Proudník horský
Mezi proudníkem a tlouštěm nečiní obvykle rybáři velkého rozdílu, ač je možno oba druhy spolehlivě od sebe rozeznat. Proudník, jmenovaný také jelcem, má malou, úzkou, zašpičatělou hlavu, celkovým dojmem daleko jemnější nežli tloušť (obr. 58), tělo nízké, protáhlé, již za hlavou ze stran více zploštělé. Oko výrazné, velké, posunuté značně vysoko pod temeno zaoblená tlama má střední, až mírně dolní postavení a je ze strany šikmo vzhůru rozštěpená. Šupiny jsou výrazné, na zadním okraji jemně tečkované, nepříliš pevně zakotvené a chybí jim temné ovroubení, které známe u tlouště. Spodní obrys těla stoupá od řitní ploutve prudce vzhůru a před ocasem se opět mírně vyklenuje. Ploutve má proudník silné, řitní širokou, rovně uťatou, s mírně zaokrouhleným okrajem. Ocasní ploutev hluboce rozštěpená (více nežli u tlouště), tvarem a zaokrouhlením obou zadních okrajů v místě vykrojení a spojení je velmi podobná ocasní ploutvi střevle. Nad kořenem prsních ploutví je i zevně zřetelný trojhranný výčněl, jenž je částí klíční kosti postranní čára sestupuje od skřelí prudce dolů a probíhá v spodní třetině výšky boku.
H 3/7, P 1/16 – 17, B 2/8, Ř 3/8 – 9, O 19,
Š 7 – 8 (47 – 52) 4, Zp 2,5 – 5,2.
Zuby požerákové jsou na konci hákovitě zahnuté a stojí ve dvou řadách.
Hřbet proudníků má zbarvení černomodré, s kovovým leskem, boky světlejší, břicho je bílé. Hřbetní a ocasní ploutev tmavá, nazelenalá nebo špinavě žlutá, ostatní ploutve slabě načervenalé nebo žlutočervené výrazně červené barvy, jež nacházíme na břišních a řitních ploutvích tlouště, se u proudníka nikdy nevyskytují.
Ačkoliv byl proudník obvykle zaměňován s tlouštěm, znal ho již Balbín spolehlivě a jmenuje jej výstižně „vodním zajíčkem“, poněvadž proudníci rádi vyskakují k večeru po hmyzu, podobně jako činí lipan a pstruh.
S proudníkem se pravidelně setkáváme již ve pstruhových potocích i větších pstruhových řekách předhoří, avšak i v proudivých ostatních rybích pásmech je běžnou, i když ne obecně jako tloušť rozšířenou rybou.
V horních tocích dorůstá skrovnějších rozměrů 15 – 20 cm a váhy do ¼ kg, níže v řekách i větších vah ½ – 2 kg.
Za letních veder se proudníci zdržují v silných proudech, nikoliv však v hejnech, ale po způsobu pstruhů ojediněle na místech poskytujících nejlepší příležitost k lovení hmyzu ve večerních hodinách v zimě se stahují do hlubších výmolů.
Doba tření je v březnu až květnu. Jikry jsou ukládány ve vlajících porostech vodních rostlin nebo i na kameny. Samci mívají svatební vyrážku a jikernačka klade 30 000 jiker. S tlouštěm se někdy kříží.
Hlavní složku potravy tvoří drobná vodní zvířena, larvy hmyzu a hmyz uchvacovaný na hladině. Proudník vydatně soupeří v potravě se pstruhem a lipanem, jimž ubírá mnoho obživy.
Mladší proudníci jsou potravou dravých ryb.
Z cizopasníků nalezl Frič na žábrách labských proudníků korýšky světloočky (Lamproglaena), zažívací rouře byli hojní vrtějši obecní, motolice a tasemnice květici.
Jako první ryba s abnormálně prodlouženými ploutvemi, pocházející z našich vod, byl prof. Šrámkem popsán proudník obecný chycený v Labi.
V pstruhových a lipanových vodách je proudník nevítanou rybou, ochuzující ušlechtilé ryby o potravu. Je méněcenným sportovním úlovkem.
Maso proudníka je silně prostoupeno kostičkami a nevalné jakosti v nižších pásmech slouží příležitostně za potravu dravým rybám a je celkem bezvýznamnou rybou.
Doba hájení a nejmenší míra v Čechách i na Moravě je stejná: 15. III až 15. VI., 15 cm.