Hořavka duhová
Z malých kaprovitých rybek se hořavka řadí obvykle k nejzajímavějším zástupcům. Její rozmnožování budilo vždy živou pozornost.
Je nazývána místy „trepka“, „otravka“ nebo „kotašle“. Své jméno dostala patrně podle zářícího zabarvení. Vyznačuje se nápadně vysokým, krátkým tělem, které je ze stran silně smáčklé. Postranní čára je nápadně dlouhá a počíná od svislice protínající hřbetní ploutev ještě před jejím koncem. Z půli boků se táhne k ocasu krásný, smaragdově zelený a do kovové modři zahrávající pruh, který nemá žádná jiná naše ryba, takže poznat hořavku není těžké.
H 2 – 3/9 – 10, P 1/10, B 1 – 2/6, Ř 2 – 3/9, O 19,
Š 10 – 12 (34 – 38) 5, Špč 5 – 6, Zp 5 – 5.
Hřbet hořavky je šedozelený, boky stříbřité, ploutve načervenalé, hřbetní a řitní tmavší.
Šupiny hořavky jsou velké, z vnitřních zajímavých znaků nutno podle Friče jmenovat menší plynový měchýř u samice nežli u samce.
Hořavka je v našich vodách dosti hojná, není však všeobecně rozšířená, neboť její výskyt a rozmnožování je vázáno výskytem mlžů. Tam, kde znečišťování vod vyhubilo velevruby a škeble, vymírá zvolna i hořavka.
Dorůstá 6 – 8 cm délky a opačně nežli u jiných ryb bývají samečci větší nežli samice a mají skvrnu za hlavou a žluté obloučky v oku (Lang).
Potravu hořavek tvoří drobná vodní zvířena.
V době tření má sameček nad ústy dvě skupinky tvrdých bradaviček a odívá se nádhernými svatebními barvami (Tav. 42). Nejčastěji zahrávají u něho v této době skřele a boky kovově modrými, až nafialovělými barvami. Smaragdový pás, táhnoucí se z prostředku těla k ocasu, přímo světélkuje modrými a zelenými záblesky. Prsa bývají růžová, až načervenalá, břicho stříbřité, za žábrami se objevují také stříbřitý proužek. Hřbetní ploutev je nahnědlá, skvrnitá, řitní červená, černě lemovaná, kdežto prsní a ocasní zůstávají světlé. Oční duhovka září v horní půli červení. Ve velmi chabém odlesku má tyto barvy i samička, celkově mdlejší, nenápadnější. Samečka můžeme v době tření právem považovat za nejnádhernější zjev mezi našimi obyčejnými druhy ryb.
Zajímavá proměna se děje v době tření se samicí, které narůstá dlouhé kladélko (Tab. 24, 1). Tento nápadný výrůstek objevující se v době tření u samic popsal první Krause teprve v roce 1858. Noll pak zjistil v roce 1869, že jikry v žaberních prostorech mlžů náleží hořavce.
Samička vsunuje kladélko v době dozrání jiker kloakálním vylučovacím otvorem škeble rybničné až do krajiny žaber tohoto mlže a vypouští jikry mezi jako vnitřní žábry. Backe pozoroval, že se škeble po vniknutí kladélka rychle uzavírá, ale právě v okolí dýchacího otvoru nemohou se lastury těsně k sobě přiblížit, takže stahem pláště a nedokonalým přimknutím lastur vniká mírný tlak, napomáhající kladélku ve vypouštění jiker. Po několika vteřinách vzdaluje se samice od škeble a samec za trhavých pohybů tělem vytírá nad dýchacím otvorem škeble mlíčí, které se dostává proudem nasávané vody mezi žábry a oplodňuje zde jikry. Konec kladélka, kdežto sameček vnímá jemný proud škeblí vdechované vody, aby poznal, nad kterým otvorem škeble se vytřít.
Larvy hořavek, líhnoucí se z jiker, mají dlouhý žloutkový váček, rozšířený vpředu a po stranách v komolce, usnadňující přidržování v žaberních prostorech. Vylíhlé rybky jsou jenom prostorovými cizopasníky, neubírají hostiteli živin, nýbrž nacházejí u něho jenom bezpečný úkryt. Tráví ze svého žloutkového váčku a po 2 týdnech unikají vývodním otvorem a jsou proudem „vydechované“ vody vyvrženy. Stává se tak po dosažení asi 10 mm délky.
Škeble oplácí vyspělým hořavkám přechovávání potěru tím, že se její larvy, jmenované glohidiemi, zachycují ostrými hroty lasturek na těle těchto ryb a dočasně se tu vyvíjejí.
Maso hořavky se označuje za velmi hořké, jak nasvědčuje i jméno této ryby, a Frič udává, že i dravé ryby ji proto pomíjejí, takže se stává nejvýš kořistí okounů. Pozoroval jsem však, že štika ani hořavkou nepohrdá.
Zvláštního významu v našem rybářství hořavka nemá.