Mihule říční

Z třídy (podkmene) kruhoústých (Cyclostomata), řádu kruhoústých pyskatých (Hyperoartia) a čeledě „ryb“ mihulovitých (Petromyzontidae), vyskytuje se dnes u nás jeden rod s dvěma druhy.

Z osobitých znaků kruhoústých nutno jmenovat silně protáhlé tělo, prosté šupin, jehož hlavní oporu tvoří hřbetní struna obklopená vazivovou pochvou. Mozková část ústředního nervstva je chráněna jen kožnatě chrupavčitým pouzdrem předchůdcem lebky u ryb. Ústroj sluchový je tvořený jen dvěma polokruhovitými kanálky, nikoli třemi jako u ryb. Velmi zajímavě jsou utvářena ústa kruhoústých, neboť tvoří dutý, uvnitř rohovými zoubky opatřený válec, na jehož vnitřním konci je zátkovitý, vychlípitelný jazyk, opatřený také zoubky, umožňující sání krve a zachycování ve svalovině ryb. Kruhovitá plocha kolem úst je vyzbrojena rohovitými zoubky a přetvořena v přístavku (obr. 87). Masité pysky jsou v klidu složeny v úzkou štěrbinu, rozšiřující se v čas potřeby kruhovitě, neboť nemá žádné kosti čelistní, která by tomu bránila. Žaberní ústrojí je také velmi primitivní. Jeho oporu tvoří chrupavčité lešení, tvarem podobné košíčku, a z předního žaberního oddílu střeva vyházejí krátké chodby k 7 párům žaberních vaků, z nichž proudí voda dlouhými kanálky ven. Žaberní štěrbiny jsou nezakryté. Nad ústy je lichá čichová jamka a liché třetí oko na temeni pod koží. Střevo mihulí je rovné, bez žaludku, plynový měchýř nevyvinutý, pohlavní ústrojí liché, produkty pohlavní padají do dutiny tělní a z ní močopohlavním vývodem ven.

Mihule říční, zvaná též okatice, je protáhlého, úhořovitého těla, bez šupin. Párové ploutve nemá vyvinuty, ostatní ploutve jsou přetvořeny v souvislý ploutevní lem, obkličující zadní polovinu těla. V ústech mihule je shora půlměsíčitá destička s hrotem na každém konci. Hřbetní ploutevní lem je rozdělen ve dna zřetelné oddíly. Druhý je vyšší a trojhranný dutina ústní je opatřena v dolní i horní části špičatými zuby. Dole je 6 – 7 zoubků a krajních z nich opařeny dvěma hroty. Hřbet mihule říční je leskle šedomodrý, nazelenalý, boky žlutavé, břicho bělavé, až stříbřité.

Dorůstá 20 – 50 cm délky a 0,15 kg váhy, přichází z moře do řek a tře se v dubnu a květnu na štěrkovitých v mělčích místech proudivých částí koryta. Za potravu slouží mihuli říční zvířena dna. Později se přisává i na ryby. Při tření se přisává samec do týla samice a pak oba vypouštějí pohlavní produkty. Z jiker se líhne larva zvaná minoha (obr. 88), která se teprve asi po třech letech mění v mihuli (Tab. 48, 4).

Maso mihule říční je velmi chutné a za tahu z moře do řek bývá z nachytaných kusů marinováno a prodává se pod jménem „priky“. Hlen z čerstvé kůže je jedovatý. Na podzim se vracejí mihule říční k moři, vyspělé po vytření patrně hynou. U nás není příliš vzácná, ale hospodářského významu nemá. Příbuzná mihule mořská do Čech již netáhne. Byla již za dob Fričových v Labi a Vltavě nehojnou rybou.

V karpatských vodách žije příbuzná mihule podunajská, mihuĺa potiská (Lampetra danfordii Regan).

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.