Ouklej obecná
K nejrozšířenějším rybám nižších částí řek patří ouklej obecná. Rozmnožuje se za příznivých poměrů tak, že je nejhojnějším zástupcem malých, kaprovitých ryb, řazených obvykle k rybí pleveli.
Je štíhlého, v hřbetní části téměř rovného těla, s malou, zpředu šikmo dolů seseknutou hlavou. Tlama je nevelká, horního postavení, probíhá z profilu příkře vzhůru, spodní čelist málo vystupuje. Ze stran zploštělé tělo vytváří v břišní části mezi břišními ploutvemi a řití ostrou hranu. Ploutve jsou velké, ostře zakončené, v řitní ploutvi je 17 – 20 paprsků (u oukleje bradaté jen 14 – 16).
H 3/7 – 9, P 1/15, B 2/8, Ř 3/17 – 20, O 19.
Š 8 – 9 (46 – 53) 3 – 4, Zp. 2,5 – 5,2 nebo 2,5 – 4,2.
Šupiny oukleje obecné jsou velké, tenké, velmi lehko opadavé a slouží k získávání rybího stříbra, nutného při výrobě umělých perel.
Barva oukleje je v různých vodách dosti rozmanitá. Jako základní barvy možno uvést olivovou zeleň hřbetu, zahrávající někdy i do zlatova. Boky jsou stříbřité, slabě nažloutlé, břicho bílé. Hřbetní a ocasní ploutve šedavé, ostatní bezbarvé nebo slabě nažloutlé.
Téměř ve všech řekách, počínaje parmovým pásmem, někdy již u spodní hranice lipanového pásma, lze se s ouklejí obecnou běžně setkat.
Je povrchovou, v těsné blízkosti hladiny nejraději se zdržující rybkou, která se dovede neobyčejně rozmnožit, nesnižují-li dravé ryby citelně její stav.
Tře se v hejnech od dubna do června v blízkosti břehů, někdy i na kamenech v proudivějších částech řeky. Jikernačka klade až 30 000 jiker, z nichž se po dvou týdnech líhne potěr, dychtivě uchvacovaný dravými rybami.
Větší oukleje obecné dosahující 10 – 15 cm délky, vzácně až 20 cm, uchvacují štiky, candáti, boleni, okouni, úhoři a v mnohých řekách jsou oukleje vůbec hlavní složkou potravy dravých ryb.
Za slunečných dnů se zdržují oukleje v hejnech u hladiny a lapají hmyz, za nímž se vymršťují až ad vodu. Potěr se živí planktonem a ubírá mnoho potravy ušlechtilým rybám.
Maso oukleje obecné je označováno za méněcenné
Hlavní význam oukleje obecné záleží v tom, že je cennou součástí výživy dravých druhů ryb.
Podle přesně nedoložených zpráv zpozoroval již roku 1680 jeden francouzský krejčí pod nejmenšími břišními šupinami bělic, zvláště ouklejí, malinké, stříbrolesklé krystalky, z nichž se mu podařilo připravit tak zvanou essece dóriente. Podle Drobného ustálila brzy jednoduchá výroba s tímto postupem. Šupiny oškrábané tupými noži z různých bělic, hlavně ouklejí, vrstevně se prosolily a posílaly do továrny. Zda se rozmíchají do vody, v níž se košťaty z rýžové slámy tak dlouho propírají, dokud krystalky na nich lpící neodpadnou lehké, na hladině plovoucí šupiny se potom odstraní, voda slije a usazenina na dně se cedí řídkým plátem. Přídavek čpavku zničí živočišné zbytky tkání a pročištěné krystalky se konzervují lihem. Tím je essence d´oriente hotova. Vstřikuje se potom opatrně do dutých skleněných kuliček – umělých perlí, mastkovým prachem se leští a zboží je připraveno pro výklad.