Pstruh duhový
Tak jako v evropských vodách nacházíme pstruha obecného, jezerního a mořského jako odrůdy odštěpené od společného předka vlivem různých životních podmínek vod, tak v domovině pstruha duhového rozlišují pravého duháka, pstruha purpurového a ocelového. Oblast jejich rozšíření sahá přes celý západ severoamerický a přestupuje o do severovýchodní Asie. Podle zevní podoby se zdá pstruh duhový blízce příbuzný s naším domácím pstruhem, ale Neresheimerovo vyšetřování příbuznosti serologickou metodou tuto domněnku nepotvrdilo.
Tlama duháka je rozšířena až pod oko, u starších samců se objevuje zakřivení spodní čelisti, podobně jako u pstruhů obecných. Radličná kost je ozubena podobně jako u našich pstruhů (obr. 70). Ploténka nese 4 zuby na zadním okraji, násadec je opatřen jednou nebo dvěma řadami zubů a celá radličná kost je zakřivené, člunkovité podoby. Šupiny jsou nápadně větší nežli u našeho pstruha, stříbřitější a podle Ungrové mají u duháka dnes chovaných vzorec:
17 – 23 (105 – 135) 16 – 22.
Ploutevní paprsky:
H 4/10, P 1/12, B 1/8, Ř 3/10, O 19.
Ve zbarvení se mění pstruh duhový tak jako všichni pstruzi velmi značně. Hřbet je obvykle tmavý, zelenavý nebo namodralý, posetý velkým množstvím černých skvrnek nepravidelného taru. Také hlava je na temeni skvrnitá, podobně jako hřbetní ploutev, ocasní a tuková ploutvička. Boky jsou vždy světlejší, břicho bílé, stříbřitě lesklé. Jméno dostal duhák podle nádherného červeného pruhu, který se táhne po bocích od skřelí až k ocasu a zvýrazňuje nápadně v době tření. Je provázen zelenavými a modrými odstíny, takže se u dobře vybarvených duhových pstruhů skutečně podobá duze. Ovšem u všech kmenů duháků žijících v různých vodách (hlavně při rybničním chovu) není pstruh stejně sytě vybarvený a často ustupuje celkové stříbřitosti, která jeho krásné barvy přehlušuje. Nejnápadnější pruh má pstruh purpurový, označovaný někdy, ovšem neprávně za samostatných druh duháků. Někdy se vyskytuje u duhových pstruhů bělavý proužek na okraji hřbetní, prsní, břišní a řitní ploutve.
I v původní vlasti je však tolik různých kmenů nebo odrůd duhových pstruhů, že v jejich třídění a rozeznávání panuje velký zmatek. Lze je podle Nerecheimera zhruba rozlišit ve skupinu pravých duhových pstruhů (Salmo irideus), žijících obdobně jako náš pstruh hlavě ve chladnějších horských vodách a nestěhujících se do moře. Po způsobu evropského mořského pstruha nebo lososa žije pstruh neboli losos ocelový (Salmo gairdneri) a třetí skupina forem nebo odrůd duháka, k níž náleží i pstruh purpurový, patří odrůdě, popsané pod jménem Salmo clakii; j však možné, že je pouze živěji vybarvenou formou pravého duháka. Ehrenbaum však dokazuje, že mezi nomenklaturou duháků zavládl velký zmatek a že se pravý duhák má jmenovat správně jenom Salmo shasta podle jména pohoří, v jehož vodách žije, kdežto jména Trutta iridea že se užívá pro mladé lososy ocelové, odplouvající do moře.
Poptávka po jikrách duháka zavinila, že místo cenných duhových pstruhů byly vytírány a zasílány do Evropy jikry toulavých a do moře v dospělosti odcházejících odrůd, čímž zaviněn i nezdar v osazování volných evropských vod, v nichž duháci až na malé výjimky vždy vymizeli. Tam, kde se udrželi, pocházeli výjimečně od rodičů pravého duháka.
Pravý duhák je stálou nestěhovavou rybou, která se způsobem tření podobá našemu pstruhu, nekoná však delších tahů proti proudu na trdliště a tře se až v jarních měsících. U nás není dnes možné pátrat po zastoupení různých forem a odrůd duháků, nýbrž je třeba považovat tuto rybu za typického představitele svého rodu.
Do Německa byly první jikry duháků dovezeny 1881 ve snaze obohatit vody o užitečný druh lososovitých, který provázela pověst, že velmi rychle roste a snáší i vyšší teploty vody. Proto se zamýšlelo využít jimi dokonale níže ležící parmová pásma řek. Později byly dovozy ještě několikráte opakovány, posledních z nich spadají do roku 1923 a 1928. Langhans o těchto posledních zásilkách tvrdí že neobsahovaly jikry cenných, netoulavých duháků.
Již z prvních zásilek se dostali i do našich vod a zarybnily některé nižší části pstruhových vod a stali se vhodnou vedlejší rybou chladnějších rybníků první naděje se splnila jenom z malé části, neboť je poměrně málo úseků řek a potoků, v nichž seduhák udržel, ve většině ostatních zmizel beze stopy i po dlouhém opakovaném nasazování.
Tam, kde se pstruh duhový udržel a rozmnožuje, vyžaduje stejně dobrých podmínek jako pstruh obecný, pouze na množství úkrytů není tak náročný.
Také v okolních zemích jsou výsledky zdomácňování ve volných vodách velmi rozmanité, což nebudí údiv, uvážíme-li, jak různorodý materiál duháků byl do Evropy dovezen. Dobré výsledky v alpských a jugoslávských vodách se přičítají tomu, že násady byly odchovány z prvních importů jiker, v nichž ještě převládaly jikry pravých, netoulavých duhových pstruhů.
Tejčka se nespokojuje s tímto výsledkem a dovozuje, že příčiny nezdarů s vysazováním jsou v důvodech fylogenetických a hlavně oekologických. Duhák se podle něho naprosto nehodí do vod útvaru prahorního (nejméně pak rašelinných), neboť vyžaduje vyššího obsahu vápníku a hořčíku. Čím mladší geologické formaci vody patřím, tím vhodnější jsou pro duháka, jenž má mnohem kratší vývojovou linii nežli náš pstruh, poněvadž horstvo Kalifornie se vynořilo až na konci třetího. Vývoj jeho není tedy zdaleka ještě ukončen. Krajní hranicí, po niž lze duháka s nadějí na úspěch ještě zavádět, je podle vývodů Tejčkových úvar křídový, nejvýše ještě jurský (dolomity). Čím je voda těchto prostředí živnější, prozrazujíc to svou zelenou barvou, tím se duhákům v ní lépe daří, neboť sepřibližuje vlastnostem vody toků domoviny těchto pstruhů. Poněvadž je přizpůsobivější i k dočasnému nižšímu obsahu kyslíku ve vodě, nežli vyžaduje pstruh obecný, poskytujíc mu vhodné životní prostředí i úseky řek v předhoří až po pásmo parmy, pokud náleží mladším geologickým útvarům. Názorné příklady dokonalého zdomácnění duháků v některých, zvláště slovenských vodách, tyto Tejčkovy důkazy velmi posilují.
Znamenitý chovatel pstruhů zvěčnělý Stanislav Vacek upozorňuje také na neobyčejnou variabilnost duháka i v našich vodách. Od roku 1891 se zabýval jeho výtěrem a podařilo se brzy zdomácnit dokonale duháky v nedošínském povodí Loučné. Ze starého Arensova závodu v Cleysingen na Harzu získal v roce 1900 také jikry pstruha purpurového, který měl intenzivně karmínové nejen boky a skřele, ale i břicho, a to stále i mimo dobu tření. Krásné svoje vybarvení si však zachovával jenom, pokud žil v chladné, rychle proudící a tvrdé vodě koncem první světové války z Valteřic koupená násada pstruha ocelového se nikterak nelišila od duháků zavedených z prvních dovozů a chybělo jí nápadné vybarvení boků. A zbarvení duháků mají podle Vacka vliv teplota vody, její rychlost, osvětlení, druh potravy, ze studené, prudce tekoucí mají zpravidla intenzivně karmínové zbarvení na bocích, skřelích i na bříšku.
Význačnou vlastností duhového pstruha je jeho neobyčejná žravost a také rychlejší růst, nežli pstruh obecný. V společných bydlištích se snáší u nás duhák s pstruhem obecným dobře a nebylo pozorováno odjinud popisované vytlačování domácích pstruhů.
Do dobrého pstruhového pásma, poskytujícího příznivé životní podmínky našim pstruhům, není z hospodářského hlediska vhodné zavádět duháka. Pokoušet se však o jeho usídlení na dolní hranici pstruhového pásma, aby toto bylo ještě prodlouženo do oblasti méně hodnotných ryb, je velmi záslužné.
V pstruhovém rybníkářství si duhový pstruh významné postavené, kterého nabyl, určitě již trvalé udrží. Zvyká lépe i těsnějšímu prostředí, přijímá dychtivě předkládané příkrmy, dosahuje již ve druhém roce, tedy o rok dříve nežli pstruh obecný, tabulkové velikosti a netrpí tolik nemocemi. Zejména proti metle pstružích chovů, nakažlivé vředovosti (furunkulose), je značně odolnější.
Duhový pstruh se stal předmětem zvýšeného zájmu také při umělém výtěru a chovu pstruhů, pro který jsou ovšem lepší mateční ryby z volných tekoucích vod, nemá-li dojít k stále se zhoršujícím výsledkům umělého oplozování a k snížení zdravosti a vzrůstové schopnosti plůdku.
Přeceňovat schopnost duháka ke snášení vyšších teplot při pokusech o zdomácnění v nižších teplotách ovšem také nelze.
V domovině duháků je období vytírání velmi rozlehlé. Závisí ovšem na nadmořské výšce a klimatu okolní oblasti. Probíhá od prosince do května. Zajímavé je, že čím déle pobývá duhák v našich vodách, tím více se posunuje doba tření z jarních měsíců do zimních, takže v nedošínské Loučné byly zastiženy již v prosinci zralé jikernačky, ač hlavním obdobím tření jsou pozdější měsíce. I kdyby se však posunula doba tření tak značně, že by souhlasila s dobou tření pstruha obecného, nevzniknou ve volné přírodě kříženci obou druhů. Při pokusech o umělé docílení kříženců se získalo mizivé malé procento oplozených jiker.
Vlastní tření se děje podobně jako u našeho pstruha, jen s tím rozdílem, že se i samec zúčastňuje vyhlubování trdliště, a podle Arensových pozorování přináší hrubší kaménky k němu v tlamě. Jikry jsou o málo menší nežli u domácího pstruha a na 1 kg váhy duháků jich bývá 1 600 až 2 000. Podle Mata měl v staremberských závodech největší duhák 53 cm dl., 1,8 kg těžký 2 664 jiker s úhrnnou váhou 226 g. Největší počet jiker měl však duhák pouze 37 cm dlouhý a 500 g těžký, totiž 4 776 kusů.
K vývoji potřebují jikry 380 – 400 denních stupňů.
Mimo dobu tření rozeznáváme jikernačky od mlíčníků podle toho že jikernačky mají okrouhlé zakončení čelisti, kdežto mlíčníci mají dolní čelist vždy ostře hrotem zakončenou, pozorujeme-li rybu zespodu.
Vzrůst plůdku podle živnosti vody pokračuje velmi rychle. V prvním roce dosahují duháci 10 – 15 cm délky, ve druhém přes 20 cm. Ve třetím váží ti, kteří vyrůstali v živných rybnících, často již 1 kg i více. Vacek pozoroval, že v živných rybnících dosáhli duháčci osmnáct měsíců stáří 70 – 90 dkg váhy. Ravaret-Wattel udávají tyto průměrné přírůstky:
V 6 měsících 8 – 15 g,
Ve 12 měsících 60 – 80 g,
V 18 měsících 150 – 180 g,
Ve 24 měsících 250 – 400 g,
Ve 36 měsících 500 – 1 000 g,
Ve 48 měsících 1 500 – 2 000 g.
Ve volných vodách je vzrůstová hranice 2 – 3 kg.
Z cizopasníků se vyskytují u duháků některé druhy příbuzné škrkavkám a nehojně i jiných cizopasných červů. Vrtější Neorhynchus rutili procházejí vývojem v hmyzích larvách, cizopasí ve střevě asi 4 měsíce a mohou při hromadném napadení poškodit sliznici tak, že dochází k hubnutí a k hromadnému hynutí duháků. Škulovec štičí se vyvíjí nejprve v korýšcích buchankách a později v rybách, které pozřely, proráží střevo a usazuje se v různých vnitřních orgánech, nejčastěji játrech, které poškozuje ta, že pstroužci hromadně hynou. Larvy motolice, způsobují u pstruhů obecných oslepnutí (Proalaria spathaceum), cizopasí u nich také často. V rybnících se zachycuje na žábrách někdy chlopek Sieboldův (Ergasilus Sieboldi), klanonohý korýšek.
Maso duháků je zarůžovělé, po uvaření až nahnědlé, velmi chutné a nezadá si v jakosti s masem pstruha obecného. Ti, kdo dokazují jeho větší tuhost a menší chutnost, jedli patrně rybniční duháky, silně přikrmované, jejichž maso se samozřejmě nemůže rovnati tomu, které nasadila ryba v kyslíkaté, proudivé vodě, při požírání nejrozmanitější potravy.
Ve volných, tekoucích vodách je duhák prvotřídní sportovní rybou, neboť po zaseknutí vyskakuje divoce nad vodu a vyvinuje neobyčejnou divokost při pokusech o zbavené se udice.
Doba hájení je v Čechách od 15. III. do 15. VI., na Slovensku 1. III. do 31. V., nejmenší zákonitá míra 25 cm.