České ryby

K malým kaprovitým rybám patří střevle, jmenovaná místy také „střevličkou“ pro rychlý, střelovitý pohyb ve vodě. V Jižních Čechách je také hojně nazývána „olšovkou“, kdežto na Českomoravské vysočině je výstižně označena jako „perleťáček“. Na Strakonicku ji říkali „breble“.

Její tělo je válcovité, v ocasní části se ze stran zmáčklé. Profil hlavy je na čenichu zaoblený, pysky výrazné, tlamka má postavení střední. Tělo je kryto tak drobnými šupinkami, že je pouhým okem sotva postřehneme. Na hřbetě a břiše chybějí šupiny zcela. Postranní čára je přerušená, není úplná. Okraje ploutví má střevle výrazně zaoblené. Samci mají podle Štědronského velké prsní i břišní ploutve se ztluštělými vnějšími okrajovými paprsky. Prsní ploutve dosahují  až ke kořeni břišních, kdežto břišní zakrývají řitní otvor. Jikernačky mají mnohem menší, jemnější ploutvičky.

Vybarvením patří střevle k našim nejhezčím rybkám. Hřbet bývá šedozelený nebo namodralý, až černý. Boky světlezelené nebo nažloutlé, břicho bílé. Na postranní čárou se táhne často nazlátlý pruh od skřelí až k ocasu, na ním je podélná řada tmavých skvrn; druhou řadu shledáváme těsně nad postranní čarou. Někdy obě splývají v příčném pruhování. Skřele bývají nazlátlé, oko velké, výrazné, se zlatě se lesknoucí duhovkou, ploutve nažloutlé.

V době tření se zesilují tyto barvy a nabývají kovových lesků. Samci se odívají ve zvlášť nápadný šat, honosící se začervenalým břichem a koutky úst tlamka a hrdlo jsou červenavě umouněné. Červená barva je nejvýraznější u odstupu prsních a břišních ploutví. Na hlavě střevlí se objevuje v době tření světlá třecí vyrážka.

V různých vodách nacházíme ovšem obměny tohoto zbarvení, základní žlutozelené tóny se však obvykle opakují.

Mahen uvádí, že u nás mají střevle jistě mnoho forem (u ruských autorů je jich překvapující množství), že však nejsou dostatečně prostudovány.

Vzorec ploutevních paprsků, šupin a požerákových zubů:

H 2 – 3/7 – 8, P 1 – 2/ 7 – 8, Ř 2 – 3/6 – 7, O 19.

Š 18 (80 – 90) 14, Zp 2,5 – 4,2 nebo 2,5 – 5,2.

Střele je hojným obyvatelem nejmenších čistých potoků a vystupuje značně vysoko do hor, tvoříc s vrankou často jediné zástupce rybího světa ve vodách obývaných cenným pstruhem. V chladnějších lesních potůčcích je hojnou i v nížinách. Vyžaduje kyslíkaté vody a tam, kde ji má a netrpí příliš dravostí jiných ryb, je všude hojnou. Sestupuje ve větších řekách až do společného pásma pstruha a lipana, nejdále však na okraj parmového pásma, kde ji tloušti, okouni, štiky již značně hubí. Zejména postranní řečiště pstruhových řek protékaná za obvyklého stavu vody jen malými proudečky ji obvykle hostí v ohromných spoustách (Tab. 19, ₁). I stojaté vodě tůněk, do nichž byla za povodní zatlačena, dobře se přizpůsobuje.

Obvykle nepřerůstá délku 8 – 10 cm, vzácně se chytí kousky 12 – 14 cm dlouhé. Většinou však jsou jenom 6 – 8 cm dlouhé.

Střevle je společenskou rybou zdržující se vždy ve větších hejnech, čítajících ve vodách bohatých potravou až několik set příslušníků. Má velmi dobře vyvinutý čich, kterého využívá v noční temnotě k větření slizu svých soukmenovců, aby se udržela s nimi v hejnu a nebyla vodou odnesena a osamocena.

V čas nebezpečí dovede se velmi dobře ukrývat v kořenech a pod kameny, kam zalézá i v zimě. Jindy se nejraději drží blízko u hladiny. Je v příznivých obdobích roku stále velmi čilá a slídí po drobných soustech, uchvacuje však i potravu, kterou do sebe stěží nasouká. Lapá hmyz na vodě plovoucí, sbírá z dna larvy vodního hmyzu, korýšky, červy a konkuruje tím značně v potravě mladým pstruhům a lososím Strdlicím. Vyspělý pstruhům však splácí dokonale svůj dluh, neboť je nejsnadněji dosažitelnou kořistí pro kusy kryjící značnou část potravních potřeb lovem střevlí.

V době tření se vybarvují obě pohlaví nápadně pestře. Jakmile se voda v květnu poněkud oteplila, dostávají samečci a samice třecí vyrážku a ubírají se na mělčiny ve velkém množství, aby uložily jikry. Ve výtěru jedné jikernačky lze napočítat až 1 000 jiker, nápadně velkých (1 mm v průměru) vzhledem k malým rozměrům rybek. Plůdek se líhne někdy v takových spoustách, že trpí v postranních řečištích nedostatkem potravy a je ještě na podzim velmi malý, takže ho mnoho hyne v zimě vysílením nebo je pochytáván dravými vodními brouky a larvami.

Rücklovi se podařil v roce 1908 umělý výtěr a odchov střevlí, který nečinil zvláštních potíží. Oplození bylo provedeno v akváriu (mokrou cestou) líhnutí jiker zachycených na rostlinách v přístroji k líhnutí (Rücklův Simplex) bylo skončeno (v polovině května) za 2 dny. Plůdek je zcela průhledný s nažloutlým váčkem a nápadně vpředu kolmo dolů zauhlenou páteří, oči bezbarvé. Délka plůdku 4 mm a skrytý život pod kameny a rostlinami trvá až do doby, kdy se vyrovnává páteř a vybarví oči i ploutvičky. Pak se rybky objeví jako těkavé nitky s velkou hlavou a nápadně vypouklýma očima a shání čile mikroskopický plankton.

Dříve se používalo střevlí k přikrmování pstruhů v rybníčcích chovaných k zpestření velkých hostin. Tak podle Teplého je vozili do hradeckých (Jindřichův Hradec) rybníků až z Telče. Roku 1563 platí podle arch. Záznamu formanu, který jel s porybným Turkem do Kunžaku pro střevle do pstruhových rybníků, 10 grošů.

Z cizopasníků napadá střevle často křivec síhový (Argulus coregoni) a zjednodušeným tělem se vyznačující klanonožec Lernae phoxineace.

Pstruh je úhlavním hubitelem střevlí, čímž nabyla tato rybka značného významu v pstruhovém hospodářství a pro vyspělejší kusy pstruhů je těžko postradatelnou složkou potravy. Také jako úspěšné návnady při lovu pstruhů se střevlí velmi hojně používá.

Ne bez významu je i použití střevlí v medicíně ke zkoušení účinnosti léčebných hormonálních látek. V poslední době se dějí i zdařilé pokusy použít pokusných střevlí k včasnému zjištění lidské rakoviny, takže nelze vyloučit možnost, že v tomto směru se stane pestrá, bystrá rybka našich potoků a pstruhových řek také jedním z dobrodinců lidstva.

Střevle je v Čechách a na Moravě hájena od 15. III. do 15. VI.

Štěpánek nabádá k soustavnému průzkumu našich ryb, který počet známých druhů v Čechách a na Moravě rozhojní, a upozorňuje na střevli východní (Phoxinus percrunus Pall.), kromě níž v naší blízkosti (Polsko, Německo) žije podle Berga i střevle Czekanowského (Phoxinus czekanoskii posnaniensis Berg.). Nelze vylučovat možnost jejich výskytu ani u nás. Přináším proto stručný popis střevle východní, aby se usnadnilo poznání, kdyby se někde vyskytly nápadné, od obvyklé střevle obecné odlišné kusy.

H 3/7 P 1/12 B 1/7 Ř 3/7 O 19

Zp 2,5 – 4,2

Tlama a s je tupý, tělo okrouhlejší, kratší než u střevle obecné, velmi podobné tvarem malému línovi. Zbarvení těla světle hnědé nebo žluté, hřbet tmavší, po bocích tmavý pruh. Postranní čára sahá většinou jenom k břišním ploutvím. Na bocích nepravidelně rozhozené černé nebo hnědé skvrnky. Šupiny jsou malé, hluboko v kůži tkvící, také břicho je ošupené.

O rozmnožování není zatím podle těchto stručných údajů nic známo. V některých stojatých vodách ruských je velmi rozšířena, také v malých jezírcích u Gdanska, Poznaně a Varšavy byla nalezena, takže je možné, že bude ještě i jinde ve střední Evropě objevena, poněvadž její výskyt byl přehlédnut. Potrava je asi stejná jako u střevle obecné, na Sibiři ji loví do sítí a požívají.