Mřenka mramorovaná
Poměrně nejskrovněji z pískořovitých ryb je vyzdobena mřenka. Vyskytuje se již ve vysoko položených pstruhových potocích a řekách a nechybí ani v nejmenších vodních prostředích, která jí mohou poskytnout dostatek kyslíku.
Ústa jsou opatřena jen 6 vousky, čímž ji snadno odlišíme od pískoře, majícího jich deset, dva delší vosky jsou u mřeny v koutcích úst, kratší i na horním pysku. Podoční trny jsou zcela malé, neznatelné. Tělo protáhlé, válcovité, s břišní strany zploštělé. Ocasní ploutev je rovně zaseknuta.
H 3/7, 1/10 – 12, B 1/7, Ř 3/5, O 16 – 18, Zp 8 – 10.
Mřenka není nikdy tak sliznatá na povrchu těla jako pískoř.
Hřbet mřenky je tmavý, olivově zelený, břicho světlé nebo nažloutlé, boční čára ostrá, tenká a světlá. Světlost břicha vystupuje někdy až pod postranní čáru. Šedozelené, hnědozelené temnější mramorování vyniká na světlejším základě. Oko temné, malé, umístěné ze všech pískořovitých ryb nejvýše pod čelem hlavy. Prsní ploutve tmavší, hřbetní ploutve má paprsky lemované tmavými, přerušovanými proužky, které se na konci rozštěpují. Podobně je tomu na ocase, jeho kořen je ohraničen tmavou, silněji vystupující skvrnou. Mladé mřenky jsou pestřeji vybarveny tím, že tmavá kresba ostřeji a ohraničeněji vystupuje na světlehnědém základě, ve vybarvení dospělých mřenek panují podle vody, z níž pocházejí, značné rozmanitosti jak v základních odstínech, ta ve zřetelnosti mramorování a celé kresby.
Plynový měchýř mřenky je zakrnělý jako u mnohých ryb vázaných pobytem jen ke dnu, a nepotřebujících tudíž plně rozvinuté schopnosti vznášet se v různých vrstvách vodních. Zadní oddíl měchýře zcela chybí, přední, podobně jako u ostatních pískořovitých ryb, je přetvořen v kostnatělý zbytek. Mřenka má kolem zbytku plynového měchýře kostěné pouzdro. Jsou v něm okénka s membránou, k níž vedou od kůže kanálky naplněné lymfatickou tekutinou a zakončené v podkoží rovněž membránami. Těmito cestami přicházejí z kůže vjemy o změnách tlaku vzduchu, které přední oddíl plynového měchýře přenáší labyrintu prostřednictvím Weberových kůstek. Již nepatrné změny tlamu vzduchu o 1/20 atmosféry vnímají mřenky velmi spolehlivě. Tato schopnost vnímat změny tlaku, působící u pískořovitých ryb před blížící se změnou povětrnosti neklid, souvisí snad s upozorněním na zvýšené možnosti získání potravy.
Mřenka je rozšířena jen v čistých, zcela malých, i silnějších, proudivých, kyslíkem bohatých vodách a provází pstruha značně vysoko do hor. V nížinných krajích se obvykle vyskytuje jen v potocích. Nehojně vniká i do průtočných rybníků.
Dostatek úkrytů pod kameny je nezbytný požadavek, kdežto v množství průtočné vody je skromná, takže se s ní shledáváme u v zcela mělkých tekoucích vodách, obvykle ve společnosti, jejichž členové jsou rozlezlí pod jednotlivými kameny (nejraději pod břidlicovými destičkami).
Mřenka dovede využít ve střevě z polknutého atmosférického vzduchu kyslík podobně jako pískoř.
Dorůstá u nás nejvýše 8 – 13 cm délky a 0,008 – 0,03 kg váhy.
V dubu a květnu se tře na mělčinách zarostlých vodními rostlinami. Jikernačka lepí však své drobné jikry i na kameny a samci mají v tuto dobu třecí vyrážku na vnitřních plochách břišních ploutví.
I mimo dobu tření lze podle Štědronského poznat samce podle trojúhelníkových prsních ploutví, které mají druhý nebo třetí paprsek nejdelší a ostatní postupně kratší. Samičky mřenek mají prsní ploutve podobné zaokrouhleným vějířkům.
Drobná zvířena dna slouží mřenkám za potravu. Vrhají se na ni z úkrytů prudkými, střelovitými pohyby a jsou velmi hltavé.
Z cizopasníků zjistil Štěpán v mřenkách v Blanice a Malše malou tasemnici Ichthyotaenica sagitta Grimm, dosahující 20 – 50 mm délky a 1,2 mm šířky, jejíž druhý hostitel nebyl zatím zjištěn.
Maso mřenek je velmi chutné, takže v starších dobách byly u nás mřenky chovány i ve zvláštních rybnících, majících podobné vlastnosti jako rybníky pstruhové. Teplý uvádí, že listem z roku 1564 nařizuje hradecký hejtman Jan Brím z Chomůtovic důchodnímu písaři: „Ondreáš zaplať rychtáři za mřeně pro stůl Jeho Milosti pána a do fraucimoru, rychtáři z Voldříše za mřeně, který sou se braly toho roku celého od Velký noci léta Páně 1563 ho až do léta 1564 do druhé Velké noci, i vzalo se jich 5 kop žejdlíků a učiní za ně 8 grošů.“ Také v účtě nalezl, jak je připravovali: „pečité mřeně“ anebo je sušili – „dadúc za suché mřeně čistě sestrouhané k posílení polévky“. Zastupovaly tedy tehdy mřenky polévkové náhražky a jak u panstva, tak u měšťanstva těšily se velké oblibě. Ošetřování mřenkových rybníčků bylo velmi složité a tajemné, neboť tato rybí pochoutka, vynikající bílým, výborným masem, nesměla chybět na žádné velké hostině. Rybářská instrukce pro panství frýdlantské z roku 1628 má XI. Kapitolu celé věnovanou mřenkám. „Mřeně nasazovat, aby zůstali a dobře se třeli, jest třeba dáti pozor na plnej měsíc březen. Tehdáž je z hlatýře vzíti a nasaditi do rybníčka písečného. Item aby je z doleního rybníčka do horního anebo z hoření do doleního přivedl, tehdy vezmi trus holubí ten spálíc na prach setři a do vody tekoucí nasypej, tehdy všechny mřeni proti vodě po tom prášku půjdou a z doleního rybníka se vyzdvihnou, tak jak se s bažanty děje, když se jim zápaly dělají. Aby se mřenky množily a rády držely, ovčí bobky neb lejna jim do rybníčka neb sádly házeti.“ Vyhlášené „grundle“, na které si chodili Pražané pochutnávat do Podolí, byly buď mřenkami, nebo hrouzky, nejčastěji však jinými drobnými, snadno ve větším množství nalovitelnými kaprovitými rybkami. Mřenka sloužívala dříve i jako lék a rozetřená v levandulové vodě a hořčici.
Dnes je tato dávná proslulost mřenky zcela zapomenuta a užívá se jí nejvýš jako nástražní ryky při lovu dravých ryb. V pstruhovém pásmu je cenou složkou potravy pstruhů.