Okounek pstruhový

Z amerického rodu Aplites (Grystes), podobajícího se značně našim okounovitým rybám hřebenitými šupinami, zdrsňujícími povrch těla, i krátkým vysokohřbetým tvarem, byl u nás zdomácněn rod Aplites se dvěma druhy, okounem pstruhovým a okounem černým a rod Eupomotis s 1 druhé, okounem pestrým neboli slunečnicí pestrou.

První hřbetní ploutev mívají ostny kratší, nežli jsou paprsky druhé, hřbetní ploutve. Původem jsou tito okounci ze Severní Ameriky. Vytírají se v stejnou dobu jako naši okouni, hlídají jikry a jsou výslovně dravými rybami.

Rod Aplites má značně prodlouženou spodní čelist. Tlama má horní postavení a je široká, přední část hřbetní ploutve je delší, ostny jsou však kratší nežli paprsky druhé ploutve. Zuby jsou jednoho typu a rozloženy na čelistech radličné a patrové kosti.

Okounek pstruhový (Aplites, dříve Grytes salmoides Jord.), zvaný dříve okoun pstruhový, má a bocích 60-70 příčných řad šupin, okounek řerný (Grytes dolomieu Lac.) 72-85 řad.

Většího významu nabyl u nás pouze okounek pstruhový, dodnes chovaný v některých rybníkářstvích pro chutné maso. jeho pomalý vzrůst mu však ubírá stále více zájemců.

Délka hlavy jest 4x menší než délka těla. Tělo je poměrně krátké, silné, od první hřbetní ploutve souměrně k hlavě i k ocasu se zužující, nikoliv silně hrbaté jako u našeho okouna. Hlava okounů, zašpičatělá, spodní čelist přesahuje krátkou, jakoby uťatou horní. Oko výrazné, podobné okounímu. Duhovka tmavozelená, okolo zornice úzký, zlatožlutý proužek, zornice poněkud sklovitá, dosti podobá candátí. Spodní čelist zakřivená, protáhlá, upomínající na tlamu pstruží. Skřelová kost široká, zakončená ostrým hrotem. Nosní jamky pstruhového okouna jsou zřetelné, zakončené ostrým hrotem. Nosní jamky pstruhového okouna jsou zřetelné, čenich ze stran v jejichokolí jakoby promáčklý. Od temene vystupuje obrys zvolna a za skřelemi dosáhne největší výšky. V mírně vyklenutém oblouku spěje až k začátku druhé hřbetní ploutve a odtud se rychle svažuje dolů a za druhou hřbetní ploutví spěje téměř vodorovně k ocasní ploutvi. Od spodní čelisti klesá dolů obrys poměrně rychle až za konec prsních ploutví, kde vrcholí; odtud rovně pokračuje k řiti a opět stejnoměrně stoupá, napomáhaje mírnému zeštíhlení ocasu zdola i shora souměrného. První hřbetní ploutev má silné, ale krátké ostny, trčící svými konci nad horní ploutevní blánu. Druhá, s ní spojen, je dvakrát tak vysoká, široká. Ocasní ploutev je skoro rovně uťatá. Prsní vějířovité, břišní posunuté až pod prsní. Řitní obdélníková s užší stranou přisedlou k tělu. Hřbetní ploutve jsou nahnědle zbarvené, ocasní tmavší, prsní zažloutlé, břišní a řitní narůžovělé.

Postranní čára probíhá rovnoběžně se hřbetem, takže je uprostřed těla obloukovitě vyklenutá a od druhé hřbetní ploutve prudce klesá do střední linie ocasu. Horní podélné řady šupin mají podobné zakřivení, dolní směřují k postranní čáře, která je široká, nápadná. Šupiny jsou i na hlavě a skřelích.

Celkové zbarvení pstruhového okouna bývá zelenavé, hřbet a temeno hlavy temnější, boky světlejší, břicho stříbřité, lesklé, u mladších kusů někdy nepravidelný, tmavý pruh na bocích. Okolí tlamy trávově zelené, spodní čelist zarůžovělá.

Šupiny výrazné, pevné. Tlama silně ozubená. Jednotlivé šupiny ve hřbetní části svítí při šikmém pohledu mírným, nazlátlým leskem.

Vzorec ploutevních paprsků a šupin má čísla:

H1 9-10, H2 1/12-13, P 14-16, B 1/5-6, Ř 3/10-12, O 18.

Š 7-8 (65-70) 17-20, Špč 56-67.

Z anatomických zajímavostí nutno jmenovat 25 slepých vrátníkových přívěsků, tedy velký počet proti třem u okouna říčního.

V původní vlasti obývá pstruhový okounek jezera a dolní, klidnější toky řek, takže naše jméno nevystihuje dobře jeho životní potřeby. S horskými vodami obývanými pstruhem nemá pstruhový okounek nic společného, je rybou hlubin a na mělčiny přichází jenom na jaře v době tření.

V kaprových rybnících, do nichž je u nás vysazován, roste poměrně pomalu a nepřesahuje obvykle délku 20-50 cm a váhu ½ – ¾ kg. Kusy starší nežli 3 léta zastavují téěř docela uspokojivý přírůstek. V rozlehlých hlubších vodách jsou přírůstky všeobecně vždy lepší, což by mohlo mít význam při praktických snahách o dobré a pestré zarybnění některých údolních přehrad.

V potravě není podle Gaschottových pozorování pstruhový okounek vybíravý, uchvacuje červy, měkkýše, korýše, hmyzí larvy, žáby a žabí pulci jsou pro něho pochoutkou. U odrostlejších jedinců jsou ovšem hlavní složkou potravy rybky, zejména drobnější, takové, jaké s oblibou uchvacuje i candát. Soupeří v potravě s candáty a štikami a může býti nebezpečný plůdku kapra, lína, cejna.

Zajímavé je tření okounků pstruhových, dosahujících dospělosti ve třech letech. Doba tření spadá do května a června. Ryby očišťují velká, až metr v průměru mající trdliště v nepříliš hluboké, prohřáté vodě na měkkém dnu, pokrytém zbytky rostlin. Jikernačka klade 10 000 až 15 000 jiker, silně lepkavých, které mlíčník po oplození pečlivě hlídá, očišťuje od bahna a odhání od nich vytřenou samici. Po 14 dnech se líhne potěr velký jako řepkové semeno, opatrovaný a voděný samcem ještě nějakou dobu. Po 10 dnech dorůstá plůdek podle Štěpánkových pozorování 10-12 mm, za měsíc 22-25 mm a mívá ještě zřetelný žloutkový váček. Za 2 měsíce mizí i poslední zbytky váčku, temný proužek na bocích se mění v pásmo skvrn, u hřbetu je nápadný světlejší pruh, břicho nabývá stříbřitého lesku a délka těla bývá 4-5 cm. Půlroční okounci měli v živných rybnících 7-8 cm a nabývají drobné skvrnitosti mezi hřbetem a postranní čárou. Do 5 dnů se živí plůdek vířníky, rozsivkami, potom drobnými korýšky, ve dvou měsících počne uchvacovat larvy komárů, jepic, drobný plůdek ryb, po 3 měsících pulce, plůdek slunek, znakoplavky, včelice, kusy ¼ – ½ kg těžké se odvažují na různé rybky, větší pulce, drobné žáby, větší vodní brouky. Okounek pstruhový zvyká v menších nádržích i na přikrmování a lze ho do jisté míry ochočit.

Ze škůdců ohrožují drobný plůdek dravé ryby, vodní ploštice a brouci, larvy vážek, žáby. Z příživníků se usazuje na těle pstruhových okounků často kapřivec, na žábrách vytváří nádorky výtrusovec henneguya psorospermica, aniž však zvlášť škodí, do oka se někdy nastěhuje larva motolice Proalaria spathaceum (zvaná Diplostomum volvens), schopná rozrušit jeho tkáně tak, že nastane oslepnutí ryby. Pokoušejí-li se okounci pohltit sumečky zakrslé, stává se jim podle Štěpánkových pozorování často, že utrží značná zranění v dutině ústní, která může být dokonce i zcela proražena silnými, tvrdými paprsky prsních ploutví sumečků.

K historii zdomácnění okounka pstruhového nutno říci, že byl roku 1883 dovezen M. Bornem z Greenwodského jezera u Nového Yorku do Německa. Ze 45 převezených kusů zbylo na živu jen 10 a ti se 1885 po prvé vytřeli a vytvořili plemenný základ všech středoevropských odchovů. V 90. Letech minulého stoletá zaveden odtud do Čech a na Moravu.

Jeho vítanou vlastnost, tj. požírání pulců, obtížných ubíračů potravy v kaprovém hospodářství, nevyvážila však pomalá vzrůstnost, takže se dnes chová hojněji pouze v třeboňských rybnících, volné tekoucí vody se jim nepodařilo osídlit, neboť odchází s velkými vodami. Snad by stálo za pokus osadit jím některé níže ležící údolní přehrady, ač nelze zatajit, že nesnadná ulovitelnost v hluboké vodě snižuje jeho cenu pro rybářský sport.

Nelze předpokládat, že by se pstruhový okounek mohl stát v našich poměrech rybou vynikajícího významu pro zajímavost svého zjevu a chutnost masa si však snad uhájí místo alespoň v třeboňských rybnících.

Zároveň s pstruhovým okounkem zavedený okounek černý (Micropterus dolomieu Lac.) stejného původu, nesplnil očekávání co do cennosti v chovu ryb. Vymizel proto opět brzy i z našich rybníků.

Odpovědět

Musíte být přihlášen pro vložení komentáře.