Mihule potoční
Je jmenována také mihulí menší a podobá se celkem předešlé, ale dosahuje menších rozměrů, 20 – 30 cm délky a 0,002 – 0,05 kg váhy. (Ve slezských vodách jsem naměřil jen 12 – 16,5 cm, průměrně 13 cm. Samci bývají o 3 cm delší než samice). Má oddíly hřbetního ploutevního lemu spojeny nízkým zúžením. Zuby v horní i dolní části tlamy tupé, zakulacené, dole je jich 7. Kostra je chrupavčitá jako u ostatních mihulí místo horní čelisti má rohovou desku s dvěma tlustými zuby po stranách. Druhá ploutev je nahoře zaoblena (u mihule říční trojúhelníkovitá).
Hřbet je tmavě olivový nebo namodralý, boky světlé, břicho bělavé, na rozhraní boků jsou někdy i nažloutlé tóny.
Vyskytuje se jak v pstruhových vodách, tak v pásmech nižších, všude kde jí poměry dna dobře vyhovují a umožňují zavrtávání. Je nočním tvorem, živícím se drobnou zvířenou dna. Jsou to hlavně larvy vodního hmyzu, červi, ale přisává se také na ryby. Jakmile se zachytila rybího těla, prožírá se rychle do něho zoubky pracujícími jako ostré pilníky a polyká uvolněné maso i vytékající krev. Zachycuje se i na rybách leklých, takže není jen vázána výživou na lovené drobné potravy. Pohybuje se úhořovitým, vlnivým pohybem nebo postupným přisáváním na kameny stále výše proti proudu ležící, takže pronikne i nejdravějšími vodami.
Tření mihulí spadá do jarních měsíců a je silně závislé a povětrnosti. V předhoří bylo pozorováno již v dubnu, v chladnějších pstruhových a lipanových řekách až v květu a protahovalo se až do konce tohoto měsíce. V menších pstruhových potocích se třou mihule na trdlištích zřizovaných jednou nebo dvěma jikernačkami. V řekách se shromažďuje větší počet párů poblíž břehu, na písčitém a štěrkovitém místě a jejich společná trdliště splývají koncem tření ve větší okrsek, prozrazující se světlostí obnaženého písku. Jikernačky před třením odvlékají všechny kaménky až do velikosti dětské pěsti. Trdliště zřizují jen samice bez pomoci samců, nejčastěji ve vodě 15 – 20 cm hluboké, někdy i v hlubších, kamenitých proudech. Spolehlivým rozlišovacím znakem obou pohlaví kromě trubičkovitého vývodu spermat samců je ploutevní lem mezi řití a ocasem, u samců jen úzce naznačený, u samic je nápadně široký, hned za pohlavním vývodem. Při přípravě trdliště zdolaly samice 4 – 5krát těžší kameny, nežli je jejich tělesná váha, těžší než obyčejně 30 g již nezvládnou. Jsou v této době netečné k otřesům, vlnění a jiným vzruchům. Při vlastním tření zastihne na trdlištích obvykle 2 samice a 2 – 3 samce. Jikernačky mívají hřbetní ploutvi a na břiše četné, krvavé odřeniny. Samci mezi sebou zápasí, a když ovládli trdliště, uchopují samici za hlavu, přisávají se a obtáčejí koncem těla pohlavní vývod jikernaček za prudkého souhlasného vlnění těl troucíhose páru. Po třeníse přisává samice ke kamenu a prudkými pohyby těla bičuje písek, bezpochyby ve snaze skrýt vytřené jikry. Jikry dozrávají postupně,jsou žlutavé, 1 mm velké a jejich počet bývá mnohem nižší, nežli se uvádí v literatuře, obvykle okolo 1 000 kusů. Pohyblivost spermat se protahovala na 3 – 5 minut. Po tření značná část mihulí hyne. Mnoho jiker posbírají v trdlištích střevle.
Po 14 dnech se líhnou z jiker larvy, zvané minohy, žijící skrytě v písčitých a bahnitých nánosech. Jejich barva je špinavě žlutá, našedlá, až narůžovělá, na hřbetě olivová. Oči minoh jsou hluboko skryty. Žaberní otvory leží v podélné rýze. Hřbetní ploutev je velmi úzká.
Minohy podle stupně vývoje jsou různě velké, dosahujíce až 18 cm délky a tlusté až jako slabý dámský malík. Místy jsou i kuchyňsky upravovány a platí za pochoutku. Po 3 – 4 letech se přeměňují minohy v několika týdnech v dospělé mihule, dozrávají vrzy pohlavně.
Minoha náleží k nejúspěšnějším návnadám k chytání dravých ryb, neboť je velmi tuhého života. Získává se vyrypováním bahnitých a písčitých nánosů v blízkosti břehů. Pytláci znají minohu jako nejspolehlivější návnadu na všechny dravé druhy ryb, zejména na úhoře i na velké tlouště.
Hospodářského významu v našich vodách mihule menší nemá.