Ježdík žlutý
Blízkým příbuzným ježdíka obecného je ježdík žlutý. Upomíná značně na ježdíka obecného, ale je mnohem štíhlejší. Hlava je protáhlá, špičatá, největší hloubky dosahuje tělo u začátku první hřbetní ploutve, odtud se zvolna až k ocasu zužuje. Nejštíhlejší je za druhou hřbetní ploutví. První hřbetní ploutev vyniká délkou, u třetího ostnu je nejvyšší, směrem dozadu pozbývá rychle své výšky. Druhá hřbetní ploutev má opět značně dlouhé paprsky.
Ježdík dorůstá obvykle větších velikostí a vah nežli ježdík obecný, neboť byly uloveny i kusy 30 cm dlouhé, což je u našeho ježdíka zcela neznámé. Průměrně dorůstá 15-18 cm.
Štíhlou stavbou těla i zbarvením je ještě mnohem krásnější rybou nežli ježdík obecný. Boky mají citrónově žlutý nebo mosazný nádech, hřbet a hlava je zelenější, břicho je bělavě žluté. Velmi nápadným barevným znakem jsou však tři podélné černé pruhy na bocích. Spodní čtvrtý pruh bývá neúplný nebo jenom naznačený.
Postranní čára vystupuje za hlavou tak, že brzy dosáhne horního černého pruhu a probíhá v něm k ocasu. Mezi horními pruhy nabývá někdy tělo ostře smaragdového, lesklého zbarvení. Přední hřbetní ploutev nese tři až čtyři podélné řady černých, výrazných skvrn nad sebou; základní barvou hřbetní ploutve je šeď, ostatní ploutve jsou slabě nažloutlé.
Prsní ploutve odstupují před svislicí spuštěnou od začátku první hřbetní ploutve, břišní jsou posunuty něco nazad, hřbetní ploutve splývají dohromady.
Vzorec ploutvevních paprsků:
H 17-19/12-14, P 13-14, B 1/5, Ř 2/6-7, O 17.
Větší počet ostnů v první hřbetní ploutvi, jichž je obvykle 18, je spolehlivým rozeznávacím znakem od ježdíka obecného, který jich má jen 12-16.
Hlavní kost skřelová končí silným bodce, Přední kost skřelová nese na zadním okraji 6-7 trnů, na svém zaúhlení 1 velký trn a na spodním okraji 2 trny (obr. 42).
Šupinový pokryv chybí, podobně jako u ježdíka obecného, na hlavě, prsou a v boční krajině mezi prsními a břišními ploutvemi. Šupiny jsou malé, hřebenitým okrajem zakončené a pevně zakotvené ve škáře kožní. Vzorec šupinový:
Š 7-9, (65-80) 19-22, Špč 55-62.
Podle údajů četných pozorovatelů se neliší způsobem života ježdík žlutý valně od obecného. Nejraději pobývá v hlubokých, vymletých tůních, do nichž přichází voda menších říčních přítoků. Loví zde v hejnech potravu, skládající se podle Gaschotta hlavně z červů a drobných larev hmyzu i korýšků. Malá ústa mu nedovolují uchvacovat rybky, jikry jiných ryb však požírá dychtivě. Do klidných postranních tůní obvykle nevstupuje, neboť hlubší tažné proudy se mu lépe zamlouvají.
Doba tření je v březnu až květnu a pás jiker, které samice vytírá, je k nerozeznání podobný jikrám ježdíka obecného. Kammerer zjistil, že způsob tření je u obou ježdíků stejný.
Ježdík žlutý nabývá již před třením svatebních barev, vyznačujících se zlatou žlutí a sametovou černí. Průměr jiker je 0,9 mm, počtem převyšují asi dvojnásobně množství vytírané ježdíkem obecným neboť u 60 g těžké jikernačky napočetl Gashott 8 000 jiker. Wiedemann i jiní pozorovali před třením hromadné tahy ježdíků žlutých do dunajských přítoků. Objevování těchto ryb na jaře i ve vodách a částech řek, v nichž jindy je nelze ulovit, svědčí také o tom, že táhnou každoročně do přítoků k vyhledání míst hodících se dobře k nakladení jiker.
Otázka vznikání kříženců mezi ježdíkem obecným a ježdíkem žlutým není ještě dobře vyjasněna.
Zuby ježdíka žlutého jsou podobně rozložené a téhož druhu jako u jeho příbuzného.
Rychlostí vzrůstu se mnoho neliší od svého příbuzného, ježdíka obecného, ač chybí dosud dostatek spolehlivých údajů.
Poměrně nehojný výskyt vylučuje ježdíka žlutého ze skupiny hospodářsky významných ryb, ač má chutné maso. V našich vodách mohou se s ním rybáři ojediněle setkat jen v dolní Moravě a Dyji, kam patrně táhne hojněji také jenom v jarní době tření, podobné poměry jsou ve Váhu a ostatních řekách, které nehojně obývá.