavějším mlíčníkům, rýskům nebo i kachnám.

Že chytíme na trdlištích více samců nežli samic, vysvětluje zvěčnělý pstruhař Stanislav Vacek, výborný znalec pstružího života, tím že mlíčníci setrvávají zde až do úplného výtěr. Jejich mlíčí dozrává totiž postupně, takže umožňuje opakované tření, což se může protáhnout až a 3 týdny. Jikernačky připlouvají na trdliště zpravidla zcela připravené k tření a již během 24 hodin ukládají jikry.

Doba tření pstruhů vhodně zapadá do chladného období roku, kdy je ve vodě nadbytek kyslíku ovlivňujícího příznivě vývoj jiker. Zakládání trdlišť na mělkých, proudivých místech, kde se voda stále stýká a mísí se vzduchem, sleduje tentýž účel. Zahrabávání, patrně ovšem neuvědomělé, skrývá je před škůdci a světlem a voda kyslíkem nejbohatší proniká také nejvíce mezi štěrbiny jednotlivých kaménků. K vývoji potřebuju pstruží jikra 500 – 520 denních stupňů. Při teplotě 2°C se zkracuje vývoj na 250 dní a podobně. Důležitým stavem je objevení očních bodů (Tab. 33, 1) na jikrách, neboť v tomto období jsou jikry neobyčejně odolné proti otřesům a nepříznivým vlivům, takže je možné i bez vody ve vhodném obalu je daleko zasílat a po osvěžení dolíhnouti tam, kde chybějí vlastní mateční ryby, ale je třeba získat pro zarybňování plůdek (Tab. 33, 2, 3, 4). O vývoji zárodku (obr. 73) a líhnutí plůdku bylo pojmenováno v přehledu výkonnosti rybích rozmnožovacích ústrojů.

U vylíhlého plůdku (obr. 74), pokud je nepohyblivý, nastávají velké ztráty způsobené škůdci i nepříznivými vodními poměry. Jikry i plůdek jsou citlivé k působení ultrafialových paprsků, což je zjevné z ukládání jiker a skrývání plůdku, a bylo i pokusně dokázáno. Dospělé ryby ztrácejí tuto citlivost, zálibu pro bezpečné úkryty si však z mládí podržují. Těsnost potůčků nutí vylíhlé pstroužky k odplouvání do prostornějších a potravou bohatších řek, takže se z horního toku i mladých přítoků děje stálé doplňování obsádky novými ročníky, čemuž člověk umělým nasazováním také vydatně napomáhá. Tam, kde se však pstruhům v horním toku a malých postranních potůčcích dobře daří, nepozorujeme znatelný tak do prostornějších prostředí a ani nejdravější povodně, v nichž dovede pstruh vždy nalézt klidné bezpečné místo, nestrhnou jej snadno dolů.

Možnosti v překonávání vodních staveb bývají obvykle u pstruhů přeceňovány a je třeba si uvědomit, že pstruh je schopen překonat nejvýše 1 m vysoké překážky. Na tuto neznalost nutno svést většinu neúspěchů při zakládání pstružích propustí na jezech, při nichž technikové přeceňují možnosti této ryby.

Ze škůdců pstruha v čistém pstruhovém pásmu nutno jmenovat vydru, ledňáčka, z ryb vranku, mníka, v pásmu pstruha a lipana; mnoho plůdků hubí tloušti, níže i okouni a štiky. Největším zhoubcem vyspělých pstruhů jsou dřenice ledové, plavené vorů za nízkého stavu vody, letní vysychání potoků, znečišťování řek továrními splašky a pytlačení, zvláště chytáním do rukou, sítí, vrší, na noční šňůry a se světlem.

Z cizopasníků napadají nehotovou kostru plůdku prvoci Lenrospora cerebralis (obr. 75), způsobující nervové poruchy, projevující se zčernáním ocasní části těla, prudké kroužkovité pohyby, deformace kostry, krnění a někdy i hynutí. U mladých i větších pstruhů cizopasí kožohryzové (Chilodonella), bičíkovci zhoubní (Costia necatrix) (obr. 75), kapřivec síhový (Argulus coregoni) porušuje při sání mízy pokožku. Výtrusovec Dermocystidium branchialis Légér vytváří bělavé spory na žábrách. Vrtějši Echinorhynchus truttae jsou častými střevními cizopasníky, kteří zaviňují hubnutí až hynutí napadených ryb. Oblý hlíst Ancyracanthus cystidicola Rud. Je původem pstruží chudokrevnosti, hlíst „Ascarsi“ obtusocaudata (mající nesprávné, ale užívané jméno), dorůstá až 8 cm délky a vyskytuje se často v takovém množství, že zcela ucpává střeva pstruhů. Larva motolice Proalaria spathaceum, jmenovaná Diplostomum volvens, způsobuje zákal čočky a oslepnutí /obr. 75); její vývoj ukazuje zajímavě, jak složitými cestami dosahují někteří rybí cizopasníci konečných hostitelů, v nichž mohou teprve pohlavně dospět. Z vajíček vnikajících s trucem vodních ptáků (racků, rybáků) do vody vzniká obrvená larva, pohybující se nějakou dobu volně a vnikající potom do prvního mezihostitele, nejčastěji plovatky. V játrech plovatky se vyvíjejí z přeměněné dceřiné larvy jedinci opatření vidličnatým ocáskem, opouštějí játra plovatky a hledají ve vodě rybího hostitele, neboť jsou schopné života jenom asi dva dny. Podaří-li se jim vniknout žábrami nebo kůží do rybího těla, odvrhují vidličnatý ocásek a za 45 dní vzniká z nich larva zvaná Diplostomum volvens. Již po několika hodinách od vniknutí do ryby putují však larvičky do oka rybího, kde mohou žíti 8 měsíců nebo snad ještě déle. Poškozují ovšem čočku a sklivec takovou měrou, že ryba obvykle oslepne. Dospělý červ, dosahujících pohlavní zralosti ve vodních rybožravých ptácích, je až 4 mm dlouhý. Mladší rybky mohou vývojová stadia této motolice poškodit smrtelně již při vnikání do jejich těla, pstruhy obecné a duhové ohrožuje usazení larev v oku, které je zpravidla zničeno a postižená ryba odsouzena k živoření. Tasemnice Eubothrium cassum Bloch., vyvíjejíc se v buchankách, vyplňuje někdy zcela slepé pylorické přívěsky, tasemnice štičí (Triaenophorus nodulosus) napadá někdy pstruha jako prvního rybího hostitele. Motolička Crepidostomum farionis Müll., dorůstající 2 až 6 mm délky, je původcem hubnutí a zánětů střev. Také drobnohlední bičíkovci Octomitus intestinalis truttae Duj. se hromadně rozmnožují v oslabených nebo onemocnělých pstružích střevech, podobně jako kokcidie Eimeria Truttae Légér. Největším zhoubcem pstruhů schopným vyrybnit celá povodí je původce bakteriální, prudce nakažlivé vředovitosti čili furunkulosy. Napadástarší ryby hlavně v době rozmnožování, když jsou tahem proti proudu a přes překážky oslabeny, nebo v letním období sníženého průtoku a pokleslé kyslíkatosti, zaviněné často přítokem hnojůvky do pstruhových potoků, neschopné většího, neškodného zředění, a projevuje se nejčastěji vznikáním vředů, krevních výronů, houbovitě zduřelými okrsky kůže (Tab. 24, 3), pod nimiž je svalovina kašovitě rozpadlá, nebo zánětem střev a hromadným hynutím nakažených ryb. Plůdek a ročci bývají ušetřeni, větší kusy vyhynou při prudkém vzplanutí nákazy často v několika týdnech do posledního.

Velmi zajímavou z pathologie pstruha je i výskyt a vznik různých zrůd a deformací, o nichž byla již zmínka ve všeobecné části knihy. Kromě znetvořenin kostí hlavy bývají nejnápadnější deformace páteře, při jejímž zkrácení, zaviněném chyběním určitého počtu obratlů nebo deskovitém oploštění části normálního jejich počtu, vzniká vysoký kapří tvar těla. Podle Schäfernových pokusů je zkrácení páteře u pstruhů dědičné.

Význam pstruha v našem rybářství je neobyčejně velký, a považujeme-li kapra za nejdůležitější rybu rybniční, je pro výše položené tekoucí vody nesporně nejdůležitější rybou pstruh obecný. Byl úspěšně zaveden i do mnohých vod, které se nezdály plně vhodné, a je pro těžbu ze pstruhových a lipanových vod i pro rybářský sport nenahraditelnou rybou. Jeho cena byla postřehnuta již v minulých stoletích, kdy pstruhů počalo v mnohých řekách citelně ubývat nezřízeným lovem a poškozováním přirozeného vzhledu potoků a řek.

Objevení možnosti umělého výtěru a líhnutí pstružích jiker v bezpečných nádobách, za něž vděčíme německému praktikovi Š. L. Jacobimu, přišlo právě včas, aby zabránilo vymizení pstruhů z volných vod. Po krátkém zapomnění na první umělé vytření jiker ze zralých jikernaček a oplození stejně získaným mlíčím, které provedl Jacobi po bedlivém pozorování pstružího života v roce 1725, objeven znovu umělý výtěr ve Francii rybáři Remy a Gehinem v roce 1842. Musí proto překvapit jak píše Dr. A. Frič ve spisu „O rybářství v řekách českých a jeho poměru k umělému pěstování ryb a k průmyslu“ (Praha 1871), že v Čechách bylo provedeno umělé oplození a odchování lososů již v roce 1823 a 1824 ředitelem Studeným v Horažďovicích. V zmíněném spisu je pak uvedeno 11 umělých líhní, v nichž se prováděl výtěr lososů a pstruhů. Po vzniku prvních ústavů k umělému výtěru a chovu ryb bylo jasné, že udržení pstružích vod v dobrém stupni zarybnění není již možné bez vydatné pomoci umělého výtěru (Tab. 30,1, 2). Zatímco ve volné přírodě vznikne z vytřených jiker 15 – 20% plůdku, získá ho chovatel v umělé líhni 90 i více %, takže nedostatečné přirozené rozmnožování vydatně doplňuje plůdkem vychovaným ve spolehlivých průtočných nádobách (Tab. 31,1, 2). Intenzivně vylovované volné vody vyžadovaly nezbytně této pomoci zejména tam, kde je stále více ohrožovaly jiné nepříznivé vlivy.

Bylo opět zásluhou Fričovou, že založením lososích líhní dal podnět ke vzniku obdobných nebo společně oběma rybami se zabývajících líhní. Položil tím první spolehlivé základní kameny k umělému chovu pstruhů, který se stále ještě zdokonaluje a rozrůstá (Tab. 30, 31, 32, 33). Prošel dlouhým a úspěšným vývojem k dnešnímu stavu, kdy je možné říci, že se člověk naučil mnohonásobně lépe hospodařit se zárodeční hmotou pstruhů, nežli dříve činila příroda sama sobě ponechána. Zvláště když původní mísení pohlavních produktů prováděné ve vodě bylo zdokonaleno tak zvanou suchou metodou, objevenou ruským statkářem Vrasským, když všechna zařízení umělé líhně zvláště přístroje, prošly nezbytným vývojem (Tab. 31, 32, 33), podobně jako technika dopravy jiker (Tab. 33, 2, 4). Nalíhnutých (i neoplozených), stal se umělý chov nepostradatelným pomocníkem celého pstruhařství. Kromě vícekráte již zmíněného a vskutku mimořádně zasloužilého Dr. A. Friče uplatnila se v budování tohoto významného odvětví řada výborných a nadšených praktiků i znalců. Z nejstarších to byli zvláště Markuci v Sušici, Prach v Rakousích, Schmidt v Novém Světě, Hejrovsky v Tachově. Mezi nestarší obchodně prováděné chovy pstruhů patřil v Čechách závod zvěčnělého mlynáře Kašpata Vacka v Nedošíně u Litomyšle, provozovaný již od roku 1862. Velmi pronikavě ho zvelebili syn zakladatelův Stanislav Vacek a vnuci, Zdeněk a Maxmilián Vackové. Spolu se starými zemskými a spolkovými líhněmi vytvořili tito odborně neobyčejně zdatní praktikové spolehlivé základy pro rozvoj našeho pstruhařství.

Ve vyšších polohách jsou dnes pstruzi chováni a vykrmováni v tabulkovou velikost (20 cm) i v průtočných rybnících nebo je nasazován do těchto nádrží útlý plůdek, aby zde v bezpečí dosáhl velikosti roční násady a mohl býti vypuštěn do volných vod. I rybniční odchov pstruhů má však u nás prastaré tradice a byl již před staletími velmi odborně prováděn, jak dosvědčuje zmínka v slavném Dubraviově spise: „Lepších nádržek na pstruhy není než takové, jaké měli páni z Perštějn nedaleko hradu Pardubic. Jsou trojí – první má pstruhy největší pro panskou tabuli, druhá pstruhy prostřední velikosti a třetí má ty nejmenší. Z druhé nádržky doplňuje se první a druhá z třetí odrostlejšími.

O jakosti pstružího masa není nutno se podrobněji šířit, neboť o jeho vlastnostech u ryb pocházejících z různých typů pstruhových vod jsme se již zmínili. Úprava pstruhů (a všech ostatních pstruhovitých ryb) se podle Tejčky provádí nejčastěji vařením ve slané vodě s trochou petrželové natě, v octěóvé vodě, ve víně, s přídavkem některého koření, cibule a petržele. Menší pstruzi jsou hotoví za několik minut, starší je třeba vařit déle, aby byli dobře povařeni. Někde připravují pstruhy vínem, na másle, na oleji. Nikdy však pstruhy nesmažíme, poněvadž touto úpravou ztrácí jejich maso svoji lahodnost a osobitost.

V lidovém lékařství sloužila pstruží k odstraňování znamení na těle a k potlačování zákalu očního.

Z umělého chovu pstruhů stalo se důležité odvětví, dodávající našim pstruhovým vodám ročně mnoho milionů kusů násad. Kryje tím značně a stále vzrůstající nároky na výrobnost potoků a řek, vylovovaných převážně sportovním způsobem a poskytujících tisícům rybářů nezapomenutelné dojmy, s nimiž je spojen správně provozovaný lov pstruhů.

Podle Volfova přehledu bylo v Čechách a na Moravě 43 líhní (Tab. 25, 3). Produkčním chovem pstruhů se z nich zabývalo 22 líhní a roční výsledek za rok 1940/41 byl 2 548 000 jiker pstruha obecného, 530 000 jiker pstruha duhového, 10 000 jiker sivena potočního a 246 000 jiker lipana. Po opětovném návratu pohraničních, převážně pstruhových oblastí, ovšem se počet líhní i celková jejich produkce postupně značně zvýší a předčí jistě ještě i čísla známá z let před druhou světovou válkou. Dnes se umělým výtěrem a odchovem lososovitých ryb budou velkoryse zabývat i státní statky.

Při správném hospodaření je možno sklidit ročně z úseku potoka dlouhého 1 km až 10 kg pstružího masa, z úrodných vysočinných potoků a říček 20 – 50 kg a ze silných pstruhových řek i více nežli 200 kg, jsou-li odborně osazovány, ošetřovány a hájeny a poskytují-li pstruhům plně vyhovující životní podmínky.

Pstruh je hájen v Čechách od 1. IX. do 30. IV., nejmenší míra stanovena na 25 cm, na Moravě je hájen od 1. IX. do 30. III., nejmenší míra 30 cm, na Slovensku od 16. IX. do 31. I., nejmenší míra 20 cm (podle spolkových ustanovení 25 – 28 cm).

Pro nádheru svého šatu, svěží vzezření a oblibu v čistých proudivých vodách a nerozlučně s tím ovšem i pro lahodnost masa, které v horách je krásně bělavé, ve vyšočinných potocích a řekách předhoří, kde podstatnou součást potravy tvoří korýši blešivci, dodávající narůžovělé vzezření, byl pstruh odedávna nejvyhledávanější rybou. František teplý, historiograf českého rybářství, přinesl o tom ve svém „Čtení o pěkné rybě“ mnoho zajímavých svědectví. Píše, že jako v Hluboké si hleděli lososů, tak zase v Hradci (Jindřichově), kde se kraj k tomu hodil, pěstovali pstruhy. Měli tu pstruhové potůčky, zejména v Řásech, potůček Pěnná řečený, potok Bukač a jiných více, měli rybníčky pstruhové, starého založení. Ale chutný pstroužek přece jenom domovem zůstával na Šumavě. Když pan Jáchym z Hradce roku 1553 nabyl panství Vimperku kolem Boubína, dával si od úředníka Jana Černýho z Vinoře posílat koňmo, vozmo, ba i po pěším poslu pstruhy do Hradce, do Prahy, do Vídně, ano i do Augšpurku. Roku 1544 píše mu Černý: „Poslal jsem na Hory Karlšperský pro pstruhy uzený, abych jich některů kopu VMti poslal. Nemohli mi nic zjednat.“ I když se Rožmberkové Vimperku zpět ujali, dovolovali příbuznému Adamovi z Hradce, „ani lékaři rybu pstruh proti dně radí“, že směl pro sebe dát chytat pstruhy kolem Boubína. Také z Kaplice, Mladé Vožice, Cerekvice je sháněli. Speciální obchod s rybou pstruhem provozoval p. Ezechiel Malovec ze Čkyně u Vimperka. Posílá na Hradec i Hlubokou živé i uzené pstruhy v množství skutečně podivuhodném, zejména v roce 1589 až třikráte v týdni.

Do některých vod byl před lety nasazován i skotský pstruh, který nemá na těle červené tečky, je převážně stříbřitého vzhledu, nekoná delších cest na místa tření a rychle roste. Mnozí pozorovatelé však dokazují, že nemá žádných předností před domácím pstruhem, a zdá se, že brzy zmizí po prokřížení s místními kmeny.

V alpských jezerech je domovem pstruh jezerní (obr. 76), dorůstající 10 až 20 kg váhy, s nímž byly také u nás učiněny v některých vodách osazovací pokusy. Poněvadž podmínkou uspokojivého růstu je pro něj rozlehlé životní prostředí, mohl by nabýt významu pro některé výše položené údolní přehrady, do nichž ústí pstruhové potoky. V domovině stoupá jezerní pstruh do přítoků, aby v nich nalezl vyhovující trdliště k uložení jiker.

V ústí velkých evropských řek a v moři žije statný pstruh mořský (obr. 77), táhnoucí v době tření také proti proudu, nepronikající však nikdy tak vysoko jako losos.

Starší autoři ho považovali za samostatný druh, novější systematikové však pouze za formu pstruha obecného, přizpůsobenou všestranně mořskému životu.

H 3/9 – 11, P 1/12 – 13, B 1/8, Ř 3/8 – 9, O 19.

Š 20 – 24 (120) 18 – 20.

Na zadním výběžku radličné kosti je jednoduchá nebo dvojitá řada střídavě vpravo a vlevo zahnutých zubů.

Tělo je kratší, zavalité, se silnějším ocasem nežli u lososa, na bocích stříbřité, poseto černými tečkami i nepravidelnými skvrnami, nikdy však červenými kolečky. Výjimečně mohou být boky i zcela beze skvrn. Hřbet modrošedý, bez černých teček. Ocasní ploutev na zadním okraji rovně uťatá, tuková ploutvička s červeným okrajem.

V době tření mají starší samci výrazně zakřivenou spodní čelist, rozmnožují se v listopadu a prosinci, a to ve sladkých vodách.

Vyspělé kusy táhnou z celoročního bydliště, blízkého ústí velkých řek Severního moře, proti proudu, někdy dosti vysoko až do malých přítoků (např. v povodí Visly). Za tohoto tahu je hlavní období lovení, jinak je v britských vodách a veverských zemích také důležitou rybou sportovní, jejímž výskytem se zabývá i umělý chov. Za nedostatku matečních kusů obou pohlaví bývá úspěšně křížen i s lososem.

 

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.