České ryby

Archive for Červen, 2012

K malým kaprovitým rybám patří střevle, jmenovaná místy také „střevličkou“ pro rychlý, střelovitý pohyb ve vodě. V Jižních Čechách je také hojně nazývána „olšovkou“, kdežto na Českomoravské vysočině je výstižně označena jako „perleťáček“. Na Strakonicku ji říkali „breble“.

Její tělo je válcovité, v ocasní části se ze stran zmáčklé. Profil hlavy je na čenichu zaoblený, pysky výrazné, tlamka má postavení střední. Tělo je kryto tak drobnými šupinkami, že je pouhým okem sotva postřehneme. Na hřbetě a břiše chybějí šupiny zcela. Postranní čára je přerušená, není úplná. Okraje ploutví má střevle výrazně zaoblené. Samci mají podle Štědronského velké prsní i břišní ploutve se ztluštělými vnějšími okrajovými paprsky. Prsní ploutve dosahují  až ke kořeni břišních, kdežto břišní zakrývají řitní otvor. Jikernačky mají mnohem menší, jemnější ploutvičky. Číst celý článek »

Je tělem menší, příbuzná s parmou obecnou, a je výskytem omezena na proudivé řeky karpatské oblasti.

Jeitteles ji považoval za varietu parmy jižní (Barbus meridionalis), Karaman ji má za poddruh. Podle Mahena se vyvinula parma karpatská paralelně s parmou jižní, neboť potomek první nemohl přijít jako parma jižní z mediterárnního moře do Panonského. Historie miocénu je přitom rozhodující. Číst celý článek »

Je nápadně protáhlého, nízkého, válcovitého těla a hlavy (výška 5x v délce těla), z břišní strany zploštělá, jako jsou typické ryby dna tekoucích vod. Tělo je kryto středně velkými, u starších kusů ostřeji v řadách se rýsujícími šupinami. Ve hřbetní ploutvi je tuhý, silný, vzadu zřetelně pilovitý paprsek. Oči hnědé, malé, vysoko k temeni posunuté. Vousky u tlamy (4) jsou velmi tlustí, pysky masité, dají se rypákovitě vysunout, otvor ústní naspodu položeny.

Na těle dospělé parmy nebývá žádná temnější kresba. Ocas je hluboce vykrojený. Číst celý článek »

Popsán také zasloužilým badatelem Vladykovem, který věnoval podrobnou pozornost systematice a životu ryb dunajské oblasti. Liší se od ostatních hrouzků malýma očima, dlouhými vousky, sahajícími však jenom k zadnímu okraji oka, a nápadně většími šupinami.

H 2 – 3/7, P 1/14 – 15, B 1/6, Ř 2/5 – 6, O 19.

Š 6 (40 – 42) 4.

Oba druhy vyžadují ještě bližšího systematického prostudování.

Zdá se, že způsob života bude u dunajských a karpatských hrouzků všeobecně obdobný jako u hrouzka obecného, čímž není ovšem řečeno, že bychom se mohli spokojiti tímto předpokladem a dále se o biologii těchto zajímavých ryb nestarat.

Žije v sousední karpatské oblasti a jeho hloubka těla k délce těla (bez ocasní ploutve) je v poměru 1 : 6,2 – 6,4. Délka hlavy k délce těla (bez ocasní ploutve) 1 : 3,2 – 3,7. Oči dosti malé, na úzkém čele blízko sebe umístěné, vousky dlouhé, nataženy sahají až za zadní okraj přední kosti skřelové.

H 3/7, P 1/12, B 1/7, Ř 3/8, O 19.

Š 5 – 6 (41) 3 – 4.

Je rovněž nedávným objevem v rybí fauně, neboť byl zjištěn roku 1949 v Malé Dunaji u Bratislavy a o rok později jej Oliva obdržel z řeky Moravy u Hodonína. Má hrdlo holé, boky s temnými skvrnami, jeho vousky podle Olivova klíče k určení našich hrouzků (Přírodovědecký sborník ostravského kraje, XI. 1950) dosahují ke kolmici vedené zadním okrajem oka a postranní čára je vroubena nahoře a dole tmavými skvrnkami (jako u oukleje pruhované).

Zjištěn v karpatské oblasti Vladykovem a popsán jako Gobio uranoscopus carpathorossicus, nežli Berg upozornil na jeho totožnost s hrouzkem Kessleroým, známým např. z Dněstru. V roce 1950 jej objevil Oliva při průzkumu Bečvy u Lipníka na Bečvou. Prví moravský kus je dlouze, štíhle stavěn, jinak odpovídá popisům  literatuře. Od příbuzného hrouzka hvězdáře se liší holým hrdlem a ostře ohraničenými skvrnami na bocích a 8 rozvětvenými ploutevními paprsky ve hřbetní ploutvi (hvězdář jich má jenom 7).

Je štíhlý, silně protáhlý, s jemnou zahrocenou hlavou (obr. 56). Hloubka těla má se k délce jako 1:5,75 – 6, délka hlavy  k délce těla jako 1 : 4,5 – 4,33 (vždy bez ocasní ploutve). Oči jsou umístěny blízko sebe na poměrně úzkém čele. Tlamka má postavení skoro střední, vousky, tenké a dlouhé, sahají nataženy až k žabernímu otvoru. Ocas je velmi štíhlý, tělo v průměru tlustě oválné. Číst celý článek »

Menším příslušníkem kaprovitých ryb je řízek, zaměňovaný někdy s mladou parmou. Dosahuje obvykle 10 – 12 cm délky, výjimečně byly podle Schönfeld-Pytlíkova klíče nalezeni jedinci až 16 cm dlouzí, vážící 0,32 kg, v Moravici jsem např. sám sbíral kusy až 18 cm dlouhé.

Hrouzek má protáhlé, vřetenovité tělo, zespodu ploché, prozrazující rybu zdržující se převážně u dna. Hloubka těla má se k jeho délce jako 1:4,5. Ústa spodního postavení jsou vyzbrojena jedním párem vousků sahajících až k oku. Celé tělo je kryto velkými, nepříliš pevně sedícími šupinami. Čelo je nápadně široké, velké oči jsou posunuty až pod temeno. Číst celý článek »

Po kaprovi druhou nejznámější rybou našich rybníků i řek je lín obecný. Je tak osobitým rybím zjevem, že by bylo nesnadné ho zaměnit.

Tělo je poměrně krátké, dosti vysoké, v průřezu oválné, na horním rtu sedí dva krátké vousky, oko je sice malé, ale nápadně kruhovité, hnědočervené, pohyblivé. Šupiny na rozdíl od ostatních kaprovitých jsou velmi drobné, málo znatelné, neboť jsou hluboko vnořeny do škáry kožní a celý povrch je potažen silnou, rosolovitou pokožkou. Ocasní ploutev je jakoby rovně useknutá. Číst celý článek »