Ježdík obecný
Rod ježdíků se velmi podobá vlastním okounů. Má shodně s nimi jen jeden druh zubů, přední kost skřelová je vyzbrojena trny, hlavní kost skřelová ostrým bodcem. Obě hřbetní ploutve souvisí, ale mají u svého spojení zřetelný zářez. Počet paprsků řitní ploutve je menší než u candáta a okouna. Na hlavě nejsou šupiny.
V našich vodách je rozšířen ježdík obecný, jmenovaný obvykle lidově „švec“. Místy mu rybáři říkají také slinták pro jeho nápadnou schopnost rychlého odměšování hojnosti hlenu na povrchu těla.
Ježdík obecný je jako s ním příbuzný okoun velmi hezká ryba. Jeho tělo je poněkud protáhlejší, nižší, ale nabývá své největší hloubky také u začátku první hřbetní ploutve. Hlava je velká, kuželovitá, účastná ½ až ¼ na celkové délce těla. Oči má ježdík výrazné, velké, umístěné vysoko pod temenem. Obě hřbetní ploutve sice na sebe navazují, ale rozhraní mezi nimi je zcela zřetelné. Začátky ploutví břišních, prsních a hřbetních jsou umístěny téměř v téže svislici. Na rozdíl od okouna nebývá druhá hřbetní ploutve tak vysoká nebo vyšší nežli první. Vzorec ploutevních paprsků má tato čísla:
H 12-16/11-15, P 13, B 1/5, Ř 2/5-6, O 17.
Přední kost skřelová má na zadním okraji 6-7 krátkých trnů, pak následuje za ní před zaúhlením dvojtrn a 4 velké, dopředu zakřivené trny (obr. 42). Hlavní kost skřelová končí ostrým bodcem.
Vývin šupinového pokryvu těla je velmi nepravidelná; prsa bývají obyčejně prostá šupin, rovněž na hlavě nejsou šupiny.
Celkové jejich rozložení a počet řad lze vyjádřit vzorcem:
Š 6-9 (65-75) 16-21, Špč 35-60.
Postranní čára se táhne vysoko pod hřbetem, šupiny jsou malé, hřebenitého typu.
Ozubení záleží jenom v jednom druhu zubů; z anatomických zajímavostí nutno jmenovat tóny olivově zeleně, až hnědé barvy na hřbetě a bocích. Břicho je světlé nebo špinavě bělavé, boky zahrávají někdy mosazně, hřbet i boky bývají temněji kropenaté, kdežto ploutve břišní a řitní mají špinavě žluté, až načervenalé vybarvení. Splyne-li více temnějších skvrn, vytvářejí se nezřetelné podélné pruhy. Obvykle bývají hřbetní ploutvi 3 až 4 řady skvrn uspořádaných v řadách, na ocase lze napočítat až 7 řad výrazných skvrnek probíhajících příčně k ploutevním paprskům.
V Dunaji pozoroval Mahen dva barevné typy: modrozlaté a šedivě zelené ježdíky, nevylučuje však možnost, že to jsou přechodné formy a kříženci s okouny.
Velikost, které ježdík obecný v našich vodách dosahuje, je poměrně skrovná. Obvyklými hranicemi je 10-15 cm, výjimečně jsou uloveny kusy i 20 cm dlouhé.
Neschopnost dosáhnout pozoruhodnějších délek a vah zařadila také ježdíka k početné skupině plevelných, málo ceněných ryb. V hlubokých veletocích a jejich mořských deltách dosahují ježdíci až 25 cm délky a dorůstají podle Mohrové v prvním roce života 6 cm, v druhém 11, v třetím, 13, ve čtvrtém 14 cm délky.
Čím klidnější tekoucí vodu a hlubší místa mohou řeky ježdíkovi obecnému poskytnou, tím lépe se mu v nich daří, poněvadž je vysloveně hlubinou rybou. Zejména osídluje s oblibou řeky s písčitými nánosy a jamami a je tu hojnou kořistí rybářů. Gaschott pozoroval, že se po zešeření ubírají ježdíci vždy ke dnu a vyčkávají tu klidně mezi kameny na příchod ranního rozednívání. Jakmile nastane den, počnou se v hejnech čile pohybovat vodními prostorami a vyhledávat potravu.
Na zimu se stahují ježdíci do nejhlubších částí řeky. Putují také před zamrznutím do postranních, klidných, dostatečně hlubokých ramen a starých řečišť. Byly tak pozorovány i velké, hromadné tahy ježdíků na podzim do míst přezimování a na jaře nazpět do hlavního toku řeky. Na rozdíl od okounů, u nichž statnější kusy žijí samotářsky, je u ježdíka po celý život zjevná záliba žít v menších nebo i velkých hejnech.
Potravu vyhledává ježdík mezi drobnou vodní zvířenou, hlavně tou, která se zdržuje v hlubších místech dna. Také rybí jikry velmi rád požírá, a je proto nebezpečný výtěrům ušlechtilých ryb, jejichž potěru a vyspělejším vzrůstovým třídám ubírá potravu. Není proto vítán v rybnících, zejména ne v třecích a násady vychovávajících, do nichž někdy proniká z přítoků. Konkuruje významně v potravě cejnovi velikému, úhořům, okounům, kaprům, štikám, candátům, sumcům. Ani v pozdějším věku se nestává význačnějším dravcem, poněvadž málo prostorná tlama mu znemožňuje uchovat rybky. Sám je častěji požírá úhoři, štikami, candáty, sumci.
Rozmnožování se děje podle počasí a teploty na mělčinách od března do května, při čemž jikry vycházejí z těla jikernačky v pásu. Jikernačka těsně přimknutá ke dnu vypuzuje jikry a mlíčníci ji následující je oplozují, majíce tělo vybarveno svatebními, opálově lesklými barvami a chvějíce rozrušeně ploutvemi. Pás jiker je jednodušší, ne síťový jako u okounů, jikry jsou v něm hustě na sebe nahloučeny. Jikry mají průměr 0,5 až 0,9 mm, jsou špinavě bělavé, neprůhledné. Schneider napočetl, že jedna jikernačka vytírá až 100 000 jiker, vzácněji snad i více. Vylíhnutí nastává po 8-10 dnech, plůdek je velmi jemný, 3-35 mm dlouhý, sklovitě průhledný. Velký, žloutkový váček se dozadu klínovitě zužuje, vpředu má podobně jako u okounů olejovou skvrnu. Po 4-5 dnech vyrůstá plůdek do délky 5 mm a dostává temně-hnědý pigment oční. Po 7 dnech sestupuje pigment na žloutkový váček a podle přesných pozorování Schneiderových nastává po 14 dnech úplné vstřebání žloutkového váčku. Ehrenbaum zjistil, že se po dosažení velikosti 10 mm počínají rozrůzňovat ploutvičky.
Ani ve velkých řekách nelze ovšem prohlásit u nás ježdíka obecného za obecnou, velmi hojnou rybu, neboť jeho požadavky na vhodnost životního prostředí jsou dosti znační. Hospodářského významu u nás nemá, poněvadž úlovky jsou skrovné. Maso ježdíka obecného je však chutné a tam, kde je častějším zjevem na trhu (dolní Labe), dosti ceněné. Poněvadž má hojně kůstek, využívá se malých ježdíků hlavně k přípravě polévky považované za pochoutku.
Z cizopasníků nalezl Frič na žábrách cizopasné korýšky chlopky (Ergasilus sieboldi); také přichycené larvy škeblí (glochidie) bývají často na ploutvích zastiženy, neboť při převážném pobytu ježdíků u da se snadno mohou na těchto rybách zachytit. Ve střevech cizopasí motoličky Bunodera luciopercae müll. Někdy se vyskytnou hromadná hynutí ježdíků, způsobená vývojovými stadii motolice Proalaria (Hemistomum) spathaceum, vyvíjející se v plovatkách, rybách a dospívající v játrech racků. Tak např. v Kuronské zátoce bylo ohromné hynutí popsané Szidatem v červnu 1929 ale i ze Slezska a Haliče jsou známy podobné případy.
Malých ježdíků užívají rybáři jako úspěšné návnady na úhoře.
Ježdík obecný je hojně rozšířen po celé střední a severní Evropě i na východě. V dunajské oblasti žije příbuzný ježdík žlutý (A. schraetser L.), pronikající i do řeky Moravy, patrně však jenom v době tření. Od ježdíka obecného lze ho rozlišit podle toho, že má větší počet ostnů v první hřbetní ploutvi (ježdík obecný 12-16, ježdík žlutý 17-19) a štíhlejší tělo s 3 podélnými pruhy na bocích.