Losos obecný

Významnou čeledí ryb měkkoploutvých (Malacopterygii) jsou lososovité (Salmonidae), které rozdělujeme podle velikosti tlamy na velkoústé (Macrostomi) a maloústé (Microstomi).

Lososovité ryby byly odedávna považovány za nejušlechtilejší sladkovodní ryby. Jejich krásný zjev, bystrý pohyb, schopnost obstát i v nejprudších bystřinách a ne na posledním místě znamenitá chutnost masa, nemajícího svalových kůstek, jim toto postavení a oceňování spolehlivě zajistily.

Význačným znakem lososovitých je kožnatá, bezpaprsčitá, tuková ploutvička, sedící na hřbetě mezi hřbetní a ocasní ploutví. Je patrně zakrnělou druhou hřbetní ploutví.

Tlama je různě prostorná a ozubená, žaberní štěrbiny široké, tělo pokryto šupinami, u pstruhů velmi malými, hlava bez šupin.

Ploutve, kromě hřbetní u lipana, jsou u lososovitých ryb silné, ale poměrně malé, jen měkce vyztužené, ocasní ploutev má u mnohých hluboké vykrojení.

Z vnitřních znaků upoutává protáhlý plynový měchýř, spojený vývodem s jícnem. Žaludek je prostorný, na přechodu do střeva opatřený větším počtem slepých vrátníkových přívěsků. U samic chybějí vejcovody, jikry dozrálé v protáhlých vaječnících padají do dutiny břišní. Jsou bohaté žloutkem, až jako hrách velké, a při tření je jikernačka vypouští pohlavním otvorem ležícím těsně za řití. U samců vyúsťují chámovody také pohlavní bradavkou.

Lebeční kostra zůstává u lososovitých z velké části chrupavčitou. Význačnou kostí stropu dutiny ústní je kost radličná (obr. 70), zaklíněná mezi kosti mezičelistní. Horní čelisti na rozdíl od ostatních ryb navazují na mezičelistní kosti a tvoří jejich pokračování, zúčastňujíce se tak při ohraničování dutiny ústní. Radličná kost je svým tvarem, počtem a uspořádáním zubů spolehlivým určovacím znakem jednotlivých druhů lososovitých ryb. Všechny kosti obkličující dutinu ústní,jsou opatřeny ostrými zuby.

Velkoústé lososovité ryby jsou většinou tažnými druhy, jejichž původní domovinou bylo Severní moře, jak dodnes svědčí záliba pro chladné vody, hojnost kyslíku a zimní tření. Osídlení sladkých vod se stalo před ledovou dobou. Po ústupu ledovců nastalo rozdělení druhů, dodnes zachované, při němž druhy nověji zatlačení do moře se počaly vracet do sladkých vod na tření, jako by chtěly tento starý řád předledové doby udržet. Mnohé byly přírodou uzavřeny do jezer a řek, v nichž se staly stálými rybami.

Původem patří lososovitá ryba k nejmladším rybám, jak ukazuje neustálenost druhová u síhů a rozdělení do jednotlivých oblastí až po ledové době.

V dospělosti jsou velkoústí dravé povahy, někdy mají i kanibalistické choutky, mláďata se živí drobnější živočišnou potravou.

Za doby tření většinou nepřijímají potravu. Rozmnožování není příliš silné v poměru k jiným čeledím ryb. Pohlavní produkty samiček jsou největšími jikrami u našich ryb vůbec. Vývoj jiker je pomalý, neboť spadá u většiny druhů do zimní doby. Všechny živiny bohatě uložené ve velké jikře se za nitrojikerného vývoje nespotřebují.

Vylíhlá ryba si přináší na svět tak velký žloutkový váček, že není schopna plování, pokud nepoužije jeho zásob k růstu a nevstřebá ho větší část.

V prvním roce života se odlišují zbarvením od dospělých, neboť bývají příčně pruhované (až 12 pruhů). V některých vodách zůstává mladistvé vybarvení dlouho i u dospělých ryb. Hluboce vykrojená ocasní ploutev je také mladistvým znakem, neboť později vykrojení mizí a ploutev bývá naopak rovně uťatá nebo až zadním okrajem vypouklá.

Podčeleď velkoústých má jako význačné znaky velmi malé šupinky, širokou, bohatě ozubenou tlamu. Dosahují většinou značnějších tělesných rozměrů a opatřují si více méně dravým způsobem potravu. Hlavním pomocným ústrojím je přitom dobře vyvinuté, bystré oko. V mládí jsou tyto ryby obvykle štíhlé, v stáří kratší a širší a délkový růst se zpomaluje.

U dospělých starších samců se protahuje a vzhůru zakřivuje spodní čelist, takže úplné uzavření tlamy není již potom možné (Tab. 21, 2).

Naši velkoústí příslušníci lososovitých ryb patří do rodu Salmo, Salvelinus a Hucho. Salmi se liší od rodu Salvenius tvarem a ozubením kosti radličné. Rod Salvenius zahrnuje druhy nemající násadec radličné kosti ozubený, zato ploténku ano (siveni). Podobně uspořádanou kost radliční má též rod Hucho (hlavatka). Rod Salmo má ozubený násadec této kůstky (losos, pstruh ob., pstruh duhový).

Losos obecný (Salmo salar L.) je nejstatnějším a do nedávna i ve vnitrozemských vodách hospodářsky nejdůležitějším zástupcem podrodu Salmo. Jeho tělo je vřetenovité, protáhlé, hlava poměrně malá, dopředu zašpičatělá. Tlama rozštěpená až hluboko za oko. Radličná kost lososa (obr. 70) tvoří pětibokou destičku nemající zubů. Její násadec má jednu řadu silných zubů, vystupujících až ke krčku kosti, u starých ryb však zuby mizejí. Mezičelist mí 5 – 6, horní čelist až 20 zubů. Podobně jsou vybaveny patrové kosti. Spodní čelist má silnější, zahnuté zuby, jazyk je vyzbrojen rovněž dvěma řadami (po 5) zahnutých, silných zubů. Hákovitá spodní čelist vyspělých samců (obr. 71) zapadá chrupavčitým hrotem do jamky mezi mezičelistními kostmi, někdy však zcela znemožňuje uzavření tlamy.

H 3/10 – 11, P 1/13, B 1/9, Ř 2/9, O 19.

Š 25 – 26 (120 – 130) 18.

Zbarvení lososa, pokud se zdržuje v moři, není příliš pestré. Hřbet temnější, hnědavý, šedavý nebo namodralý, boky stříbřité, břicho bílé, na bocích a hřbetě nepravidelně rozhozené skvrnky v podobě písmene „X“ nebo hvězdiček, přestupující i na hřbetní ploutev. Na hlavě jsou skvrny větší a okrouhlé. Hřbetní a ocasní ploutev tmavá, ostatní ploutve s přibývajícím stářím stále temnější. Tuková ploutvička je zcela malá.

Šupin podél postranní čáry 180. Přívěsků střevních 60.

Jakmile nadejde tah z moře do řek, ztmaví hřbet, stříbřitost boků dostane modravý lesk. Na skřelích vyspělých lososů se objevují purpurové skvrny, břicho zrůžoví a břišní, řitní a ocasní ploutve dostávají červenavé ovroubení. Jikernačky jsou vybarveny méně výrazně.

Moře je vlastním domovem lososa, i když se rodí a rozmnožuje jen v sladkých vodách. Za rychlé zvětšování těla svědčí jen spoustám potravy v slané vodě.

U mladšího lososa byly zjištěny za každý měsíc v moři prožitý přírůstky až přes 1 kg ale i přírůstky neuvěřitelně velké byly zaznamenány u značkovaných lososů za pobytu v moři. Tak jeden ze sledovaných lososů zvýšil v 10 měsících o 5,5 kg svoji váhu. O úlovcích velkých lososů, zejména sportovním chytáním dosažených, je velmi mnoho zpráv, zvláště v anglickém časopiseckém tisku. Jako například velkých vzrůstových možností této ryby možno uvést úlovek z roku 1923, kdy byl na udici chycen 84 liber těžký kus. Není však rekordní, poněvadž v roce 1903 chycen 103 libry těžký a roku 1911 a americkém břehu Tichého oceánu dokonce 154 libry těžký (1 libra rovná se ½ kg).

V moři se nevzdaluje losos příliš daleko od ústí řek, jimiž v mládí připlul. Neúžasnějším poznatkem z lososího života je zjištění, že značkovaní jedinci se bezpečně vracejí do míst, kde se zrodili, nebrání-li jim v tom nepřekonatelná překážka. Za mořského pobytu ohrožují lososa všechny větší dravé mořské ryby. V moři ulovený losos má tučné, nepříliš chutné maso, obvykle se však stejně cení jako maso kusů ulovených v řekách.

Proč táhnou lososi vlastně na tření do horských řek? Bylo spolehlivě zjištěno, že i v mořské vodě je možné plné dozrání jejich pohlavních produktů. Oplodnit jikry a přimět je k vývoji ve slané vodě se však ukázalo nemožným. Dlouhý tah proti proudu není tedy podmínkou k pohlavnímu dozrání, jak se dříve myslelo.

V celém těle dozrávajícího lososa se dějí za tahu na místa tření velké změny. V našich evropských řekách ustává zpravidla zcela příjem potravy, jen zcela výjimečně uchvátí odpočívající losos rybářovu nástrahu, patrně však spíše ze zvědavosti než z potřeby žrát.

Sliznice zaživadel se rozpadá, vylučování trávicích šťáv s výjimkou žluče ustává a stěny se slepují tak že vnitřní průchodní prostor zcela mizí. Zastavení činnosti zaživadel a vypadávání zubů počíná již na začátku tahu, takže je nelze uvádět ve vztah s tlakem zvětšujících se jiker.

V kratších skandinávských řekách loví losos i za tahu potravu a je předmětem proslulého rybářského sportu.

U labských a rýnských lososů nacházíme v zaživadlech jenom cizopasníky pozřené s mořskou potravou, i když se ryba zdržuje již déle ve sladké vodě, kdežto v severních evropských řekách mají lososi za tahu na trdliště a neustávajícího žraní v zaživadlech hlavně cizopasníky sladkovodní.

Výkony lososa při postupu proti proudu jsou velkolepé. Zschokke uvádí, že rýnský losos potřebuje 55 – 60 dní aby dorazil z Holandska až do Švýcarska. Zdatní jedinci vykonají však tuto cestu již za 45 – 55 dní. Denně postupuje 5 – 6 hodin, často v tlupách o 30 – 40 členech, s nejsilnějším lososem v čele. Urazí tak 12 – 15 km a potom opět odpočívají. Ve Veseřebylo pozorováno, že za 24 hodin urazí lososi 40 km proti proudu. Označkovaný urazil za 82 hodin 136 km, tj. za 1 hodinu 1,6 km, což je výkon jistě úctyhodný. Jezy přeskakují lososi skoky 2 – 3 m vysokými a několik metrů dlouhými, zdaří se jim však vyskočit až 5 m vysoko. Těžké překážky jsou zdolávány s úžasnou vytrvalostí. Před skokem stočí ryba až kruhovitě tělo a pak jej jako pružné pero narovnává. Někdy lze však pozorovat skoky s rovně napjatým tělem, při nichž lososklouže proti vrchu padajících vod. Za nezdařeného překonání překážek utrží losos těžká, až smrtí končící zranění. Při namáhavém postupu proti proudu losos nejen tukové zásoby, ale musí sáhnout i k bílkovinám svalů, které odbourává a přivádí k pohlavním žlázám. Hlavním ústrojem, obstarávajícím toto ochuzování tělní hmoty je slezina 15 – 20krát se zvětšující a přijímající silný proud krve. Pak se opět slezina zmenší a teprve po tření při návratu do moře se znovu zvětšuje.

Při vstupu do ústí řek zúčastňují se pohlavní žlázy asi půl procentem na celkové váze. Těsně před třením dosahují jikry asi 23% váhy, varlata samců 8%. U 16 kg těžkého lososa musí být asi 4 kg tuku a bílkovin dodány z těla vaječníkům budujícím jikry, nehledě vůbec k živinám potřebné ryby. Má vpadlé břicho a ze svaloviny jen bělavé zbytky. Maso není pro tuhost takřka k požívání.

Mnoho lososů po vytření vysílením a zaplísněním hyne, někteří se zdržují až do příštího léta v bystřinách a počnou zde znovu přijímat potravu.

Po návratu k moři zdržují se, podobně jako při výstupu proti vodě, kratší čas v smíšené vodě, aby přivykli slané vodě. Bylo pozorováno i opětovné pohlavní dozrání kusů, které zůstaly po vytření ve sladké vodě.

Od ledna až do května přibývá obvykle stále lososů vplouvajících z moře do řek. V Rýně byl však pozorován nejsilnější tah v červnu až srpnu. Ojedinělí lososi vplouvali však již v prosinci do zmíněného toku, takže byli téměř celý rok na cestě, nežli dosáhli míst tření. Doba tření se neliší obvykle od doby, kterou známe u pstruhů. V horní Otavě vyvrcholovalo tření obyčejně v druhé polovině října. V Labi potřebují lososi podle Friče, který věnoval mnoho let svého pracovitého života průzkumu poutavého lososího života (viz jeho monografii „losos labský“, Praha 1894), asi 40 až 50 dní, nežli dosáhnou Prahy. V březnu a dubnu jsou tu první skupiny stříbřitých, 10 – 15 kg těžkých kusů s modrým hřbetem a malými hvězdičkami (Tab. 46, 2). V květnu a červnu následoval druhý tah pestřejších, do června zbarvených kusů a třetí tak byl na podzim.

Příchod lososů souvisel s odchodem ledu a povodněmi, které lososy lákaly. Podle síly průtoku postupovalo v jednotlivých měsících úměrně velké množství lososů proti proudu. Výjimku tvořili malí, na Vltavě „bartolomějskými“ lososy nazývaní jedinci, kteří po strávení jen jednoho roku v moři v příštím létě ve váze 1 – 2,5 kg vystupovali proti proudu v obbobí poměrně nejchudším průtočností. Bývali to z 80% mlíčníci, u nichž pohlavní zralost, podobně jako tomu bývá u pstruhů, nadešla dříve nežli u jikernaček. Bartlomějští lososi nebyli obvykle schopní vykonat namáhavou, dlouhou cestu, jakou podstoupili velcí lososi, ti, kteří vyrůstali dvě léta v moři, vystupovali proti vodě koncem jara a mívali váhu 5 – 6 kg. Po nich táhly kusy ve váze 10 kg a nejtěžší lososi ve váze okolo 20 kg vplovali již na podzim do řek, takže se zdrželi celý rok v sladké vodě až do příštího podzimního rozmnožování. Nejtěžší lososi, objevující se za Fričových dob v březnu a dubnu v Praze, bývali jmenováni „fialkoví“ pro své krásné, do modra zahrávající vybarvení. Přirozeně byli velmi ceněni, neboť mívali 8 – 20 kg váhy a velmi chutné mas. V květnu a červnu přicházeli menší lososi ve velkém množství, nazývaní podle zbarvení „růžovými“, a jejich maso bývalo chudší tukem.

Zdá se, že tolikrát prodebatovaná schopnost lososů vracet se bezpečně do těch řek, v nichž se zrodili, záleží v dědičném vývinu tažných instinktů a souvisí snad i s vyhraněním typických kmenů lososů pro jednotlivé veletoky, jimiž vstupují tyto ryby do vnitrozemí.

Nemohou-li lososi dosáhnout míst, která v horských bystřinách vyhovují tření, vytírají se i v dolním toku řek, jak pozoroval Frič kdysi dokonce i v samé Praze.

Když ochabl tak lososů do horního Labe a některých jeho přítoků, zůstaly hlavními oblastmi rozmnožování horní Vltava a Otava. Ve Vltavě byla trdliště nad Rožmberkem a pod ním a hlavně ve Studené Vltavě. V Otavě, která si udržela výskyt lososa až do posledních desetiletí naší doby, ovšem v stále slábnoucí míře, byla nejznámější místa tření u Rejštejna, v Křemelné a v menší míře i ve Vydře. V místech posledního oblouku Křemelné pod skalním prahem, kde voda vymlela mohutné obří hrnce, rybářům se stávalo ne příliš vzácně, že jim po pstruží nástraze skočil i losos, u něhož na začátku léta nebyla ještě žravost zcela utlumena. Zabrání končilo ovšem pravidelně zničením udice, rozlámáním prutu a únikem silné ryby, na kterou neměli rybáři patřičně pevné a odborně seřízené nářadí. Vedle Vltavy a Otavy vytírali se druhdy podle Tejčky lososi i v Malši a jejích přítocích Stropničce a Černé. Ještě v roce 1925 chycena zde 7 kg těžká jikernačka, která zřejmě vedena pudem dávných předků tíhla k odvěkým trdlištím, aniž se bezpochyby sama na nich zrodila, takže se zdá, že přitažlivost třecích míst dřívějších generací lososů nevyprchá snadno ani u pozdních potomků. Nežárka byla podle zmíněného autora, kdysi také lososí řekou, dokud se její dno silně nezabahnilo. V Jindřichově Hradci byli v 70. a 80. letech po jarních povodních pravidelně uloveni lososi snažící se dostat přes jez, který mlíčníci přeskakovali, jikernačky se však snažily dostat vzhůru po trámech, téměř po suchém dřevě oplachovaném jen nedostatečnou vrstvičkou vody. Po výstavbě sklopného jezu roku 1888 se v příštích letech lososi již nedostavovali.

Vlastním místem tření jsou horské bystřiny s písčitým a kamenitým dnem a chladnou, kyslíkem oplývající vodou. Jikernačka vyrývá tělem rýhu až 1 m dlouhou a vytlouká ocasem kaménky, až vznikne zřetelné, světlé trdliště, mající v průměru i 2 m. do vzniklé jámy ukládá po částech 10 000 – 30 000 jiker, při čemž o něco výše proti vodě stojící mlíčník na ně vystřikuje mlíčí. Kladení jiker se děje obvykle večer nebo ráno a může jedné jikernačce trvat i déle než týden. Prudké pohyby těla při rozšiřování trdliště napomáhají uvolnění jiker z vaječníku do dutiny břišní a jejich přípravě k vytření. Vlastní popud k vytírání jiker dává však mlíčník, otírající se o bok samice a prudkými křečovitými záškuby narážející rychle několik vteřin na tělo jikernačky. Když předjel potom o kousek výše před samici, nastává u ní vypuzování jiker a samec současně vystřikuje mlíčí. Mnoho jiker odnáší však podle Bácových pozorování proud a teprve dále v štěrbinách dna se jednotlivě zachycují. Také zápasy mezi mlíčníky jsou běžné, čehož využívají mladší losůsci a oplozují jikry zralých jikernaček. Velmi často se takto uplatňují i mladí mlíčníci, kteří ještě neodtáhli do moře, jsou však již pohlavně zralí.

Pohlavní dozrávání bylo však pozorováno i u zcela mladých jikernaček, takže byla vyslovena domněnka, že se lososi pro množící se překážky a nesnadnost tahu z moře do řek přizpůsobují zvolna stálému životu ve sladkých vodách. I u starých, vyspělých kusů bylo totiž souhlasně pozorováno několikaleté zdržování v řekách, aniž táhli nazpět do moře.

Velcí pstruží mlíčníci oplodí někdy jikry lososí jikernačky.

Oplozené jikry pokrývá samice štěrkem a pískem nebo je vytírá podle některých pozorování jen na písčité dno, takže je voda odnáší tak dlouho, pokud se nezachytí ve štěrbinách mezi kameny.

Vyspělí lososi nastupují zcela vysílení zpáteční cestu k moři. Častěji však setrvávají v blízkosti míst tření až do jarních povodní. S nimi odcházejí do moře, kde se brzy zotavují. Podle Bácy loví však již po vytření dychtivě potravu.

Zranění, zaplísnění a příliš vyčerpaní ovšem také hynou. Věrohodná Fričova pozorování o výtěru lososů v šumavských vodách jsou dodnes respektována a uváděna v celé světové literatuře.

Tření zanechává vždy stopy na šupině, kdykoliv zjistitelné, jak o tom byla podrobná zmínka v kapitole o rybích šupinách.

Kříženci z lososí samice, jejíž jikry byly oplozeny mlíčím pstruhů, zůstávají obvykle stanovištními rybami našich horských řek, nadanými schopností mohutněji vyrůstat nežli pstruzi obecní. Mohou však být pro tuto vlastnost „drahou“ rybou, neboť pohubí v dobách nouze o potravu mnoho menších, obyčejných pstruhů. Ve Švýcarsku se však praktikuje jejich získávání a nasazování řadu let s dobrými výsledky. Obvyklá vlastnost kříženců – neplodnost – nebyla zjištěna, ale mnozí tvrdí, že rychlost růstová není o mnoho větší než u pstruhů obecných, takže toto křížení postrádá praktické ceny. Jikry mívají však takto vzniklé jikernačky někdy tak velké, že je nemohou vytřít pohlavním otvorem, který nezvětšil u kříženců úměrně průchodnost.

Ke svému vývoji lososí jikry potřebují 500 denních stupňů jako pstruží. Líhnou se obvykle v březnu až dubnu, podle teploty vody, byly-li vytřeny koncem listopadu. Plůdek je opatřen velkým žloutkovým váčkem, po jehož strávení nabývá teprve čilé pohyblivosti a loví drobné blešivce, červíky a larvy hmyzu. Podobá se velmi mladým pstroužkům, od nich se liší jen menším počtem tmavých, příčných ostrůvků na bocích (9), kdežto pstruzi jich mívají podle Hofera pravidelně až 13. Sám jsem napočetl u otavských strdlic, jak se nazývají mladí losůsci před odchodem do moře 9 – 10 těchto ostrůvků (Tab. 46, 3).

Větší losůsci vyhledávají hrubší sousta, hlavně larvy chrostíků, a jejich potrava se mnoho neliší od té, kterou vyhledává a uchvacuje pstruh. Velkou část potravních nároků kryje hmyz, spláchnutý dešti s okolních pozemků nebo lapaných nad vodou. V prvních dvou letech roste strdlice o něco rychleji než pstruh, dosahuje v prvním roce 10 – 15 cm (pstruh 8 – 12 cm), ve druhém roce 20 – 25 (pstruh 18 – 22). Rozeznat strdlici od pstruha je i ve druhém roce často dosti nesnadné. Strdlice má jemnější, kulatější profil tlamky, ústní otvor méně rozštěpený, za okem obvykle 3 tmavé skvrny, na hřbetě hnědé, žaludovité skvrny.

Strdlice prý označil za mladé lososy jako první skotský ovčák, který lovil s oblibou ryby a přebytečné označoval a znova pouštěl. Podivil se, když o rok později zjistil své značky na ulovených 3liberních lososech. Lidí se mu z počátku vysmívali, ale brzy mu bylo dáno za pravdu, když i odborníci zjistili v trdlicích mladé lososy.

Většina strdlic tíhne po prožité roku ve sladké vodě s jarními povodněmi do moře. Někteří mlíčníci zůstávají však do doby pohlavní zralosti, dostavují se již ve druhém roce, na místech zrození a oplozují jikry z moře přitáhnuvších jikernaček, jak prokázal Frič u otavského lososa.

Strdlice a lososí plůdek jsou ohrožovány vrankami a pstruhy. Při odchodu z míst zrození nebo teprve po dosažení moře ztrácí losůsek temné, příční pruhování a nabývá stříbřitosti. Červené skvrny ustupují černým. Obvykle táhnou strdlice po proudu ve skupinách a postupují velmi rychle. V ústí řeky si však několik dní zvykají na změněný osmotický tlak mořské vody.

Z cizopasníků zjistil Frič na lososech hojně korýšky kapřivce lososí, zvané též síhový (Argulus coregoni), ve vnitřnostech, zejména ve slepých přívěscích vrátníkových, tasemnici škulovce lososího (Diphyllobothrium infundibulifomis). Na stěnách žaludku cizopasí vývojová stadia tasemnice žraločí, dospívající teprve tehdy, sežere-li lososa žralok. V slepých pylorických přívěscích hostuje někdy hojnost tasemnice Eubothrium crasum Bloch. V Dunajci byla u lososů zjištěna i nakažlivá vředovitost (furunkulosa), známá hlavně u pstruhů jako nejzhoubnější nákaza.

O lososech, podobně jako o většině našich ryb, zachoval nejstarší podrobné zprávy Balbín ve „Miscellanea regni Bohemiae“, vydaných roku 1679. Píše: „V Labi provozuje se lov lososů zvláště v prvních měsících, kdy losos vystupuje z moře a přichází do řek a táhne se až do přítoků labských, tak do Ohře až k Doksanům, na Labi k Roudnici a k Mělníku, kde ochutná Vltavy. Tu pak tlustší, zejména samice, táhnou do Vltavy, překonají nebezpečná místa u Chvatěrub a pak Prahou dále se ubírají. Uleknuvše se mostu, utíkají se pak do Berounky, Sázavy a mnohé Vltavou až k Vltavotýnu vystupují, většina však táhne do Otavy, jejíž voda jim zvláště jde k duhu, takže tu až k Sušici proniknou, jako by prameny její chtěli vypít“. Všeobecně je však podle Fričovy monografie nejstarší zpráva o lososu labském kulinářská, poněvadž archivální zápis praví, že císař Ferdinand si v roce 1546 objednával k svatbě své dcery lososy z Litoměřic. Nejstarší biologickou zmínkou je Johnstonův popis tahu lososů do řek a jejich statečné překonávání překážek, vydaný v Amsterodamu 1633. V zemském zřízení Maxmiliánově z roku 1563 se zakazuje dělání hradeb na jezerech k chytání lososů a jiných ryb proti vodě táhnoucích, které nebyly již dříve v provozu.

Losos byl první rybou, která ukázala českou zdatnost i v chovu říčních ryb, počatou s velmi skromnými prostředky, ale s velkým nadšením pro dobrou věc. Bystrosti neúnavného Friče nemohlo ujít, že dříve tak hojná a ceněná ryba, jakou byl pro naše vody losos, mizí rok od roku a poskytuje stále slabší úlovky. Doba, kdy si čeleď vymiňovala, že nesmí mít příliš často dokonce 2x týdně lososa k jídlu, jak stojí v pamětních knihách polabských měst, mizela v nenávratno. Tejčka všeobecnou platnost této neobyčejné hojnosti lososů popírá a poukazuje správně na střídání let bohatších a chudších tahů. Losos se patrně přejedl pouze mimořádně silných tahů, které se však opakovaly vždy jednou po dlouhé řadě let (15), a z nichž bylo potom zevšeobecňováno. A ni za Balbína nebyl losos rybou všední, nýbrž vysoce ceněnou a nadbytkem slynuly snad jen některé mlýny nebo vesnice výhodně ležící. Nemírné lovení lososů všemi způsoby podlomilo posléze výskyt takovou měrou, že v 70. letech uloveny v Praze 2 – 3 kusy za celou sezónu! Frič se nespokojil ukojením své vědecké snahy, poznáním zajímavého života lososa, nýbrž uvědomil si, že je třeba ohrožené rybě pomoci. Zorganizoval ze skrovných začátků umělé líhnutí a vytírání lososů v předhorských oblastech a získal i z Německa pravidelnou peněžní podporu na soustavné vysazování lososího plůdku, neboť ze zlepšení celkového stavu lososů byl sklizen užitek z větší části také na dolním Labi. V letech 1870 – 1880 nasazováno ročně do Vltavy a Labe 80 000 losůsků. Dřívější výlovek dospělých lososů, činící již jen 70 kusů získávaných ročně v pražských lososnicích, se zmnohonásobil. Na příklad mezi Litoměřicemi a Kolínem chyceno v roce 1883 přes 1 000 lososů. O 3 roky později bylo jen v Otavě napočteno 600 přitáhnuvších lososů. Klostermann zaznamenává, že se i Sušice chytilo roku 1896 300 lososů, nejmenší ve váze 6 kg, největší 13 – 14 kg těžcí. V Praze platili obci nájemci lososnic až 4 000 zlatých za jedno chytací období. V roce 1899 chytlo se od března do května v Praze 414 lososů. Tato čísla jsou dostatečně průkazná a předvádějí názorně výsledky Fričovy prozíravé zvelebovací činnosti. Prohlížíme-li odborné časopisy před první světovou válkou, je možné ještě v roce 1908 se na příklad v Českomoravském rybáři setkat s insertem Čadilova pražského lahůdkářského závodu a udírny ryb : „Říční lososy nabízí ve velkém i malém vždy nejlevněji…“. Ještě v roce 1914 bylo chyceno pod litoměřickým zdymadlem 300 lososů, mezi nimi kusy až 12 kg těžké.

I v minulých desetiletích za mimořádně deštivých a průtokem bohatých jarních a letních období podařilo se proniknout menším skupinám až do Otavy. Tak na příklad počátkem června roku 1927 chyceno pod písečným jezem 9 lososů v celkové váze 52 kg, jeden z nich měl 9 kg. Lososi byli chytáni u nás do sítí, v pražské lososnici do košů, upevněných na postranicích jezových vrat, nahoře ovšem plotem zahražených (obr. 72), do nichž je proud vody srážel, místy se chytali i do sloupů, čeřenů nebo v horních mělčích ocích řek i pytláckým způsobem nabodáváním na vidlice, jmenované „grongle“.

Je škoda, že zdárné výsledky obětavé práce Fričovy a jeho praktických spolupracovníků (Markuci, Vacek, Báca aj.), později i Kafkovy měly jen dočasné trvání, neboť přibývající vysoké stavby na řekách uzavíraly stále bezpečněji cestu nádherným a užitečným lososům a na zřízení lososích propustí v nich nebylo včas pamatováno. První z nich nadto ještě umístěny v pobřežních pilířích, takže hlavním proudem táhnoucí losos je nenalezl a od budování zlepšených rybovodů na návrh Kafkův roku 1915 zcel upuštěno, ovšem je otázka, zdali to bylo správné. Naše vody byly tím ochuzeny o jednu z nejskvělejších ryb, která se hrdinně každý rok probíjela proti proudu až do vzdálených šumavských bystřin, aby tu splnila velký rozkaz přírody.

Nelze vyloučit možnost, že by se po dodatečném vybudování účelných propustí na jezech a zdymadlech a po velkorysém nasazování uměle odchovaného plůdku mohl vrátit losos českým řekám. Ovšem tato náprava spáchaných hříchů bude možná teprve, až zvítězí poznání, že rybí skvost, jímž losos nesporně je, má větší cenu nežli částka, které by si vyžádalo upravení lososích propustí a umělý chov, jenž by navrátil řekám bohatství, o něž je lhostejnost technického podnikání připravila.

Dnes pronikne do Prahy jako vzpomínka již jen ojedinělý losos za velkých jarních vod a dále proto proudu přes Šachovice má cestu nadobro uzavřenou. V slovenském úseku Dunaje výskyt lososů rovněž povážlivě slábne.

Bylo by radostné, kdyby tento přehled lososího života nebyl pro naše vody dalším nekrologem této skvostné ryby.

Doba hájení lososa je v Čechách a na Moravě od 1. IX. do 30. IV., nejmenší míra 55 cm, na Slovensku je hájení od 16. IX. do 31. I., nejmenší míra 50 cm.

 

Odpovědět