České ryby

Z obvyklého typu lososovitých ryb vybočují značně celkovým vzezřením síhové. Lipan k nim tvoří jakýsi můstek svým nápadný šupinovým pokryvem těla, dopředu zašpičatělou zornicí a hlubším, vyšším tělem. Často a právem se tvrdí, že kdyby nebylo u síhů tukové ploutvičky, že by byli snadno při běžném pohledu zaměnění za zástupce čeledě kaprovitých ryb.

V dřívějších dobách pronikal Labe až do Čech nosen severní (Coregonus lavaretus L. var oxyrhynchus), dnes je z neobyčejně početného rodu síhů zastoupena v jihočeských rybnících je dokonale zdomácnělá maréna velká, která se stala cennou rybou chovnou.

V německých jezerech je možno se setkat s řadou různých druhů a místních forem síhů, kteří byli až do Thienemannova zpracování jednou ze systematicky nejtěžších skupin sladkovodních ryb. Přispěla k tomu izolovanost, která nastala po odchodu ledové doby. Původem severské tyto ryby byly zatlačeny až k Alpám a po zmizení vydatných říčních spojů zůstaly omezeny výskytem jenom na některá hluboká a chladná jezera daleko od sebe umístěná, takže si téměř každé jezerní prostředí vytvořilo a ustálilo svoji formu určitého druhu síhů.

Síhové mají protáhlé vyšší tělo, ze stran zploštělé, malou, zašpičatělou hlavu s velkýma očima a tělo, kryté nápadnými stříbřitými šupinami, které nesedí příliš pevně ve škáře. Hřbetní ploutev bývá vysoká, ostře zakončená, s okrajem nazad prudce se svažujícím, ocasní ploutev je hluboce vykrojená. Otvor ústní je malý, jeho postavení závisí na způsobu shánění potravy. Tlama bezzubá, nebo jen s malými zoubky, nasvědčuje tomu, že potrava, kterou tyto ryby loví, je jemných rozměrů. Tomu se přizpůsobil i žaberní koš, jehož procezovací zařízení je schopno zachytit nejmenší sousta hustým hřebenem zoubků.

Síhové obývají hlubší klidné vody, jsou vytrvalými, elegantními plavci, jak ukazuje celá stavba těla, zejména u druhů živících se převážně planktonem. Pohybují se rádi i v těsné blízkosti hladiny. Druhy živící se potravou dna jsou stálými obyvateli hlubších částí jezer. Pouze v době tření, spadají do zimních měsíců, přicházejí i na mělčí místa a jikernačky i mlíčníci mívají nápadně drsné tělo. Jikry jsou velmi malé a jsou vypouštěny do volné vody, ovšem v mnohonásobně větším počtu nežli u lososovitých ryb, které upravují trdliště a starají se o spolehlivé zajištění bezpečnosti jiker. Velmi častý je vznik kříženců mezi druhy vytírajícími se v stejnou dobu na týchž místech.

Cizopasníků byl nalezen u síhů bohatý soubor. Tasemnic 12 druhů, motolic 11 druhů, hlístů oblých 6 druhů, vrtějšů 8 druhů, korýšů 4 druhy, cizopasných prvoků 6 druhů.

Naše maréna velká je původem e severoněmeckého Madüsského jezera.

Tělo zdomácnělé marény je z boků zploštělé, nápadně protáhlé, hlava malá, oko velké, zornice dopředu zahrocená, zbarvení oka tmavé, duhovka zlatě stříbřitá. Skřelové kosti se jasně rýsují, obrys čela se před okem směrem k čenichu pojedou prudce lomí a končí na šikmo uťatém, vysoké čenichu. Ústa štěrbovitá, napříč proříznutá, spodní čelist přikrytá čenichem. Hrdlo a hlava stříbřité, temeno olivově šedé, na horním konci skřelí zlaté odznaky vroubící i skřelový otvor. Boky marény jsou stříbřité, nahoře zahrávající do modra, u postranní čáry a řiti mají narůžovělý nádech. Prsní ploutve skořicově růžový nádech. U mladé marénky převládá stříbřitost a bělicový vhled.

Hřbetní ploutev úzká, ostře zakončená, ocasní vlaštovkovitě hluboce vykrojená, břišní vějířovitě se rozšiřující, prsní zahrocené. Obrys těla stoupá k hřbetní ploutvi, odtud se od prvního paprsku prudce lomí dolů a probíhá stejnoměrně k ocasu. Za tukovou ploutví je druhý mírný pokles. Od tlamy rovná linie až k prsním ploutvím, odtud mírně vyklenování a zvětšování hloubky těla až k břišním ploutvím, potom obrysová line mírně vystupuje k řitnímu otvoru a od něho prudce k ocasu. Před ocasem je tělo zcela štíhle zakončeno.

Tělo marény velké je nádherné hydrodynamicky stavěno k rychlému a vytrvalému proplouvání vody.

Šupiny marény jsou nápadně velké, poměrně snadno opadají, šupiny postranní čáry mají zřetelný kanálek zlatě svítící. Drobné šupinky stoupají až za postranní čárou na ocasní ploutev. Tuková ploutvička není velká postranní čára se táhne po 85 šupinách, za jejím koncem jsou ještě tři řady šupinek.

H 3 – 4/10 – 12, P 1/15 – 17, B 1 – 2/9 – 11, Ř 2 – 4/10 – 13 O 19.

Š 10 – 12 (84 – 95) 8 – 10, Špč 85.

Vzdušný měchýř marény je nápadně protáhlý, a konci zašpičatělý, vpředu spojený s jícnem. Játra velká maso má typickou vůni společnou všem síhovitým rybám a lipanům.

Na myšlenku usídlit marény v jihočeských velkých rybnících přišel Josef Šusta, hledaje vhodný vedlejší druh lososovitých ryb, který by vhodně doplnil soubor cenných chovných ryb. Podařilo se mu v roce 1882 získat oplozené jikry marény z Lübbinchen a z 500 kusů vychoval 3 400 kusů plůdku.

První nasazování marének vypadalo málo nadějně, neboť se provádělo ještě do zcela zmrzlých rybníků. Ale již tento první pokus přinesl radostný výsledek, neboť marénky dosáhly do podzimu až 28 cm délky. Vylovení nečinilo větších obtíží, nežli u candátů v některých rybnících byly však mladé marény silně ohrožovány štikami. Již v roce 1887 měl Šusta potřené mateční kusy, které se tak rychle a dokonale přizpůsobily odlišnému životnímu prostředí rybníků, že se mohlo přistoupit , umělému vytírání. Při prvním velkorysém pokusu se získalo 46 000 kusů plůdku a tím položen spolehlivý základ k úspěšnému chovu.

Maréna byla přisazována do prostorných kaprových rybníků, což se provádí dodnes.

Způsob umělého výtěru je velmi podobný jako u pstruhů a provádí se obvykle v druhé polovině listopadu. Mateční kusy vybrané při podzimních lovec uchovávají se v sádkách a zkoušejí občas zralost, která se přibližuje, jakmile se objeví svatební vyrážka.

Za teplého počasí se však protahuje až do prosince. Zralé jikry bývají nazlátlé a po vytření 4 – 8 jikernaček na misku oplodní se mlíčím 2 – 3 mlíčníků. Promíchají se a prolévají vodou, aby se neslepovaly. Potom se ukládají do kalifornských přístrojů k líhnutí. Podle Volfova a Hubáčkova vyšetřování poskytuje 1,5 kg těžká jikernačka 20 000 – 40 000 jiker, jejichž průměr je 2,6 – 3,2 mm. Při 3,7 °C teplé vodě přitékající na jikry objevují se za 50 dní tmavé oční body a líhnutí nastává obvykle v únoru nebo v březnu. Do objevené očních bodů je podle pozorování zmíněných autorů třeba 170 denních stupňů. Celý vývoj vyžaduje 256 denních stupňů, tedy zhruba polovinu toho času, kterého potřebují pstruží jikry.

Vylíhlý plůdek je 9 – 13 mm dlouhý a na rozdíl do většiny ostatních lososovitých ryb hned čile pohyblivý (obr. 81). Po 10 dnech ztrácí asi polovinu žloutkového váčku. Je potom schopný vysázení do rybníků prostých okounů a štik v příštím jaru se spolu kapřím plůdkem z třecích kaprových rybníků zlovuje a převáží do hlavních kaprových rybníků s tvrdším, písčitým dnem, v nichž marénky nerušeně vyrůstají po 3 léta.

Roční produkce marén v třeboňských rybnících je 40 – 50 q. Většího rozšíření mimo tuto oblast však maréna nedošla, neboť je na trzích málo známá, ačkoliv její maso je výtečné jakosti a je jednou z nemnoha lososovitých ryb, kterou lze úspěšně chovat ve větších kaprovitých rybnících. Mohla by nabýt významu i konzervováním (např. vyuzená).

Také prodej maréních jiker přináší příslušný užitek u ze zahraničí.

Pro rybářský sport nemá ovšem maréna velká velký význam, poněvadž vzácně zabere.

V některých údolních přehradách, které budou vylovovány také sítěmi, by se mohla stát hospodářsky významnou rybou.