České ryby

Méně užívanými jmény pro candáta obecného jsou lupice, morák, morčák, v starších knihách a třeboňských rybničních výkazech byl označován i „mořským okounem“.

Tělo candáta obecného je vřetenovité, čenich ostře i s celou hlavou protáhlý, hlava je svou délkou 4x obsažena v celé délce těla. Oko velké, sklovité, duhovka zlatožlutá s černými ostrůvky. Obrysová tělní linie vystupuje dosti prudce až k hřbetní ploutvi a tam napomáhá k vytvoření největší hloubky těla, odtud stále klesá až na konec těla a před ocasem opět mírně vystupuje. Spodní obrysová linie klesá zvolna až do poloviny těla k řiti a odtud vystupuje zužujíc ocas a opět se před ním mírně zdvihá a rozšiřuje ocasní část těla před ocasní ploutví. Známe z různých vod kratší, „hrbatější“ candáty, z jiných kmenů s dlouze protáhlým tělem.

Postranní čára je zřetelná a probíhá ve dvou třetinách výšky těla rovnoběžně s hřbetem, u druhé hřbetní ploutve se mírně prohýbá a klesá doprostřed ocasu.

Od hřetu sestupuje k postranní čáře asi 12 tmavších proužků, mezi nimi i několik kulatých, tmavých ostrůvků. Až k postranní čáře bývá tělo zelené nebo zelenomodré, od postranní čáry do výše prsní ploutve stříbřitě zelené, odtud dolů bílé nebo žlutobílé. Před ocasem vystupuje stříbřitá běl až k postranní čáře u mladých candátů bývají boky vyzdobeny 8-10 hnědavými, příčnými pruhy, u starších kusů z nich zbývají jen nepravidelné, tmavé skvrny. Mezi ostny první hřbetní ploutve nacházíme podlouhlé, černé skvrnky asi v 10 nepravidelných řadách; mezi paprsky druhé hřbetní ploutve vzhledem k jejich užším meziprostorům černé skvrnky až čtverečky v osmi řadách. Ocasní ploutev mírně skvrnitá, zelenorůžová. Prsní ploutve světle žluté, vějířovité, břišní a řitní světle žluté, mírně tmavě pošmourané. Skřele má candát obecný zelenomodré, hladké, čenich tmavozelený před okem, zlatý lesk.

V svatebním šatě je snadné rozeznat mlíčníky od jikernaček.

První mají břicho modře mramorované, druhé čisté, bílé.

Candát je vcelku nádherně stavěn, hlavu má úzkou, suchou, střelovitou, břišní ploutve posunuty značně kupředu, takže schopnost k svižnému pohybu v různých vrstvách vodních je zřejmá.

Obě hřbetní ploutve jsou vždy od sebe odděleny krátkou, volnou mezerou. Prsní ploutve odstupují pod skřelovým trnem, břišní ploutve jsou umístěny pod nimi. První hřbetní ploutev začíná nad začátkem břišních ploutví a řitní ploutev je pod začátkem druhé hřbetní ploutve.

Vzorec ploutevních paprsků má čísla:

H₁ 13-15, H₂ 1-2/19-23, P 15. B 1/5, Ř 2/11-12, O 17.

Přední kost skřelová je na zadním okraji pilovitě zoubkovaná, při čemž zoubky směřují špičkami dopředu (obr. 42). Bodcovité zakončení hlavní skřelové kosti je nepříliš nápadné. Skřele jsou prosty šupin.

Hřebenité šupiny, jejichž velikost se směrem k ocasu mírně zvětšuje, dodávají candátímu tělu drsnost a vězí pevně ve škáře (obr. 44).

Vzorec šupinových řad má čísla:

Š 13-16 (132-150) 30-3, Špč 80-95.

Ústa candáta jsou rozštěpena až po zadní okraj oka, ozubení prozrazuje dravou rybu. Kromě drobných zoubků vidíme v tlamě několik dlouhých, zahnutých, kuželovitých zubů, umístěných hlavně vpředu u vstupu do tlamy. Opotřebované zuby se časem vyměňují. Menší zuby jsou na mezičelisti, spodní čelisti, radličné kosti a na patře.

Z anatomických pozoruhodností nutno uvést podle Gaschottova a Volfova popisu, že páteř je složena ze 46 obratlů, jícen je velmi úzký, žaludek má 4-8 slepých vrátníkových přívěsků a je poměrně krátký, málo roztažitelný, takže nedovoluje pozření větších ulovených rybek. Vaječníky jsou na rozdíl od okounů dva a pouze zadními částmi splývají.

Obvykle dorůstá candát délky 40-50 cm a váhy 2-3 kg. V řekách, které mu zvlášť dobře vyhovují, nejsou však vzácností ani kusy 5-6 kg těžké a velmi vzácně byly zaznamenány i úlovky candátů přesahujících vahou 10 kg. (Tab. 11, ₂) Pověstný velkými, nevídanými candáty je táborský Jordán, který poskytuje těmto rybám tak mimořádně příznivé podmínky, že tu dosahují délek okolo 1 m a vah až 15 kg. Gaschott uvádí jako velmi pozoruhodná úlovek z Bodamského jezera candáta vážícího 10 kg.

V době poledové se rozšířil candát obecný z východu do střední Evropy a osídlil zde vhodné úseky řek. Západní hranici přirozeného výskytu tvoří Labe. Původně byl rybou říční, pro svoji chutnost brzy však přenášenou i do jezer a rybníků, kde se stal jednou z velmi významných dravých ryb.

V řekách nenabývá výskyt candátů nikdy značnějších rozměrů, neboť jsou to ryby značně náročné k podmínkám životního prostředí a mají velmi mnoho škůdců, kteří brzdí bohatší rozmnožení. Z okounovitých ryb je nejméně odolný a i tam, kde jsou pro něho zdánlivě velmi dobré podmínky, osidluje trvale jen jednotlivé krátké úseky řek.

Candát má nejraději písčité dno s četnými písečnými lavicemi a výmoly, oplývajícími dostatkem přirozených úkrytů, jako dřev, roští, ojedinělých kamenů, mezi nimiž jsou však opět prostranné volné plochy umožňující snadné vyhledávání potravy a zakládání trdlišť. Také slínovité a hlinito-písčité dno splňuje místy jeho požadavky. V některých vodách hojné porosty zdomácnělé doušky zakrývající kobercovitě celé dno vytlačily dříve bohatě se vyskytující candáty. Hlubší mrtvá ramena („stařice“) a tůně podél nížinných řek vyhovují candátům velmi dobře, pokud v nich není nebezpečí zimního dušení ryb. Silné nánosy bahna znemožňují obvykle vytírání těchto ryb. Pomíjí příliš silný proud a mělčiny, v nichž není zimních stanovišť, ani chladu za veder.

Mladší ročníky candátů se zdržují obvykle ve skupinách v nepříliš hlubokých místech, starší candáti mají nejraději hluboké, mírně tažné proudy nebo prostorné rybníky a údolní přehrady. Dostatek kyslíku, vhodné dno, hloubky i mírné zakalení vody drobnohledými rostlinkami se mu nejlépe zamlouvají. Chladnou, křišťálově průhlednou vodu nelze nikdy považovat za dokonale vhodnou pro zdárný vývoj candátů.

Při úspěšném lovení potravy je candát ve výhodě jen v trvale slabě zakalené vodě a uniká zde lépe nepřátelům.

Z řek znečišťovaných průmyslem a vydatnými zdroji odpadních kanálových vod candáti mizejí.

Slabé porosty měkkých vodních rostlin umožňují bohatý rozvoj candátí potravy. Příliš hustě zarostlým vodám se však candát vyhýbá, neboť v těch ho ohrožují štiky a okouni.

I v úsecích řek poměrně dobře zarybněných žije tato ryba mnohem méně hustě, nežli tomu bývá u štik a jiných ušlechtilých ryb.

V době tření konají vyspělé kusy krátké cesty k nalezení vhodných třecích míst, na podzim se uchylují do hlubších částí vody. Klidná postranní ramena řek vyhovují candátům obvykle lépe než hlavní tok řeky, neboť zde dosahují pravidelně a rychleji dobrých kusových vah. Proto i v prostorných rybnících se podařilo candáty dokonale zdomácnit, neboť stojatá voda jim patrně nejlépe svědčí.

Výživou je candát v mládí vázán na drobnou vodní zvířenu, starší kusy se živí dravě, podobně jako je tomu u okouna. Vylíhlý plůdek (obr. 45) loví nejdrobnější vodní ústrojence, hlavně živočišný plankton, jemuž zůstává věrný téměř do stáří jednoho roku. Pak se u něho projeví záliba pro hrubší zástupce planktonu, larvy vodního hmyzu a celou snadno dosažitelnou půdní zvířenu. Ve třetím roce života a později počínají candáti pilně lovit rybky, většinou jenom takové, které mají menší rozměry a jsou schopny projít jejich úzkým jícnem, jako je ouklej, slunka, plotice, perlín a menší plůdek cejnů. Šimek pozoroval, že candáti uchvátí i vlastní soukmenovce, kapří plůdek a že jsou mnohem dravější, nežli se zatím předpokládalo. V době nouze uchvacuje i červy, měkkýše, a jak zkušenosti rybářů souhlasně potvrzují, nepohrdne ani lehkou, na dně ležící rybkou nebo žížalou. Raky však podle vyšetřování Šustových nepožírá, ač pro příbuzného okouna jsou často pochoutkou. Předností jeho při rybničním chovu je, že neohrožuje násady, které štika dovede hubit ve velikosti téměř takové, jakou má sama.

Za dne se zdržuje candát obvykle poblíž dna a večer vyjíždí do vyšších vrstev vody a lapá zde rybky, které se také s oblibou za teplých večerů ubírají k hladině.

Vzrůst candátů pokračuje různě podle zevních podmínek a hojnosti vhodné potravy. V stojatých vodách a uzavřených vodách bylo pozorováno rychlejší rozmnožování tělní hmoty nežli v řekách. Volf uvádí, že jednoroční candáti bývají 8-15 cm dlouzí a váží 10-15 g, dvouletí 20-30 cm a ¼ – 1 kg, tříletí 30-35 cm a ½ – 1 ½ kg. Uvádí se, že z vod chudých potravou bývají candáti kratší, zavalitější, kdežto z bohatých štíhlí, protáhlého těla.

Rozmnožování se u nás děje, jakmile teplota vody dostoupila 10 až 12°C, což je obvykle začátkem května někdy již koncem dubna, nebo výjimečně teprve v první půli května. V tu dobu vyhledávají dospělé, obvykle tříleté kusy místa s tvrdým, písčitým, nezabahněným dnem a samec je pečlivě očišťuje. Samce lze poznat podle vyduté linie probíhající od rypce k hřbetní ploutvi. l jikernačky kladou jikry do mělkých jamek ocasem vyhloubených, obvykle ve vodě hlubší než jeden metr. Někdy se vytírají i na místech kamenitých, prostoupených ponořenými křovinami a jemnými kořeny pobřežních stromů a keřů. Pole velikosti a stáří klade jikernačka, vyznačující se nápadněji vystouplou pohlavní bradavkou, 100 000 – 300 000 jiker, mimořádně těžké kusy patrně ještě více. Jikry jsou poměrně drobné, mají v průměru 1,5 mm, a jsou-li dobře oplozeny, nabývají sklovité průhlednosti. Asi po 2 dnech začnou poněkud tmavět a hodí se i pro přenášení bez nebezpečí ztrát. Celý výtěr je slepen v klubíčko, takže mnoho jiker hyne zadušením, zaplísněním nebo zabahněním. Rodiče sice výtěr brání, ale přesto padne mnoho jiker za oběť škůdcům.

Za teploty vody 12 – 14°C trvá vývoj v jikře 10-15 dní, ve vodě teplé 20°C se zkracuje na pouhé 4 dny. Nenajde-li vyspělý candát ve svém okolí vhodná místa ke tření, prostá bahnitých nánosů, odplouvá jinam nebo zadržuje jikry a hyne.

U okounů bylo pozorováno převládání samic, u candátů bývá naopak v přirozených vodách na trdlištích více samců nežli samic (samci : samicím jako 6 : 4).

Vylíhlí candátí plůdek je zcel průhledný, ve vodě téměř neviditelný (obr. 45), po ztrátě žloutkového váčku se stává čile pohyblivým a shání pilně drobnohlednou potravu. Mnoho ho pohubí okouni.

Škůdců má candát velmi mnoho na prvním místě nutno mezi ii jmenovati štiku a okouna. Také sumec, mník a ježdík pohubí mnoho plůdků i násad. Štika kromě toho ubírá candátům velmi mnoho potravy. Proto v málo prostorných vodách není dobře možné sdružovat štiky a candáty, neboť tito obvykle před hltavostí štik neobstojí.

Z cizopasníků napadají candáty některé motolice (Bucephalus polymorphus Baer, Bunodera luciopercae Müll.), hlísti (měchovec okouní), na žábrách jsou také časté motoličky Dactylogyrus a prvoci z čeledi Myxobolidae, vytvářející bělavé, uzlíkovité útvary, jako např. Myxobolus luciopercae Schäfena a Jírovec, na kůži se zachycuje kapřivec síhový (Argulus coregoni). V dutině tělní byla nalezena řemenatka (Ligula) způsobující vyboulení stěn břišních.  Oku se někdy usazuje larva motoličky zvaná Diplostomum volvenc Nordm., způsobující porušení čočky a oslepnutí candáta. Nakažlivými nemocemi a parastickými invasemi, které by však ohrožovaly nebo hubily větší počet těchto ryb najednou, candát obvykle netrpí.

Hospodářský význam candáta je jak v říčním, tak v rybničním hospodářství veliký. Candáta je jednou z nejcennějších ryb, neboť jeho velmi chutné maso, ceněné mnohdy nejvýše ze všech našich ryb, i uspokojivé přírůstky mu toto důležité postavení trvale zajistily. Upravuje se nejčastěji vařený v slané vodě a politý vřelým, čerstvým máslem nebo posypaný smaženou houskou, pečený na másle, na sardeli, s holandskou omáčkou.

V českých řekách byl stav candátů záměrným a pilným nasazováním značně zlepšen. Na Moravě si již v 80. Letech stěžoval Kitt, že vlivem znečišťování vod a regulací mizí, což nověji potvrzoval i Mahen.

Je velmi zajímavé, že candát nepatřil odedávna k souboru rybničních ryb. Šusta píše, že teprve roku 1784 zavítali první candáti do rybníků třeboňských. Mlynář Šputský chytil v Nežárce 6 kusů candátů, kteří byli nařízením správy velkostatku nasazeni do rybníku Rožmberk. V účtu se o nich mluví jako o „mořských okounech“. Za dva roky byl rybník zloven a získáno 5 kop candátí násady. V ostatních rybnících neměla však další plemenitba valných výsledků, takže ještě roku 1792 byl celý výlovek vzrostlých candátů jenom 79 kusů. Nebýt rozkazu, byl by zcela jistě po těchto neúspěších chov candátů upadl v zapomnění. Pokyny, „aby nijak nebyl zanedbán výchov candátů, aby bedlivě se k tomu přihlíželo, ve kterých poměrech a rybnících vytknutému cíli lépe zadost učiniti lze“, zachránily tuto výtečnou rybu rybničnímu chovu. Právem poznamenává Šusta, že candát zdomácněl v jihočeských rybnících dokonale, protože musel, takže i zde vytrvalost přinesla úspěch.

Dnes se provádí plemenitba podružně ve vhodných písčitých rybnících, kde lze zabránit přístupu štikám a okounům, nebezpečným plůdku. Jako vedlejší ryba se osvědčil znamenitě v rozlehlejších rybnících, v nichž zastává úlohu dravé ryby hubící drobnou rybí plevel, která by nemile ujídala mnoho potravy chovným rybám. Také umělý výtěr a oplození candátích jiker se Šustovi podařilo a roku 1883 i Hübnerovi.

Nejužívanějším postupem při rozmnožování candátů je však Šustův způsob získávání oplozených jiker v menších nádržích na sádkách, kde rybnikář upravuje candátům jakási hnízda z ostřicových kořínků (Tab. 11, ₁). Ryby na ně nalepí shluky jiker, které je možno potom zasílat v mechu obklopeném ledem i velmi daleko a nasazovat do vod ve zvláštních ochranných košíčcích, ponořených pod hladinu (Tab. 11, ₃, ₄, ₅).

Z produkce candátích jiker se stalo důležité odvětví.

Říční rybářství zarybňuje toky převážně jen tímto způsobem, neboť doprava plůdků a násad candátů je pro jejich náročnost na kyslík poměrně obtížná.

Při výlovech rybníků se vybírají ze sítě nejdříve candáti, objevující se brzy u povrchu zkalené vody a teprve po nich ostatní otužilejší ryby. Nejlepší výsledky dává nasazování candátů do těch rybníků, v nichž mohou bez přelovování dorůst velikosti vhodné k odevzdání spotřebiteli, což bývá ve 3-5 letech, při kusové váze 1-2 kg.

Také v jezerním hospodářství okolních zemí má candát výsostné postavení, u nás se uplatňuje stále významněji v údolních přehradách.

V Čechách je candát hájen od 15. III. Do 15. VI., nejmenší míra stanovena na 40 c, na Moravě doba hájení stejná, nejmenší míra 50 cm, na Slovensku hájen od 1. IV. Do 15. VI. A nejmenší zákonná míra jen 35 cm.