České ryby

Archive for Červen, 2012

Je jmenována také mihulí menší a podobá se celkem předešlé, ale dosahuje menších rozměrů, 20 – 30 cm délky a 0,002 – 0,05 kg váhy. (Ve slezských vodách jsem naměřil jen 12 – 16,5 cm, průměrně 13 cm. Samci bývají o 3 cm delší než samice). Má oddíly hřbetního ploutevního lemu spojeny nízkým zúžením. Zuby v horní i dolní části tlamy tupé, zakulacené, dole je jich 7. Kostra je chrupavčitá jako u ostatních mihulí místo horní čelisti má rohovou desku s dvěma tlustými zuby po stranách. Druhá ploutev je nahoře zaoblena (u mihule říční trojúhelníkovitá). Číst celý článek »

Z třídy (podkmene) kruhoústých (Cyclostomata), řádu kruhoústých pyskatých (Hyperoartia) a čeledě „ryb“ mihulovitých (Petromyzontidae), vyskytuje se dnes u nás jeden rod s dvěma druhy.

Z osobitých znaků kruhoústých nutno jmenovat silně protáhlé tělo, prosté šupin, jehož hlavní oporu tvoří hřbetní struna obklopená vazivovou pochvou. Mozková část ústředního nervstva je chráněna jen kožnatě chrupavčitým pouzdrem předchůdcem lebky u ryb. Ústroj sluchový je tvořený jen dvěma polokruhovitými kanálky, nikoli třemi jako u ryb. Velmi zajímavě jsou utvářena ústa kruhoústých, neboť tvoří dutý, uvnitř rohovými zoubky opatřený válec, na jehož vnitřním konci je zátkovitý, vychlípitelný jazyk, opatřený také zoubky, umožňující sání krve a zachycování ve svalovině ryb. Číst celý článek »

Mezi hospodářsky tak důležitými zástupci čeledě ryb jeseterovitých, jen vzácně se zatoulávajících do dolních toků našich hlavních řek, je možno počítat k naší běžné fauně jenom jesetera malého čili sterledě. Zdržuje se v dolní Moravě a velkých dunajských přítocích po celý rok, nejenom v době tření.

Tělo jeseterovitých ryb je vřetenovitě protáhlé, k ocasu se zvolna zužuje a je pokryto místy kostěnými štítky s jemnou vrstvou skloviny a tupými hrbolky uprostřed. Hlava je shora uzavřena krunýřem tvořeným kostěnými destičkami. Trup kryje 5 podélných řad štítků, z nichž nejhornější vytvářejí hřbetní hranu. V hřbetní části těla bývají kromě toho porůznu roztroušení štítky a trnovité háčky. Číst celý článek »

Jmenují jí také řepachou. Je málo podobná běžným druhům našich lososovitý ryb. Tuková ploutvička však ji spolehlivě k nim přiřazuje. Z osobitých znaků je třeba jmenovat mohutnou spodní čelist přesahující horní a dávající tlamce postavení horní (obr. 82). Patro opatřeno silnými zuby, radličná kost pokřivená s několika velmi dlouhými, hákovitými zuby.

H 3/7 – 8, P 1/9 – 10, B 2/7,  Ř 3/11 – 13, O 19.

Šupiny jsou nápadně velké, ale bez lesku, hřbetní část těla modrozelená, skoro průhledná.

Dorůstá skrovných rozměrů 10 – 30 m a váhy 50 g, tře se v březnu až květnu, při čemž se samci odívají svatební vyrážkou a obě pohlaví táhnou po odchodu ledu proti vodě do řek. Pronikla dříve až do horního toku Nisy a Odry, o jejím výskytu v dnešní době nejsou bližší údaje. Číst celý článek »

Z obvyklého typu lososovitých ryb vybočují značně celkovým vzezřením síhové. Lipan k nim tvoří jakýsi můstek svým nápadný šupinovým pokryvem těla, dopředu zašpičatělou zornicí a hlubším, vyšším tělem. Často a právem se tvrdí, že kdyby nebylo u síhů tukové ploutvičky, že by byli snadno při běžném pohledu zaměnění za zástupce čeledě kaprovitých ryb.

V dřívějších dobách pronikal Labe až do Čech nosen severní (Coregonus lavaretus L. var oxyrhynchus), dnes je z neobyčejně početného rodu síhů zastoupena v jihočeských rybnících je dokonale zdomácnělá maréna velká, která se stala cennou rybou chovnou. Číst celý článek »

Jediným zástupcem podčeledi maloústých lososovitých ryb (Microstomi) je v našich vodách lipan, neboť maréna, kterou by k nim bylo nutno také zařadit, není původním, nýbrž zdomácnělým prvkem. V starších zprávách o rybím bohatství našich řek je lipan obvykle nazýván lipen. Toto jméno, známe již z dob Balbínových (1679), udrželo se a v některých krajích se ho běžně dodnes užívá. Amerling psal lipana s dlouhým í – lípan- a označoval ho také „Květoněm“, poněvadž jeho maso prý voní květinami, dymiánem nebo okurkami. V horní Lužnici se podařilo nasazením plůdku z blízkých rakouských lipanových vod tuto rybu také zdomácnit, ač nelze vyloučit možnost, že zde původně žila, a lidová mluva jí dala výstižné jméno „mucháč“, jistě proto, že lipan s oblibou vyskakuje nad vodu a loví hmyz. Méně pěkného jména užívají rybáři na Jizeře, říkajíce lipanovi „smrdlán“ pro nepříznivou vlastnost jeho masa, které se v horku rychle rozkládá a zapáchá. Číst celý článek »

Hlavatka, v novém názvosloví jmenovaná podunajskou, je z nejkrásnějších a slavných příslušníků lososovitých ryb nesprávně je někdy označována „dunajským lososem“ nebo i huchem, ačkoliv její jméno je velmi pěkné a výstižné.

Novější badatelé ji v živočišném systému řadí, jistě správně do samostatného rodu Hucho, zahrnujícího také salmonidy rozšířené v asijské oblasti a dosahující pozoruhodných tělesných rozměrů. Podle klasického, dnes ji těžko udržitelného rozděleni našich lososovitých ryb rodu Salmi v podrody s ozubeným a neozubeným násadcem kosti radličné byla hlavatka řazena k rodu Hucho a zdůrazňována její blízká příbuznost se siveny, jimž toto ozubení také chybí. Již roku 1866 zařadil ji však Günter do samostatného podrodu Hucho. Číst celý článek »

Siven potočí byl zaveden zároveň se pstruhem duhovým a udržel se v některých vodách dodnes i u nás.

V americké domovině žije podobným způsobem jako náš pstruh obecný a vyskytuje se zejména v chladnějších, kyslíkem bohatých prameništních úsecích potoků.

Je velmi krásná ryba, v našich vodách nikoliv však tak pestrá jako siven alpský.

Hřbet má olivově zelený, světlejšími proužky a skvrnami mramorovaný, boky světlejší, břicho načervenalé, oranžové nebo šedočerné. Na bocích jsou žluté nebo karmínové skvrny a velmi dlouho podržuje příčné temnější ostrůvky na bocích, vyznačujících mladistvá stadia pstruhů. Prsní, břišní a řitní ploutve jsou začervenalé neb oranžové, bělavým a černým proužkem obroubené. Číst celý článek »

Rod Salvelinus se liší od pstruhů zřetelně ozubením radličné kosti (obr. 70). Tato má násadec bezzubý, široký, ploténka je umístěna na vysokém podstavci houbovité kostní tkáně a přečnívá značně do dutiny ústní. Jen ploténka je ozubena dlouhými, dozadu zahnutými zuby. Radličné zuby se opotřebují, ale znovu doplňují. Na kostech obkličujících dutinu ústní je dosti nestálý počet zubů.

Z obou příslušníků rodu u nás zdomácněl siven potoční, ač nechybějí hlasy tvrdící, že siven alpský je původním vzácným prvkem rybí zvířeny. Vylučovati tuto možnost nelze, prokázat však bezpečně také ne. Číst celý článek »

Tak jako v evropských vodách nacházíme pstruha obecného, jezerního a mořského jako odrůdy odštěpené od společného předka vlivem různých životních podmínek vod, tak v domovině pstruha duhového rozlišují pravého duháka, pstruha purpurového a ocelového. Oblast jejich rozšíření sahá přes celý západ severoamerický a přestupuje o do severovýchodní Asie. Podle zevní podoby se zdá pstruh duhový blízce příbuzný s naším domácím pstruhem, ale Neresheimerovo vyšetřování příbuznosti serologickou metodou tuto domněnku nepotvrdilo. Číst celý článek »