České ryby

Hlavatka, v novém názvosloví jmenovaná podunajskou, je z nejkrásnějších a slavných příslušníků lososovitých ryb nesprávně je někdy označována „dunajským lososem“ nebo i huchem, ačkoliv její jméno je velmi pěkné a výstižné.

Novější badatelé ji v živočišném systému řadí, jistě správně do samostatného rodu Hucho, zahrnujícího také salmonidy rozšířené v asijské oblasti a dosahující pozoruhodných tělesných rozměrů. Podle klasického, dnes ji těžko udržitelného rozděleni našich lososovitých ryb rodu Salmi v podrody s ozubeným a neozubeným násadcem kosti radličné byla hlavatka řazena k rodu Hucho a zdůrazňována její blízká příbuznost se siveny, jimž toto ozubení také chybí. Již roku 1866 zařadil ji však Günter do samostatného podrodu Hucho.

Způsob života a rozšíření hlavatky, v mnohé tak odlišné od ostatních evropských salmonidů, mluví podle Neresheimer pro zařazení k samostatnému rodu, který jako zástupce velké skupiny asijských lososovitých ryb pronikl z nich nejzápadněji.

Bajkov považuje hlavatku za reliktní (kdysi hodně rozšířený živočich, který z neznámých důvodů vyhynul a zachoval se dodnes jenom ve zbytcích na zvlášť příhodných místch) formu sibiřského druhu Hucho tajmen Pallas, vzniklou izolací. Tajmen je hojně rozšířen v asijském Rusku až po řeku Kolymu a tvarem i způsobem života se velmi podobá naší hlavatce. Je sám reliktní formou některého stěhovavého duhu rodu sivenů (Salvelinus). Když tajmen z neznámých příčin vyhynul v řekách tekoucích v oblasti mezi Dunajem a Volhou, byl dunajský tajmen pojednou izolován a přeměnil se po dlouhých obdobích prožitých v této odloučenosti v hlavatku.

Hlavatka je dlouze válcovitého, štíhlen protáhlého, v řezu skoro kruhovitého těla, pokrytého drobnými šupinami. Hlava, jak i jméno ryby ukazuje, je velká, dlouhá, delší než největší výška těla, shora zploštělá, se široce rozštěpeným ústním otvorem a dutinou ústní vyzbrojenou velkým množstvím ostrých, silných zubů na obou čelistech.

Radličná kost je široká, krátká, opatřená na deskovité, trojúhelníkovité hlavici jednou řadou silných, dovnitř zahnutých zubů v počtu 5 – 7 (podle Neresheimera 4 – 8), její listovitá rukojeť je široká, bezzubá, na straně směřujících do dutiny ústní opatřená nízkým kýlem, na opačné straně vpředu nápadně silným (obr. 79). U starších hlavatek spočívají zuby radličné kosti na vysokém, drsném podstavci. Opotřebené jsou obnovovány a u zvlášť starých jedinců nalézal Neresheimer z každé strany jenom jeden velký, zahnutý zub. Také na jazyku hlavatky je po každé straně podélná řada 6 – 8 silných zubů. Jícnové skupiny zubů jsou silně vyvinuty, podobně i hřebenité zuby žaberního procezovacího zařízení, nápadné zvláště na prvním žaberním oblouku, kde jich je vždy méně než 15.

H 4/9 – 10, P 1/14 – 16, B 1/8 – 9, Ř 4 – 5/7 – 9, O 19.

Š 180 – 250 (příčných řad šupin).

Převládající barvou hřbetní části těla hlavatky je temná hněď se zelenavým nádechem, zelená šeď, modrá šeď, přecházející na bocích do hněda, až oranžova a na břiše pozvolna v světlou žluť až běl. V různých řekách shledáme menší i větší obměny v sytosti jednotlivých tónů, zelená, zelenomodrá vystupuje zřetelněji nebo slaběji, mladší hlavatečky jsou zpravidla světlezeleně stříbřité, starší na bocích až měděně načervenalé. Někdy nacházíme u mladých hlavatek i tmavé příčné pruhy na bocích. Hřbet i boky vybarvených dospělých kusů jsou řídce pokryty tmavými skvrnami rozmanitého tvaru. Na hlavě, skřelích a blízkém okolí lze najít i kruhovité černé skvrny, jako mají pstruzi, na trupu však převládají půlměsíčité, nepravidelné, čárkovité, až písmeni X podobné černé odznaky. Někdy se objeví pár černých skvrnek i na hřbetní a ocasní ploutvi. Základní barvou ploutví je špinavá měď s namodralým nádechem, až šedá modř. Velmi nápadně svítí zlatou hnědí tuková ploutvička.

Ze středoevropských lososovitých ryb dorůstá hlavatka největší váhy. Neresheimer uvádí spolehlivý záznam, že začátkem tohoto století byla chycena v Dunaji u Tullunu 52 kg těžká hlavatka. Kusy 5 – 10 kg a 0,7 – 1,2 m dlouhé jsou běžným úlovkem zkušených sportovců, výjimečně se v slovenských a karpatských vodách uloví 15 – 30 kg těžké kusy.

Výskytem je hlavatka zvláštností Dunaje a některých jeho přítoků, hlavně těch, které pramení ve vápencovém útvaru. Hlavatky v některých bavorských přítocích ryze prahorního charakteru vylučují však domněnku, že tato ušlechtilá ryby by byla vázána jenom na vody bohaté vápníkem. Bohatstvím hlavatek prosluly téměř všechny zprava přitékající řeky severních vápencových Alp, zvláště Illera, Lech, Isara, Inn, Travna, Enže. Z bavorských, prahorních vodu majících řek hostí hlavatky Naaba, Regen, Ilza, Kampa, Mühla.

V řece Moravě a přítocích se kdysi hlavatky také vyskytovaly a v okolí Olomouce bývaly dokonce velmi hojné. Znečišťování továrními splašky hlavě cukrovarskými, je vyhubilo a ochudilo tak moravskou oblast o skutečný rybí klenot, podobně jako mnohde jinde. Jednou z posledních na Moravě ulovených vyla hlavatka chycená 2. Dubna 1893 do sítě v řece Dyji na panství ledvickém. Vážila 14 kg a její obraz, malovaný v přirozené velikosti Stillfriedem byl umístěn v biologické stanici čs. Vysokých škol brněnských v Lednici.

Z přítoků Dunaje, pramenících v jižních vápencových Alpách, jsou hlavatkami nejbohatší Dráva a Sáva, tato i s bosenských přítoků Unou, Vrbasem, Bosnou a Drinou. Ze slovenských řek jsou hlavatkové Váh (s přítoky), Orava, Hron, Hernad, z karpatských Tisa s přítoky Tereblou, Riko, Terešvou. V oblasti ležící severně od karpatského oblouku žije v Prutu a jeho přítoku Czeremosz.

Před lety byly provedeny i pokusy o znovuosídlení horních toků moravských řek (Svratka), které mají hospodářský význam jenom tam, kde je dostatek méně hodnotných druhů ryb (tloušťů, ostroretek, apod.). ve zcela malých horských a podhorních řekách by nebylo výhodné mít na několika stech metrech několik velkých hlavatek a žádné pstruhy a lipany, ačkoliv dříve voda poskytovala ročně stovky obou druhů ryb.

Hlavatka je výhradně říční rybou, vyhýbající se stojaté vodě, i když se v dospělosti ráda uchyluje do hlubších výmolů a tůní. Nikdy se nestěhuje v dospělosti do moře, vyhledává pouze prostornější úsekyřek, zvláště na rozhraní lipanového pásma a parmového pásma, kde je koryto řeky již prostornější, rozmanitější, ale ještě silně proudivé (Tab. 34, ₃) . nejlépe jí vyhovují střední části toků podhorních řek vyžaduje hlavně dostatku dobrých stanovišť, málo přehlédnutých úkrytů a hojnosti ryb sloužících jí za potravu. Kromě doby rozmnožování nepodniká toulek, nepočítaje v to kratší výpravy do okolí za potravou, a je vysloveně stanovištní rybou prudce tekoucích, kyslíkem bohatých řek.

Není ještě dosti bezpečně známo, zdali se velká hlavatka vrací při tření na místa, kde se zrodila, i když odplula po dosažení značné váhy do větších řek. Nevíme bezpečně, zdali se potom vytírá na jejich příhodných místech, aniž opustí dostatečně jejich tok, nebo zdali na jaře vytahuje nazpět do rodných přítoků, či zůstává-li své řece zcela věrná po celý život a střídavě se pohybuje mezi jejím horním a dolním tokem, takže tím představuje určitou lokální rasu hlavatek dané vody. Rozhodují tu jistě i možnosti nalézt vhodná místa k tření, neboť pro obě domněnky máme kladní pozorování. Značkování hlavatek tu jistě v budoucnu přinese spolehlivé vysvětlení.

V mládí se hlavatka (Tab. 34, ₁) drží zpravidla v horských přítocích a živé se dosti podobně jako pstruzi hmyzem, larvami vodního hmyzu, povodněmi splavenou suchozemskou zvířenou, drobnými rybkami. S přibývajícím stářím je stále odvážnějším a nenasytnějším dravcem, který se vrhá po všech i velmi rozměrných rybách. Nejčastěji se zmocní ostroretek, které v ohromných hejnech táhnou proti proudu hlavatkových řek do tření. Ale i vranka, střevle, parma, hlavně malá parma karpatská, ručejník horský, pstruh, lipan stanou se její kořistí stejně jako žába, myš nebo netopýr, který se přiblížil hladině. Stará, těžká hlavatka se zmocní všeho živého, co neunikne bleskurychlému výpadu nebo divokému pronásledování a stisku bohatě ozubených čelistí.

Z velkoústých lososovitých ryb jediná hlavatka se tře na jaře. Jakmile odejdou kalné vody z tajícího sněhu, vyhledávají vyspělé, nejméně 3 až 4 kg těžké, 60 – 70 cm dlouhé, obvykle čtyřleté hlavatky ve svém okolí místa ke tření. Není-li jich nablízku, táhnou do menších horských přítoků, překonávajíce přitom svižně ty nejtěžší a hravě zdolávajíce divě ubíhající proudy soutěsek a peřejí. Tření probíhá v březnu a dubnu při teplotě vody asi 10°C. samcům zduřuje na hlavě a hřbetě podobně jako pstruhům, kůže a odívají se výrazným, na bocích špinavě začervenalým svatebním šatem a zvyšují výraznost všech ostatních barev těla i ploutví. Jikernačky, provázené vždy několika samci, často navzájem zápasícími, vytloukají v kamenitém dnu plochá, mísovitá trdliště, do nichž ve 2 – 3 dnech postupně kladou 10 000 – 25 000 jiker (1 000 jiker na 1 kg váhy jikernačky), majících 4,6 mm v průměru, obvykle po 19 dnech (při 8 – 10°C) se objevují oční body a po 35 dnech (podle teploty vody) se líhne plůdek. O něco později se třou na podobných místech ostroretky, takže jejich útlý plůdeček je často hlavní a vydatnou potravou dříve vylíhlých a rychle rostoucích hlavateček.

Asi rok se zdržuje plůdek hlavatek v místech zrození, dosahuje 15 – 20 cm délky a putuje zvolna po vodě, aby nalezl rozlehlejší životní prostředí. Zvláště tam, kde je v řečišti hojnost překážek, naplavených dřev, balvanitých krytů, výmolů, útulků pod vodními stavbami, ledolamy, mosty, skytajících dobrou ochranu i za povodní a dostatek chladu za letního poklesu vodního stavu, jsou zvlášť oblíbená msta, v nichž se větší hlavatky osidlují. Někteří pozorovali, že vhodná stanoviště obývají hlavatky o po párech.

Za dne se zdržují velké hlavatky obvykle u dna, v hlubších místech, ve večerních a ranních hodinách se objevují i u hladiny a podnikají střelhbité útoky na ryby. Velmi dravé bývají v zimních měsících, když se plevelné rybky ukryly v zimovištních tůních a úkrytech, čehož využívá sportovní rybář, oddávající se nejnapínavějšímu lovu silných, mohutných těchto dravců. Teprve po velmi silném poklesu teploty vody upadají hlavatky podle Robidy v dočasnou netečnost.

V některých, potravou bohatých řekách vyrůstá plůdek hlavatek neobyčejně rychle. Pölz pozoroval v rakouských přítocích Dunaje, že v prvním podzimu je plůdek 12 – 15 cm dlouhý a 100 – 140 g těžký, v příštím podzimu, tedy ve stáří asi 18 měsíců, již 30 cm a 400 g, v třetím 500 – 700 g. V přítocích Prutu mívají 700 g váhy již dvouleté hlavatky. Munda zjistil, že sázavské hlavatky jsou ve stáří 2 ½ roku 40 cm dlouhé a 800 g těžké, tříleté 50 cm dlouhé a 1,25 kg, čtyřleté 60 cm a 2 kg, pětileté 75 cm a 3,25 kg. Hlavatky velkých rozměrů, vyšetřované v rakouských řekách Haemplem, byly při 115 – 150 cm délky a 15 – 21 kg váhy 12 – 15 let staré. F. Šivic, zasloužilý moravský rybářsky inspektor, nasadil v roce 1910 a 1911 z rakouských jiker odchovaný plůdek hlavatek do Bráneckého potoka, přítoku Bečvy. Po roce odcestovaly hlavatečky z potoka do řeky a byly 22 cm dlouhé a 25 dkg těžké. Koncem léta 1911 chycena v Bečvě dokonce již 29 cm dlouhá a 43 dkg těžká hlavatka. O dva roky později chyceny pod jezem 2 kusy, jeden 2 ¾ kg a jeden 3 kg těžký a 25. Března 1914 zpozoroval Polášek pod Valašským meziříčím první troucí se hlavatky, dlouhé 50 cm. Nevídaně silná povodeň roku 1914 odnesla však všechny hlavatky do řeky Moravy. Všeobecně přirůstá hlavatka v mládí ročně asi o 15 cm a ½ – ¾ kg váhy, starší hlavatky rostou do délky pomaleji, ale váhu těla zvyšují až o 2 kilogramy.

Mladá hlavatka má podobné nepřátele jako pstruh a lipan, starší je ohrožována nejvíce znečišťováním řek v průmyslových krajích (cukrovary, papírny), znemožňujícím tření, regulacemi ničícími stanoviště a úkryty a znemožňujícím tah na místa tření a hlavně pak nemírným sportovním rybářstvím a pytláckými způsoby chytání. Z těch je třeba jmenovat zhoubný dynamit, sítě, čeřeny (za jarního tahu), k nimiž je ryba přiváděna proutěnými přepážkami říčního koryta, slupovité soupy, nabodávání na vidlice, z cizopasníků nacházíme dosti často na vnitřní straně skřelí klanonohého korýška Basanistes huchonis Schranck., který však vyspělé kusy již neohrožuje.

Pro říční rybářství oblastí, v nichž hlavatka žije, je jednou z nejcennějších ryb. Rychlým růste přeměňuje vítané mas plevelných méněcenných druhů, hlavně kaprovitých /ostroretka, ručejník, parma karpatská), ve vysoce hodnotné svoje maso. Dosahuje již v 5 – 6 letech lovné velikosti podmíněné alespoň jedenkrát odbytým třením. Sportovním rybářům poskytuje to nejcennější, co vůbec středoevropské toky mohou dát. Kultivací krajů, znečišťováním a regulováním vod i kořistným chytáním byla její existence ohrožena ve většině původních bydlišť tak, že je třeba soustavné péče a ochrany k opětovnému zvelebení jejího výskytu. Spolehlivým pomocníkem je tu umělý chov, který činil ještě v minulých letech značné obtíže. Usilovnou prací rakouských, slovenských a polských praktiků byl však zdokonalen tak, že se již velmi uspokojivě daří. I v silně průtočných malých rybnících se jednomu z nejúspěšnějších zdokonalovatelů umělého chovu S. Ivaškovi v povodí Turce na Slovensku konečně podařilo získat pohlavně dozrálé, plně hodnotné kusy (Tab. 34), ačkoliv špatné dozrávání matečných hlavatek, i když byly drženy v říčních průtočných haltýřích, zpravidla dříve vždycky zmařilo naděje na úspěšný umělý výtěr. Odborně a velkoryse prováděný umělý výtěr a odchov plůdků nebo o ročků může spolu s odbornou péčí o hlavatkové řeky rozmnožit opět uspokojivě tento rybí klenot podhorních řek dunajské oblasti k všeobecnému prospěchu a užitku.

Maso hlavatek je znamenité jakosti, pevné, i z velkých kusů neobyčejně chutné. Upravuje se běžnými způsoby jako jiné lososovité ryby, při zvlášť významných příležitostech s majonézou nebo s holandskou omáčkou. Velmi chutná je také hlavatka uzená po slovensku podle Tejčkova předpisu: řádně šupin, vnitřností a žaber zbavená hlavatka, vyčištěná nasolí se uvnitř i zevně a nechá po 20 dni při častějším obracení z jedné strany na druhou ležet v nádobě. Šťáva, která se z ní uvolňuje, se neslévá. Po 2 dnech se uvaří lák ze soli a trochy sanitru, po vychladnutí se dobře smíchá a do něho položí z první nádoby vyňatá hlavatka. Zůstane zde 9n dní, načež jí dáme s boky dřívky roztaženými udit. Udí se podobně jako vepřové bůčky dýmem z pilin měkkých nebo tvrdých, někde s oblibou dýmem z jalovce. (Podobně možno udit i ostatní naše ryby).

Doba hájení hlavatky byla na Slovensku od 1. III. do 31. V. nejmenší zák. míra 65 cm, nyní je chráněna po celý rok.