České ryby

Je nápadně protáhlého, nízkého, válcovitého těla a hlavy (výška 5x v délce těla), z břišní strany zploštělá, jako jsou typické ryby dna tekoucích vod. Tělo je kryto středně velkými, u starších kusů ostřeji v řadách se rýsujícími šupinami. Ve hřbetní ploutvi je tuhý, silný, vzadu zřetelně pilovitý paprsek. Oči hnědé, malé, vysoko k temeni posunuté. Vousky u tlamy (4) jsou velmi tlustí, pysky masité, dají se rypákovitě vysunout, otvor ústní naspodu položeny.

Na těle dospělé parmy nebývá žádná temnější kresba. Ocas je hluboce vykrojený.

Vzorec ploutevních paprsků, šupin a požerákových zubů:

H 3 – 4/8 – 9, P 1/15 – 17, B 1 – 2/7 – 8, Ř 3/5, O 19.

Š 11 – 12 (55 – 62) 7 – 8.           Zp 2.3.5 – 5.3.2.

Převládající barvou hřbetu je olivová zeleň nebo temná modř, světlící směrem k bokům, břicho bývá bílé nebo špinavě bělavé. Mladé parmičky jsou temně skvrnité, až mramorované, převážně temněji zelené se světlým břichem.

Hřbetní a řitní ploutve jsou nápadně krátké, šedozelené, ostatní ploutve jsou načervenalé, ocasní nažloutlá.

Šupiny zahrávají zlatě nebo mosazně.

Parma je běžnou rybou našich řek a proniká až ke spodní hranici pstruhového pásma. Mahen ji považuje za jednu z nejzajímavějších ryb, zvláště v dunajském systému, kde vytváří řadu různých forem, jež by bylo třeba na základě bohatého srovnávacího materiálu bedlivě prostudovat. Sám znal rozdíly mezi obyčejnými parmami, „červenými“, „bílými“ a „černými“ a nevylučuje ano možnost křížení s parmou jižní. Hojná je v společném pásmu pstruha a lipana nebo v čistém lipanovém pásmu, pokud se ovšem vytvořilo. Nejhojněji se s ní shledáváme v přechodných částech, v nichž řeky v předhoří sestupují do nížin nebo zachovají si ještě i v nižších částech dostatek spádu a proudivost (Tab. 5, ₁). Úseky tyto označil Frič výstižně parmovým pásmem, vytvořeným téměř ve všech našich řekách, někdy i ve velmi dlouhých jejich částech. Klidné dolní toky se silně zabahnělým dnem již pomíjí. Hledá nejsnadněji potravu v kamenitých a písčitých částech dna, kde obrací oblázky a sbírá larvy vodního hmyzu.

Tak jako Tejčka na horní Vltavě, pozoroval jsem i na Otavě se strakonického mostu zajímavé postupování parem proti proudu a odrývání oblázků, pod nimiž se ukrývala chutná sousta. V „patách“ každé parmy postupovalo několik menších okounků, kteří dodatečně proslídili každou jamku po odkrytém kameni a sebrali i nejdrobnější soustečka.

Parma žije vždy v menších skupinách táhnoucích v létě zvolna proti proudu a v zimě opět se vracejí do tažných částí s hlubšími výmoly.

V prvním roce dosahuje parma 8 – 15 cm délky. Peupion udává pro prví rok kusovou váhu 17 – 20 g, pro druhý 120 – 140, třetí 600 – 630, čtvrtý 900 – 1 100, v pátém roce dorůstaly jím pozorované parmy 1,8 až 2,2 kg. Běžně dorůstá v našich řekách podle hojnosti potravy v několika letech 0,5 – 1 kg. Úlovky několikakilových parem 40 – 60 cm dlouhých nepatří však k vzácnostem. V Lužnici byly opětovně chyceny parmy až 8 kg těžké, tvrdí se však, že hranice největších vah je ještě vyšší (10 – 12 kg). Také délek může prý parma dosáhnout větších nežli 1 m.

Pohlavní dospělost se odtavuje ve 3. – 4. Roce, u samců se objevuje na hlavě a hřbetě bělavá vyrážka. Tře se od konce května do června, někdy až do července. Parmy připlouvají v tuto dobu ve velkých hejnech na vhodné, proudiví mělčiny a upevňují lepkavé, 2 mm velké jikry na porosty pryskyřníků nebo i na kameny. Jedna jikernačka klade až 6 000 jiker (velké kusy až 10 000). Při 16,5°R, bylo pozorováno objevování očních bodů v jikrách již 3. Dne. Líhnutí 6. Až 8. Den.

Před třením a po něm jsou parmy značně vyhladovělé a hledají otravu i za dne. V létě zalézají za horka do stinných částí koryta a úkrytů pod jezy. Teprve večer vyplouvají za potravou, čehož využívají vydatně pytláci strážící noční šňůry, na nichž uváznou nejtěžší parmy.

Přijde-li v létě po dešti kalná voda, berou parmy velmi dobře i za dne.

Hlavní složky potravy představují larvy hmyzu, červi, měkkýši, menší raci, jikry ryb, v blízkosti kanálů i zahnívající zbytky rostlinného a živočišného původu.

Na spodní hranici pstruhového pásma a v lipanové oblasti je velkým konkurentem v potravě rybám, podle nichž byla tato pásma pojmenována, a je nerada viděna i proto, že sebere mnoho jiker lipanů. Zmenšuje zde proto její výskyt.

Parma má hlavní škůdce mezi mníky a štikami, menší parmičky uchvacují ovšem i pstruzi, okouni a tloušti.

Jako ostatní kaprovité a zejména pomaleji u dna se pohybující  ryby je parma napadána řadou cizopasníků, z nichž nejhojnější bývá podle Friče vrtějš obecný (Echinorphynchus globulosus) ve spoustách se vyskytující ve střevě. Vrtějš Pomporhynchus laevis Müll. Proráží rypákovitou přídí těla střevní stěnu a nutí hostitele k tvorbě vazivových pouzder na místech zranění. Silně napadané parmy hubnou a někdy i hynou. A žábrách žijí obvykle výtrusovci z rodu Myxobolus. Někdy bývá pozorováno i onemocnění nazvané boulovitostí parem, působené prvokem Myxobolus pfeifferi, jemuž padá za oběť  horkých letních měsících  zamořeném povodí velmi mnoho parem. Také pijavka parmová (Cystobranchus respirans troschel.), 2 – 4 cm dlouhá, často se zachycuje na těle.

Význa parmy pro řeky mimopstruhového pásma je velký. Její cena posuzována z hlediska rybářského sportu je velmi značná ve všech proudivých mělčích řekách, osídlených pod lipanovým pásmem skrovným počtem ušlechtilých ryb. Doba hájení parmy sahá od 15. III do 15. VI., nejmenší míra je v Čechách 30, na Moravě 35, na Slovensku ji hájí zákon od 1. IV do 31. XII., nejmenší míra je 30 cm.

Maso parmy sice nevyniká zvláštní jakostí, ale z větších kusů, u nichž je snadnější vybrat svalové kosti, je poměrně dobré.

Varovat nutno před požíváním jiker a jater parmy, které hlavně před dobou tření jsou silně jedovaté, působí u člověka těžké průjmy a ohrožují vážně zdravotní stav.

Stav parem se v našich řekách čas od času zajímavě mění, což patrně souvisí s obdobími, v nichž se těmto rybám nepodařilo uspokojivě rozmnožit. Ale i hromadné tahy mimo dobu tření, podobající se hledání nových oblastí, byly opětovně pozorovány. Balbín napsal, že se roku 1366 ve Vltavě pojednou objevilo množství parem, ač dříve je v této řece nikdo neznal. Je o tom velmi zajímavý zápis: „Roku 1366 zřídil Karel IV. pod hradem Bezdězem rybník podivuhodné velikosti jako jezero. Téhož času objevil v Čechách jakýsi druh ryb, dříve tu nevídaný, které se obecně nazývají parmy (parmi alias barbelli), a to ve velkém množství, takže všechny vody v Čechách jimi oplývají.“

Zdá se, že bude nutné přistoupit plánovitě k přímé podpoře výskytu parem umělým výtěrem, který se dobře daří, a nasazováním, abychom jejich stav zlepšili v zájmu rybářského sportu všude tam, kde je to nutné.