Hrouzek obecný
Menším příslušníkem kaprovitých ryb je řízek, zaměňovaný někdy s mladou parmou. Dosahuje obvykle 10 – 12 cm délky, výjimečně byly podle Schönfeld-Pytlíkova klíče nalezeni jedinci až 16 cm dlouzí, vážící 0,32 kg, v Moravici jsem např. sám sbíral kusy až 18 cm dlouhé.
Hrouzek má protáhlé, vřetenovité tělo, zespodu ploché, prozrazující rybu zdržující se převážně u dna. Hloubka těla má se k jeho délce jako 1:4,5. Ústa spodního postavení jsou vyzbrojena jedním párem vousků sahajících až k oku. Celé tělo je kryto velkými, nepříliš pevně sedícími šupinami. Čelo je nápadně široké, velké oči jsou posunuty až pod temeno.
Vzorec ploutevních paprsků, šupin a požerákových zubů:
H 2 – 3/7 – 8, P 1/14 – 15, B 2/6 – 8, Ř 3/6, O 19.
Š 6 (40 – 45) 4 – 5. Zp 2,5 – 5,2 nebo 3,5 – 5,3.
Zbarvení hrouzka je velmi pěkné. Hřbet nahnědlý, načernalý, tmavě zelený nebo namodralý, boky ozdobeny výraznou řadou neostrých, černých skvrn. Na přechodu k břichu jsou boky stříbřité, světlé s kovovým leskem, namodralým nebo modrorůžovým. Skřele svítí sytě kovově, namodrale, ploutve jsou šedožluté nebo načervenalé, na hlavě i hřbetě jsou porůznu menší černé skvrnky. Oko výrazné, duhovka žlutohnědá.
Hrouzek je v našich tekoucích vodách všeobecně rozšířenou rybou, počínaje spodní hranicí pstruhového pásma. Někdy proniká až do čistého pásma pstruha. Libuje si v řekách s tvrdším, písčitým a oblázkovým dnem a mělkými brody, kde se vždy zdržuje v hejnech, což je rybářům dobře známo. Vnášejí v létě do řeky kusy drnu a šlapou po nich, aby se voda zakalila. Netrvá dlouho a do proužku zkalené vody vtáhne hejno hrouzků očekávajících příliv vody s hojností potravy a pak je možno lehce je lovit na jemnou udičku.
Dobrou tření je květen a červen a kladení jiker se děje na kamenitém nebo vodními porosty zakrytém dnu. Jedna jikernačka vytírá 1 000 až 3 000 jiker.
Plůdek se živí drobnými korýšky a jemnými larvami pakomárů. Větší hrouzci dovedou do sebe nasoukat i dešťovky a jinou potravu přinášenou vodou, rozměry přístupnou jejich tlamce, a ubírají tím dosti potravy mladým pstruhům a lipanům. Stávají se však vydatnou kořistí štik, okounů, větších pstruhů a jsou nejoblíbenější návnadou při lovu štik. Hlavně proto, že se vyznačují velkou odolností a dlouhou dobu vydrží živí na udici.
K nedostatku kyslíku he však dosti citlivý, zejména za letní silně oteplené vody.
Vniká také rád do rybníků s tvrdším, písčitým dnem, neobyčejně hojně se tu rozmnožuje a tvoří vítanou potravu pro dravé druhy chovných ryb, zejména pro candáty a štiky.
Z cizopasníků trpí hrouzek vrtějši volatými (Pomporhynchus laevis) a často i nedospělými larvami tasemnic řemenatek (Ligula).
Maso hrouzka je sice velmi chutné, ale pro skrovné rozměry této rybky není obvykle kuchyňsky upravováno.¨
Krmí se jím kachny i jiná drůbež, byl-li získán ve větším množství při lovu rybníků, ač nelze vyloučit možnost, že by marinováním nebo vyuzením mohl být cenným i pro lidskou výživu.
Za dob Fričových přicházeli Pražané do Podolí ochutnat připravené hrouzky, kteří tu byli pod jménem „grundle“ prodáváni a ceněni jako velká lahůdka. Podolští rybáři je lovili do sítí, zahánějíce je do nich s pomocí „Hasačertů“, provázků ověšených různými cetkami. Úlovky však nestačily krýt poptávku po grundlích. V malých potůčcích pražského okolí byly proto loveny mřenky a chutnaly výletníkům stejně dobře.
V dunajské oblasti žijí ještě příbuzní hrouzka obecného. Tvar těla, velikost a umístění očí a délka vousků umožňují jejich spolehlivé poznávání. Celkově jsou však hrouzci velmi variabilní. Doba hájení je v Čechách i na Moravě od 15. III. do 15. VI.