Štika obecná
Jedinou čeledí z řádu ryb měkkoploutvých tlamatých (Hamploni) jsou v našich vodách štikovité ryby s jedním druhem, štikou obecnou.
Vzezřením je štika velmi význačnou rybou, takže ji nelze zaměnit s jiným rybím druhem.
Hlava je protažena v dlouhý „čenich“, zobákovitě shora zploštělý, tlama je neobyčejně široká, hluboko rozštěpená, bohatě ozubená dlouhými, zahnutými zuby (Tab. 20, 1).
Oči štiky jsou dosti velké a celkové vzezření hlavy prozrazuje urputného dravce. Zuby jsou upevněny na mezičelistních, patrových kostech a radličné kosti. Jemnými, hustě seskupenými zoubky je však pokryta i kost jazylková a žaberní oblouky. Horní čelist je bezzubá, dolní má však dlouhé, k pevnému zachycení kořisti dobře přizpůsobené, zahnuté zuby, pevně srostlé s kostí. Opotřebované zuby se brzy nahrazují novými, žaberní štěrbiny jsou velmi široké.
Tělo je válcovité, mírně ze stran stlačené, podržující svou šířku téměř až k ocasu. V různých vodách se rozeznávají štiky kratší, zavalitější a štiky delší a štíhlejší.
H 7 – 8/13 – 15, P 1/13, B 1/8, Ř 4 – 5/12 – 13, O 19.
Š 14 (110 – 130) 16 – 20.
Šupiny nejsou velké, mají protáhle oválný tvar, jejich zakotvení v kůži je pevné. Na hlavě jiných ryb nebývají obvykle šupiny, u štiky vstupují však až na tváře, skřele a část ocasní ploutve.
Postranní čára je zřetelná ale mnohokrát přerušená v souvislém průběhu. Kromě hlavní postranní čáry shledáváme na těle štiky zajímavé rozmnožení tohoto důležitého ústroje v podobě dvou až tří pomocných postranních čar. Ty sledují hlavní postranní čáru a jsou nepostradatelným zařízením spolu s čivnými kanálky na hlavě, zřetelnými podle velkých otvorů v kůži. Zachycují každé vlnění, které může způsobit ryba pohybující se na blízku. Vnímavost tohoto ústroje je tak dokonalá, že umožňuje i slepým štikám bezpečný prudký výpad na kořist pohybující se v blízkosti.
Hřbetní ploutev posunutá daleko dozadu až na řitní ploutev je s ocasní ploutví velmi účelným zařízením. Umožňuje vyvinout úderem souhrnně velké ploutevní plochy náhlý, prudký pohyb, jehož je třeba při výpadu na kořist, která okolo plove.
Zbarvení štiky je v různých povodích velmi rozmanité u těžších kusů často nádherné zatím co se mladé štiky halí obvykle do světle zelených, nažloutlých nebo převážně stříbřitých tónů. Tmavší skvrny na bocích splývají často v příčné pruhy a napodobují dobře stínování a pruhovitost rákosových porostů, v jejichž blízkosti štika ráda u břehu stojí. Břicho bývá bílé, přechod boků namodralý, někdy nacházím po bocích i okrouhlé, nažloutlé skvrny. Šupiny svítí na bocích zlatým leskem. Hlava štiky je obvykle tmavozelená, na skřelích zahrávající někdy až do nafialovělých tónů; oko je zlatožluté. Prsní a břišní ploutve světlé ostatní tmavě příčně pruhované, řitní a ocasní ploutve mají v některých vodách červenavé a hnědé podélné pruhy mezi paprsky. Malé živě zeleně zbarvené štiky bývají od rybářů jmenovány „trávnicemi“.
Mírněji tekoucí vody s četnými zátočinami a postranními rameny, s mělčinami a hlubšími tůněmi jsou nejoblíbenějším bydlištěm štiky. Stejně dobře se jí daří v stojatých i uměle uzavřených vodách. V řekách proniká až do pásma lipana a na spodní hranici pstruhové oblasti. Hlavní oblastí rozšíření jsou však řeky nížin, zejména mají-li bohaté porosty vodních rostlin, mezi nimiž štika nepozorována číhá na kořist.
Malé rybky polyká rovnou. Velké, uchopené obvykle napříč těla si nejprve pohybem těla, jazyku a čelisti srovná tak, aby je mohla pozřít po hlavě. Po ocase polyká jen zcela malé rybky. Objemná kořist vyčnívá jí někdy dlouho z tlamy, nežli její části, sestouplé do žaludku, jsou stráveny a uvolní místo. Nepohodlného sousta se dovede prudkými, třepavými pohyby hlavou zbavit a dokonce i polknuté opět vyvrhnout.
Štika je stálou rybou všude, kde má dost potravy a vhodných stanovišť, kromě jarního vyhledávání vhodných míst ke tření. Stojí obvykle těsně pod hladinou mezi rostlinami, nejraději pod leknínovými listy a čeká na kořist. Jakmile ji zpozorovala, počne chvět hřbetní ploutví, srovná nepozorovaně tělo správným směrem, a jakmile je rybka na dosah, uchvátí ji prudkým výpadem. Živí se hlavně ploticemi, perlíny, ouklejemi, tloušti, proudníky, řízky, hořavkami, kdežto z ryb s vysokým hřbetem požírá jenom mladší jedince. Ve pstruhových vodách ničí mnoho pstruhů. Ani menší okoun jí nečiní valné potíže při polykání. V dobách nouze o rybky uchvátí i žábu, myš, krtka, užovku a vše, co se ohybuje v blízkosti a není příliš velké. Staré štiky se odvažují i na malé vodní ptactvo. Jsou známy případy, že byly nebezpečné i člověku, neboť zakously do nohy plavcům nebo pradlenám, které vážně zranily.
Štika je tak hltavá, že uchvátí někdy rybku, kterou nemůže najednou pozřít, takže ji několik dní do sebe souká a postupně tráví. Aby se nezadusila při uchopené a polykání objemné kořisti, dovede zezadu přihánět vodu potřebnou k oplachování žaber odchlipováním a přimykáním skřelí. Někdy uchvátí i nestravitelné předměty, které ji barvami, pohybem nebo leskem vydráždily. V přítoku Mosely v roce 1913 chycena na udici 1 m dlouhá a 7 kg těžká štika, v jejím žaludku nalezen 1 pstruh 415 g těžký, zbytky 3 větších ryb a stříbrný kalamář.
K zvětšení svého těla potřebuje štika přiměřené množství rybek. U štíhlat bylo v mých pokusech třeba asi 5 kg rybiček, aby jejich váha se zvětšila o 1 kg. U starších štik je spotřeba podobná, ač údaje se v tomto ohledu neobyčejně různí, vystupujíce až k fantastickým číslům 45 kg, ačkoliv ve skutečnosti sotva převyšují 4 – 5 kg. Uvážíme-li však, že jde většinou o méněcenné plevelné druhy ryb, ubírající mnoho potravy ušlechtilým rybám, j štika nepostradatelným pomocníkem v dobrém využití všech vod mimopstruhového pásma. V menších pstruhových vodách jiovšem netrpíme. Ve své hltavosti dovede pozřít i blýskavé, nezáživné předměty vhozené do vody, takže v rozkuchaných štikách byly zaznamenány mnohokrát zcela senzační nálezy. Uchopí-li štika rybu opatřenou ostnitými ploutvemi, drží ji tak dlouho, až ji zadusí, a pak teprve polkne. Někdy se jí stane podobná kořist také osudnou.
Pohlavní dospělosti dosahují štiky při dobrém vzrůstu těla velmi brzy, samci obvykle o rok dříve nežli jikernačky. Na trdlištích nalézáme v hojnosti již i jednoleté mlíčníky, doprovázející o mnoho větší dvou a tříleté nebo starší jikernačky. Pozoroval jsem však jednou. Podobně jako Volf, i pouhý jeden rok starou jikernačku s plně dozrálými jikrami.
Jakmile roztál led a voda v okrajích říčních zátok a u břehů rybníků se poněkud oteplila, připlouvají dospělé štiky a hledají vhodná trdliště, která mají nejraději v travnatých, zvýšenou jarní vodou zatopených lučních okrajích. Podle počasí spadá hlavní výtěr do března a dubna, někdy se protáhne až do května. Samice nápadně obtěžkaná jikrami (Tab. 20, 2), provázená jedním nebo častěji několika štíhlými mlíčníky (Tab. 20, 4), obvykle menšími, lepí jikry jednotlivě na stébla zatopených trav, často v tak mělké vodě, že hřbetem z ní vyčnívá. Mnoho jiker přijde nazmar po opadnutí zvýšené vody, mnoho jich zahyne po dodatečném zabahnění. Oplozené štičí jikry mohou být zaneseny vodním ptactvem do vod, kam by přirozenou cestou štika nikdy nepronikla. Počet vytřených velmi kolísá a závisí na velikosti jikernačky. Mast napočetl u jikernačky 225 g těžké 9 400 jiker, u 2 kg těžké 92 000 jiker, u 10 kg těžké bylo zjištěno dokonce 400 000 jiker. Relativně však mívají menší štiky více jiker nežli velké, staré kusy. V průměru mají štičí jikry 2,5 mm a potřebují k svému vývoji podle Smoliana 120 – 150 denních stupňů, což znamená, že se při teplotě vody 10°C vylíhnou za 12 – 015 dní. Vylíhlé rybičky, přesněji „larvy“ jsou jen 6 – 9 mm dlouhé (obr. 68) a zachycují se na vodních rostlinách. V místech budoucí tlamy mají lepkavé žlázky, usnadňující přichycení. Po prolomení ústního otvoru a strávení žloutkového váčku i rozštěpení ploutevního lemu (obr. 68) počínají se teprve čile pohybovat a číhají podobně jako dospělé štiky na drobnou potravu, malé korýšky a larvy hmyzu a netrvá dlouho a vrhají se již na slabší soukmenovce i na jiný potěr ryb.
Peupin pozoroval, že v prvním roce dosahovaly štiky 10 – 30 cm a 50 – 150 g, ve druhém 35 – 55 cm a 600 – 850 g, ve třetím 60 – 75 cm a 2 – 3 kg, ve čtvrtém 75 – 80 cm, 4 – 5 kg a v pátém roce 100 cm a 6 – 7 kg. Kafka pozoroval velikost v prvním měsíci života okolo 6 cm, v polovině léta 20 – 25, jednoleté vážily 80 g, dvouleté 100 – 150 g, tříleté 600 1 000 g, v některých vodách mají však touž váhu již o rok dříve.
Příští jikernačky rostou mnohem rychleji než budoucí mlíčníci a kanibalismus je na denním pořádku. V živných, drobnými rybkami bohatých vodách postupuje růst štik úžasně rychle a do podzimu dosáhne někdy plůdek až 35 cm délky a ½ – ¾ kg váhy. Přírůstek o 1 kg v každém dalším roce je jen průměrný. Často lze zjistit i mnohem rychlejší rozmnožování tělní hmoty, takže vzrůstové množství štik v našich vodách jsou velmi značné. Kusy 5 – 10 kg těžké nepatří k velkým vzácnostem, 15 kg je obvyklou nejvyšší hranicí vzrůstových možností v našich vodách. V jezerech sousedních zemí dorůstá štika 20 – 25 kg váhy. V Gutě u Komárna bylchycena v Dunaji štika vážící dokonce 47 kg, jejíž stáří bylo odhadováno na 40 – 50 let- štičí potěr hubí jiné dravé rybky a někteří vodní a bahenní ptáci. Zejména vyrůstá-li v málo zarostlých vodách. Větší štiky ohrožuje volavka, kormorán a „panenky“, pytlácké šňůry s nastraženou rybičkou.
Dosti je cizopasníků usazujících se na těle i ve vnitřních ústrojích štiky, na žábrách byly nalezeny (Frič) bílé spory výtrusovce štičího (Henneguya psorospermica) výtrusovec Dermocystidium Vejdovskyi Jílovec vytváří také bělavé cysty. V žaberní dutině se usazuje korýšek červok štičí (Lernaea esocina), na žaberních lístcích se zachycuje chlopek Sieboldův (Ergasilus Sieboldi), jemné žaberní cévky ucpává v letní době vodní plíseň Branchiomyces demigrans, neobyčejně rychle se rozrůstající a hromadně hubící štiky, nápadné mramorovými, střídavě temnými a světlými žábrami. Také kapřivec (Argulus) se často zachycuje na kůži štik a způsobuje četná zranění při sání tkáňových šťáv. Ve střevě štik dospívá pohlavně velká tasemnice škulovec štičí (Triaenophorus nodulosus Pall), procházející vývojem v buchankách a rybách (i mladých štikách), které musí nakonec pozřít štika, aby tento cizopasník mohl dokončit svůj vývoj. Způsobuje štikám záněty střev, žije asi ¾ roku a lze ji nalézti téměř v každé větší štice. Škulovec široká (Dyihyllobothrium latum), vyvíjející se v buchankách, může býti velmi nebezpečný člověku, pokud by požíval špatně provařen nebo nepropečené mas napadených štik.
Z dalších štičích příživníků jmenujeme měchovce (Cucullanus elegans), vrtějše obecného a v žaludku štiky lze nalézt velkou motolici (Distomum terreticole). V močovém měchýři cizopasí výtrusovec Myxidium Lieberkühni Bütschll také 10 – 50 mm dlouhá motolička Azygia lucii Müll. Se zachycuje v žaludku a hltanu štik, ve střevě lze zastihnout často pouze 1 mm dlouhou motolici Bucephalus polymorphus Baer. Při rybničním chovu sužují štiky pijavky rybí. Po jarním tření nastává někdy u štik hromadnější hynutí, provázen objevováním ložisek rozpadlé svalové tkáně pod bolákovitě obnaženou kůží. Toto onemocnění, nazývané skvrnitostí štik je bezpochyby bakteriálního původu a uplatňuje se hlavně u štik oslabených třením.
Význam štiky v našem rybářství je neobyčejně velký. Řeky mimopstruhového pásma jsou nemyslitelné bez štik, poněvadž méněcenný rybí plevel by na úkor ušlechtilých druhů převládala a ubírala by valnou část potravy. Staří rybníkáři a říční rybáři znali dobře neobyčejnou cenu štik a již v rybářských artikulích pro rybáře města Podivína, vydaných roku 1717, byl pokyn k vrácení nedorostlých štíčat zpět do vody. Tejčka právem připomíná, že o žádné jiné rybě nepanovalo od věku dodnes tolik legend, zmatených náhledů a nejasností jako o štice, královně všech dravých ryb. Spatřován v ní později nebezpečný hubitel ostatních druhů ryb, potřebujících úžasná množství rybí kořisti k svým přírůstkům, kterého je třeba ničit. A tak po celých 50 let měla v řekách zákonitou délku pouhých 25 cm a tyto omyly veřejnosti i povolaných kruhů pomohly ji postupně takřka úplně vyhubit z většiny našich vod. Dnes usilujeme všestranně o nápravu těchto velkých škod, které naše rybářství utrpělo. Štika zhodnocuje ve svém chutném, sušším, ale většího množství svalových kostí prostém mase dokonale méněcenné druhy ryb. Připravuje se nejčastěji vařená a politá horkým tukem, pečená na másle, na sardeli, s majonézou, na modro, na smetaně, znamenitá je v rosolu. Smažení její poměrně suché maso dobře nesnáší.
Přirůstá neobyčejně rychle, takže již ve druhém roce má plnou tržní hodnotu a poskytuje rybářskému sportu nedocenitelnou příležitost k vděčnému a poutavému sportovnímu chytání, zejména užívá-li se při lovu umělých nástrah.
Rovněž pro větší rybníky a přehrady, do nichž vnikají z přítoků plevelné rybky a v nichž nechováme násadovou rybu, je štika nepostradatelnou vedlejší rybou. Zvyšuje vydatně výnosy rybníků k účelům zvýšeného zarybňování je dnes kromě staršího způsobu získávání potěru v třecích rybníčcích zavedeno umělé vytírání a líhnutí štik ve zvláštních přístrojích, v nichž se jikry neustále vznášejí, aby se neslepily a neodumřely po zaplísnění. Způsob umělého vytírání štik (Tab. 20, 3) se v poslední době velmi zdokonalil, takže vydatně napomáhá k udržení dobrého stavu štik v rybnících i ve volných vodách. V Dánsku, kde je štika neobyčejně důležitou rybou k osazování jezer a řek, vytírají odborně školení a vycvičení chovatelé štiky již od devadesátých let a uměle je líhnout s velkým úspěchem.
V starém lidovém lékařství byla žluč štičí velmi oblíbeným prostředkem k léčení kožních a očních neduhů.
V Čechách je štika hájena od 1. I. Do 15. VI., nejmenší zákonitá míra je 50 cm, na Moravě hájené stejné, míra 60 cm, na Slovensku 50 cm.