Úhoř říční
Jediným zástupcem úhořů, vytvářejících čeleď ryb úhořovitých (Anguillidae) z řádu Apodes (bez břišních ploutví), je u nás úhoř říční, jenom dočasně vázaný k životu ve sladkých, vnitrozemských vodách.
Úhoř právem patřil odedávna k nejzáhadnějším rybám, opředeným nejsmělejšími dohady, které se dodnes houževnatě mezi prostými rybáři udržely.
V posledních letech se podařilo zčásti objasnit otázky stěhování a rozmnožování úhořů, které po desetiletí zaměstnávaly početné řady badatelů.
V našem přehledu života ryb je nutno omezit se hlavně na vylíčení období sladkovodního pobytu úhoře a jeho pouť ořem a celou epochu mořského života probrat jenom stručně.
Ve stavbě těla jsou úhoři silně zjednodušenými kostnatými rybami. Mají 100 – 160 obratlů, z nichž poslední dva vytvářejí oporu pro ocasní ploutev difycerkního typu. Branchistegnální blána je široká, žaberní štěrbina velmi malá. Střevo je krátké, nemá slepých přívěsků. Plynový měchýř má úhoř protáhlý, vpředu ve dva hroty rozeklaný. Spodní z nich je spojen s jícnem vývodem, obvykle uzavřeným.
Pohlavní žlázy jsou pentlicového a vnikají až do ocasního výběžku tělní dutiny.
Rozmnožování se děje vajíčky vznášejícími se ve vodě, z nichž se líhne larva (obr. 66), proměňující se později v úhoříka podobného vyspělým rybám.
Čeleď, k níž přísluší evropský úhoř, má žaberní otvory od sebe vzdálené, srdce v bezprostřední blízkosti žaberních dutin, ploutve vytvářejí souvislý lem okolo ocasu, vzdálenost řitní ploutve od čenichu je větší než dvojnásobek délky hlavy.
Úhoř obecný má malé šupinky, které se nepřekrývají taškovitě jako u jiných ryb, nýbrž jsou volnými okraji zakotveny v sliznaté kůži, při čemž jejich podélné osy stojí k sobě kolmo. Evropští úhoři mají průměrně 110 – 119 obratlů a 215 ploutevních paprsků v řitní ploutvi.
P 19, H + O + Ř až 1 100.
Hřbetní ploutev odstupuje dvě hlavové délky za čenichem a jednu hlavovou délku před svislicí řitní. Čelistní zuby jsou kuželovité, kartáčkovitě hustě uspořádané. Přední část těla má kruhovitý průřez, ocas je ze stran zploštělý.
Přechod hlavy v tělo je tak plynulý, že její konce naznačují jen štěrbiny žaberních otvorů.
Podle tvaru hlavy rozeznáváme dvě formy úhoře, širokohlavé a úzkohlavé, považované dříve nesprávně za samostatné druhy.
Vstup nosní dutiny tvoří trubičkovité útvary na hrotu čenichu, zadní otvory jsou štěrbinovité a umístěné před okem. Spodní čelist přesahuje horní, tlama je obklíčena masitými pysky, výraznými zejména u širokohlavých úhořů. Čelisti a radličná kost jsou posety ostrými zoubky, na jícnových kostech jsou zoubky ještě jemnější. Jazyk je volný a bezzubý. Na žaberních obloucích nejsou žádné zoubky procezovací. Žaberní štěrbiny leží před prsními ploutvemi.
Tlustá kůže přestupuje na všechny ploutve a je schopna odměšovat množství slizu.
Postranní čára je dobře vyvinuta, na hlavě vyúsťuje čivné kanálky zřetelnými otvůrky.
Šupiny, o nichž byla již zmínka, jsou elipsovitě protáhlé, uprostřed poněkud zaškrcené (obr. 67). Na bocích jsou seskupeny vždy po 3 až 5 podélnou osou šikmo k podélné ose těla. Z každé strany takové skupinky je druhá skupinka, uspořádaná podélnými osami šupin kolmo k první. Na některých částech těla lze nalézt až dvacetičlenné skupiny šupin, kdežto na břiše jsou více roztroušené a leží uspořádány zhruba podle podélné osy těla. Stavba úhoří šupiny je zajímavá. Na základní ploténce nacházíme cylindrické vyvýšeniny, které vytvářejí elipsovité soustředné pásy, z nichž nejvnitřnější má 2 – 4 řady cylindrických vyvýšenin, kdežto ostatní jsou tvořeny větším počtem řad. Podle pásů určujeme stáří úhoře, při čemž je ovšem nutno uvést, že se první šupiny zakládají teprve u úhoříků asi 17 cm dlouhých. Této délky nedosahují úhoři v průměrně živných vodách před pátým až šestým okem celkového stáří. Pomáháme si proto kontrolou stáří podle sluchových kaménků (otolitků, obr. 67) dříve vytvořených.
Zbarvení úhořů je v různých vodách velmi odlišné. Hřbet je černý, tmavozelený nebo šedivý, břicho žluté nebo bílé (Tab. 45, 3, 4). U úhoře, chystajícího se opustit sladké vody, nabývá tělo stříbřitého vzhledu. Podle různého vybarvení a tmavosti těla rozeznávají rybáři úhoře „drsňáky, olšáky nebo rosáky“.
Úhoř obecný se vyskytuje ve všech evropských vodách přístupných z moře, ve Švýcarsku proniká dokonce až do jezer ležících 1 000 m nad mořem. Vzácně vniká do černomořské oblasti a jejích přítoků.
Ze životních zajímavostí, jejichž podobným množstvím se nehonosí žádná jiná z našich ryb, je třeba uvést podle Ehrenbauma nejprve noční způsob života. Úhoř se skrývá za dne pod různými překážkami nebo se zavrtává do měkkého dna. Je sice dobrým plavcem, neboť jeho tělo je silně svalnaté, zpravidla se však po sešeření jenom zvolna plíží, prolézá a prohledává nejužší štěrbiny mezi kameny, aby se zmocnil kořisti. Své okolí nedůvěřivě při každém posunutí těla ohledává a podezřelým překážkám se vyhýbá, čehož rybáři využívají, aby ho svedli do nastražených proutěných vrší.
Ta jako ke světlu je úhoř citlivý ke chladnu a ke změnám počasí. Při náhlém poklesu tlaku vzduchu opouští někdy i ve dne úkryty a stává se zejména před bouřkou vzácným úlovkem sportovních rybářů. Jakmile se na podzim trvale ochladilo, zastavuje příjem potravy a upadá po zahrabání do dna v zimní „spánek“.
U odrostlejších úhořů dochází v mimořádně teplých letech k hojnějším přípravám na tah do moře a úlovky vyspělých kusů bývají větší nežli v chladných letech, brzdících přípravu k odplutí. Tím můžeme patrně také vysvětlit dlouhodobé zdržování úhoře v chladnějších horských vodách. Dánští badatelé ukázali statisticky, že 1;C teplejší voda v srpnu zlepšuje o 14% podzimní tah dorostlých úhořů do moře.
Úhoř má neobyčejně tuhý život a vydrží v bahně vyschlých rybníků až do příštího jara. Dokonce úhoři, i když zmrzli, mohou znovu ožít.
Při vysychání tůní, otravách a silných znečištěních vod bylo pozorováno unikání úhořů z vody na souš, které zavdalo patrně podnět k báchorkám, že úhoř vychází v noci za potravou do polí, zejména do hrachovišť.
Položíme-li úhoře poblíž vody na zem, nachází spolehlivě správný směr, jímž se může nejkratší cestou doplatit k vodě. Schaäffer provedl při svém pobytu v Stockholmu roku 1908 zajímavé pokusy, které potvrdily tuto zvláštní orientační schopnost úhořů. V noci polapené úhoře pouštěl ráno a svobodu. Při prvním pokusu doplazili se úhoři asi 300 m směrem k vodě, ale bylo třeba kropit kolem nich suché okolí, načež zůstali umledni ležet. Začátkem července odnesl je za deště 300 m od vody a oni za 20 minut urazili cestu nazpět k vodě. Nejzajímavěji dopadl pokus 29. Září. Nejbližší mořské rameno bylo 4 km vzdáleno, a to směrem západním. Úhoři na louce vypuštěni obrátili se však směrem jihovýchodním a plazili se hbitě tímto směrem zdánlivě opačným a nesprávným. Schäffer nedovedl si tuto neshodu s dřívějšími výsledky vysvětlit, ale přítomný chlapec podal snadné rozluštění záhady, neboť vykřikl: Pohleďte, úhoři utíkají do Aay. Ve vzdálenosti 2 km tekla totiž řeka a do té úhoři přesně spěchali zmoklou trávou, a to tak rychle, že jim nebylo možné ani stačit a jeden z nich dokonce do řeky unikl.
Při vyhledávání potravy vede úhoře v temnotě hlavně čichový ústroj.
Žravostí patří úhoř k nejhltavějším rybám, přeplňujícím při dostatku kořisti zaživadla tak, že někdy i hyne, nastalo-li náhlé ochlazení. Zdá se, že při poklesu teploty vody snižují zaživadla tak náhle svou činnost, že přežraný úhoř hyne.
Vše živé, co úhoř může zdolat, mizí v jeho žaludku. U menších kusů hlavně červi, larvy, hmyz, korýšci, měkkýši, u starších hrubší zvířena dna a břehů tvoří hlavní složky potravy. Odrostlejšímu úhoři neunikne ani rak, ani žába, a nemůže-li většího živočicha uchvátit celého, urve z něho alespoň kus. Také mladší soukmenovce ohrožuje. Zejména širokohlaví úhoři jsou nebezpečni úzkohlavým.
Širokohlaví jsou formou převážně dravě se živící, nikoliv samostatným druhem. Uchvacují s oblibou rybky, kdežto úzkohlavý úhoř je vázán výživou na drobnější zvířenu a vyhledává hlubší vody. Někdy se setkáváme i s úhoři, které nelze bezpečně zařadit k žádnému z uvedených typů.
Širokohlavý úhoř má větší, delší hlavu, silné pysky a mohutně vyvinuté svalstvo hlavy, dodávající jejímu profilu vyklenutí na přechodu v tělo a urputnějšího výrazu (Tab. 27, 4).
Úzkohlavý typ má téměř rovný profil temen a jemnou, úzkou hlavu (Tab. 45, 3).
Oba typy ztrácejí po odchodu do moře podle Petersona své osobité znaky, takže na pohlavně dospělých kusech nelze již poznat, které formě za pobytu ve sladké vodě náležely.
Lev Semenovič Berg říká, že mezi úhořími samci nebo širokohlavých, jsou všichni úzkohlaví. Širokohlavé jsou samičky, které se s počínající pohlavní zralostí přeměňují v úzkohlavé. Totéž stanovisko je v díle Průmyslové ryby SSR z roku 1949.
Valná část života úhoře je pod tlakem silně vyvinutého pudu nebo – přesněji – instinktu stěhovacího, který ustává na řadu let, ale opět zadržitelně v pravý čas vzplane.
Z úhořích jiker se líhnou u americké pevniny larvy zcela nepodobné dospělým rybám (obr. 66). Dříve se považovaly za zvláštní druh ryb. Za pomoci mořských proudů přibližují se po několik let přes celý oceán k evropským břehům. Po přeměně v bezbarvé úhoříky vstupují pak hromadně do řek a nastupují dlouhou pouť do vnitrozemí.
Na místech vyhovujících dostatkem potravy vyrůstá úhořík 9 – 12 i více let, ale pak zase putuje po přeměně v stříbřitého, pohlavně dospívajícího jedince po proudu dolů a přes celý oceán k místům tření.
Vstup úhoříků, nazývaný monté (podle francouzského slova monter – stoupati, rozuměj proti proudu), děje se obvykle v spoustách. (Tab. 45, 1, 2). Celédlouhé pruhy tenkých, průhledných rybiček postupují podle břehů a překonávají vytrvale i nejvyšší překážky. Také větší, temně zbarvení úhoříci se někdy k tahu přidružují. Ve Švýcarsku bylo pozorováno, že úhoři přirozeným tahem proti proudu pronikají i do vysoko položených jezer, ležících v některých kantonech až v nadmořské výšce 1 048 m. bylo zjištěno, že většina příštích samic je účastna tohoto taku do řek a budoucí samci že zůstávají v smíšené vodě v ústí velkých řek do moře. Dosahují zde jen menších rozměrů než úhoři vracející se z vnitrozemských vod. Nechybí však pozorování, že i budoucí samečkové vyplouvají výše do řek (viz výše o širokohlavých a úzkohlavých!).
Po pobytu ve sladkých vodách nastupují zpětný tah do moře nejpozději ti úhoři, kteří pronikli nejdále proti proudu deštivé, a větrné podzimní počasí podceňuje stříbřité úhoře ve spěchu k moři. Úhoři samčího pohlaví nastupují cestu do moře z ústí velkých řek již v květnu a dříve, nežli nabudou stříbřitého břicha, takže je snadné podle malých tělesných rozměrů a žlutého zbarvení je poznat. Je zajímavé, že i u nás zjistil Schäfferna dva stříbřité, tedy k tahu z místa tření plně připravené samečky, kteří však pocházeli z násad přivezených z dolního Labe a vyrostli v rybníku.
Aby se mohl úhoř v moři rozmnožovat, musí být podle Schmidta splněny 3 předpoklady: hloubka nejméně 1 000 m, slanost 35,2‰, teplota 7°C. tyto možnosti nenalézá v Černém moři, jehož hlubiny jsou prosyceny sirovodíkem, tvořícím se rozkladem ústrojných látek, takže život ve větších hloubkách je pro úhoře nemožný. Někteří autoři (Antipa) však dokládají, že určitá místa nevylučují možnost rozmnožování této ryby, většina však považuje úhoře chycené v dunajských přítocích za přistěhovalce nebo uměle nasazením zavedené jedince. Skorkovský nevylučuje však možnost rozmnožování v Středozemním moři.
V dolním Labi byli chyceni i stříbřití samci, obvykle však podměreční, nemající ani 30 cm délky.
Do moře táhnoucí úhoře je možné chytit do vrší jedině tehdy, jsou-li ústím odvráceny od moře a namířeny k pevnině.
Tak mořem se děje nejprve podle pobřeží a postupuje nejen v těsné blízkosti dna, ale i volnými vyššími vrstvami mořské vody, a to velmi rychle, jak ukázali značkovaní úhoři připlouvající z finských vod a chyceni znovu u Dánska. Úhoři uplavou za den průměrně 15 km, ale i 36 až 50 km. Po dvaceti až devadesáti dnech tahu ubývá úhořům až 10 % tělesné váhy, neboť spotřeba zásobních látek při stálém pohybu je velká.
Zvětšování očí při vstupu do moře nasvědčovalo by tomu, že se delší pouť úhořům oceánem k místům tření děje v hlubinách.
Za objevení míst tření a objasnění celé záhady střídavého života úhoře mezi mořem a sladkými vodami vděčíme slavnému dánskému badateli J. Schmidtovi, který navázal na dřívější výzkumy Italů Grassiho a Calandruciho. Zmínění badatelé prokázali sice, že úhoříci vyplouvající do řek vznikají přeměnou larev, považovaných dříve za zvláštní druh ryb, ale vlastní místo rozmnožování nebylo dlouho známo. Schmidt neúmornými výzkumy a larvami oceánem prostudoval v prvním desetiletí tohoto století přeměnu larvy v úhoříka a hledal v oceáně stále mladší larvy. Cesta ukazovala k širému moři. Na výpravě provedené lodí „Dana“ v roce 1921 až 1922 vylovil i nejmladší 4,5 mm dlouhé larvy se zbytky žloutkového váčku, v němž byla vždy zřetelná olejová kapka. Přiblížil se tak konečně ke svému cíli. To, co zásluhou Schmidtovou víme dnes o úhoř, je triumfem moderního průzkumu moře a skvělých základů, které vytvořily pečlivé severské práce o úhořích, i když celá biologie úhoře není tím ještě vyřešena.
V prvním roce života dosahují larvy délky 25 mm, v druhém dorůstají 50 mm a v třetím 75 mm. Průhledný úhořík, vstupující do ústí řek, je přeměněnou larvou, která již 3 léta žila v oceánu.
Vlastní místo tření bylo zjištěno nad největšími hlubinami (6 000 až 7 000 m) Atlantického oceánu, asi stejně vzdáleného Bermud a Západoindických ostrovů. Doba tření spadá do konce zimy a do jara.
Po tření vyspělí úhoři hynou, podobně jako je tomu u mihulí.
Velká pozornost se věnovala také rozlišování a dozrávání pohlavních žláz úhořů. Aristoteles ještě tvrdil, že úhoř nemá jiker ani mlíčí, povstává z vnitřností zemských, totiž z bahna. Jiní tvrdili, že se líhne z par a mlh nad vodou, opět jiní nechávali je vznikat z vlasů, když dosti dlouho leží ve vodě. Roku 1870 zjistil Mondini a Müller, že je úhoř různého pohlaví, ale téměř celé jedno století hledali badatelé marně samečky. Teprve roku 1873 nalezl Syrski mezi pitvanými úhoři v Tersku prvního mlíčníka. Všeobecně nutno říci, že rozrůznění v samčí nebo samičí pohlavní žlázy nastává u úhořů velmi pozdě. Nelze vyloučit ani možnost dodatečné přeměny pohlaví, jakou známe u některých kaprovitých ryb. Mazza a Grassi udávají, že zdržením stříbřitého úhořího samečka ve sladké vodě lze docílit po několika letech vytváření vajíček v nitru jejich původních varlat. Je možné, že delším pobytem ve vzdálených vnitrozemských vodách bohatších výživou vznikají samice z naloveného a od moře k nasazovacím účelům přivezeného monté, i když bylo svým původním založením samčího pohlaví. Také je možné, že monté náleží ke skupině úhořů zcela pohlavně ještě nediferencovaných. Po přenesení úhoříků samčího pohlaví do sladkých vod, které jim patrně nevyhovují, bylo pozorováno jejich zpětné unikání k moři do smíšeného pásma mořské a říční vody.
Řada prací byla věnována průzkumu růstu úhořů v sladkých vodách. Pomocníkem je přitom určování stáří, při čemž je třeba k zjištění počtu let zjevných na šupinách stáří, při čemž je třeba k zjištění počtu let zjevných na šupinách přidat ještě 3 – 6 let, neboť šupiny se zakládají dosti pozdě. Také podle otolithů je třeba stáří kontrolovat, neboť ty jsou již vytvořeny, když monté vystupuje z moře do řek.
Rychlost růstu je velmi rozmanitá v různých vodách, podle jejich zásob potravních i podle délky teplého letního období, kdy úhoř přijímá potravu.
Guénoux pozoroval, že monté (5 – 7 cm dlouzí úhoříci) dorostlo:
1 rok po nasazení 15 – 18 cm a 15 – 25 g,
2 rok 30 – 35 cm a 80 – 100 g,
3 rok 40 – 45 cm a 380 – 400 g,
4 rok 50 – 55 cm a 550 – 600 g,
5 rok 60 – 70 cm a 1250 – 1500 g,
6 rok 70 – 80 cm a 1500 – 2000 g,
7 rok 80 – 90 cm a 2000 – 2250 g,
8 rok 100 cm a 3000 – 5000 g.
Ovšem s našimi poměry tato čísla nelze srovnávat, každé vodní prostředí má v tom směru jiné možnosti.
Ze savců ohrožuje úhoře nejvýznamněji vydra, z ptáků volavky, z ryb štika a sumec.
Z choroboplodných drobnohledých organismů ničí někdy hromadně úhoře bakteriální nákaza, působená mikrobem Pseudomonas punctata forma sacrowiensis, působící červenkové onemocnění úhořů. Nebylo u nás sice ještě podrobně sledováno, ale vzplane občas také, jako tomu bylo před lety v táborském Jordáně. Cizopasníků napadajících vnitřnosti je velká řada. Nejčastěji jsou z nich motolice, hlavně Distomum appendiculatum. Také některé druhy plochých červů (tasemnic) a oblých hlístů cizopasí v zaživadlech a tělní dutině, motolička Bucephalus polymorphus Baer, prožívající vývoj v mlžích, kůži a žábrách kaprovitých ryb, cizopasí ve střevech úhořů. Schäfferna zjistil na žábrách našich úhořů cizopasné prvoky kožovce (Achthyophthirius) a výtrusovce úhoří (Mixidium giardi). Nebezpečnými cizopasníky jsou vrtějši, zachycující se v značném počtu ve stěně zaživadel. U labských úhořů pozoroval Ehrenbaum tak silné napadení druhem Acantocephalus anguillae, že až 90% úhořů hostilo tyto cizopasníky.
Horní hranice vzrůstových možností úhoře s údaji o 10 – 12 kg není ještě bezpochyby dosti spolehlivě poznána. Steigerwald má ze svého preparátorského působení v cizině přesný záznam o obrovitém úhoř, kterého sám pro museum ve Wessermünde upravoval. Byl chycen roku 1908 ve Veseře, měřil 192 cm a vážil 49 kg. Škoda, že nebyl proveden pokus o zjištění jeho stáří, poněvadž tímto případem jsme jistě u neuvěřitelně a výjimečně vysokých hranic vzrůstových, které mohly být ovlivněny individuálně mimořádnými vlivy vnitřně sekretorických, které pronikavě o řadu let oddálily tak do moře. Jak nečekaně dlouho se může úhoř pozdržet v sladkých vodách, ukazuje příklad finský z roku 1921. V řece Pojoviken byl chycen černě lesklý úhoř 2,8 kg těžký, kterému vězela v ocasní části těla kovová destička s nápisem a letopočtem 1896. Byl tedy 25 let po svém označkování opět chycen, jestliže je tato zpráva naprosto věrohodná.
V našem rybářství se význam úhoře zvyšuje. V posledních letech byly provedeny zdařilé pokusy se zvýšeným nasazováním úhořího monté, které se v době jarního taku v přímoří loví a ve vlhkém chladném obalu zasílá k těmto účelům daleko do vnitrozemí, k čemuž nabádal již Dr. Antonín Frič. Po opatrném pokropení vodou a osvěžení, při čemž vylučují úhoříci množství hlenu, vysazují se do klidných pobřežních částí s dostatkem úkrytů.
I rybniční hospodáři osadili své nádrže hojností monté a ti, kteří dovedou po vypuštění rybníka odrostlé úhoře z větší části schytat, mají v této cenné rybě vítaný vedlejší příjem. Při vypuštění rybníka se skrývají úhoři hluboko v bahně a vylézají teprve v následujících dnech, někdy teprve po 14 dnech až 3 nedělích, jak bylo pozorováno v pokusných rybnících vodňanské rybářské školy. Je třeba hustou mřížkou ve výpusti zabrániti jim v úniku a sbírat je po lovu tak dlouho, pokud je naděje, že nějaký ještě opustí skrýš v bahně. Také umisťování vrší do odtoků velkých napuštěných rybníků zadrží mnoho úhořů při jejich unikání.
V řekách měli dříve hlavní užitek z úhořů pytláci, nastražující noční šňůry, a mlynáři, mající na jezech samočinná lapadla ryb, slupy, v nichž uvázla větší část táhnoucích úhořů.
Po zvýšeném vysazování monté v posledních letech přibylo úhořů velmi znatelně. Stávají se častějším úlovkem sportovních rybářů a bylo by dobře pomýšleti na soustavné chytání úhořů do vrší ve všech řekách. Byl by tím zadržen unikající cenný majetek, schopný vydatně roznožit spolkové peněžní zdroje k zvelebování stavu ostatních ušlechtilých ryb.
Nejmenší zákonitá míra je pro úhoře 45 cm (v Čechách i na Moravě).
Maso úhoře je znamenité jakosti, prosté svalových kostí a patřilo odedávna k vyhledávaným lahůdkám. Je tučné, vydatné, takže vyžaduje vhodné kuchyňské přípravy, při níž se obvykle stahuje silná kůže.
Připravuje se obvykle na modro, pečený, smažený, zadělávaný, a nejčastěji marinovaný.
Obtížné je usmrcování úhořů, neboť mají úžasně tuhý život. Nejspolehlivější je omráčení prudkým úderem z výšky na kamenný schod a proříznutí míchy za hlavou.
V lidovém léčení neduhů byla dříve velmi oblíbena čerstvě stažená úhoří kůže, která prý hojila křeče v nohou, jestliže se postižené místo kůži obložilo.
Krevní sérum úhoře je podle starších údajů silně jedovaté, takže je třeba dát pozor, aby nevniklo do rány nebo na sliznici oka. Při zvýšených teplotách ztrácí však při kuchyňské úpravě svoji jedovatost. V novějších výzkumech se jedovatost přesvědčivě neprojevila.
Velmi zajímavou zmínku o poživatelnosti úhoře cituje Č. Zíbrt z knihy Jakuba Crellia O pokrmech, vydané v Olomouci roku 1574. Crellius doporučuje labužníkům úhoře jenom s výstrahou: „Úhoř ryba zlá jest, hlasu škodí, o tom lékaři tak vypravují, leč častokrát po něm píti budeš“. Škodlivost tuto dovozuje starý autor příbuznosti úhoře s hadem a varuje před požíváním hlavy, ocasu a vnitřností „kosti hřbetní“. Přesto si jeho současníci z této nebezpečnosti mnoho nedělali, poněvadž uvádí zároveň velmi lákavé předpisy k úpravě, spojené ovšem s krutým týráním ryb: „Dobré jest také, aby pro klovatost svou do vína výborného pohříženi jsouce, v něm brali, odkudž by nezemřeli a potom s jíchou rozličného koření pěkně přistrojeni byli, jakož rozkošných krmí žroutovi činiti obyčej mají. Sluší také, aby nejprve dvakrát zavřeli v vodě a víně, to sleje, teprve dokonale se vařiti, aby byla jícha neb nadívání, neb pečený, s šalší k tomu přináležitou, totiž zelenou s silným kořením a s vínem v zimě, s mdlejším kořením a octem v létě. Však lépe jest od takové krmě rybí se zdržovati, nebo žaludku a ledvinám protivné jsou, ale obzvláštní škodu z jedení jich mívají ti, ježto písek s močem vypouštějí, protože zrna písčitá lepkostí úhořovou v kameny se srotají a svírají. Dnu také v nohám majícím zřetelně překážejí aniž které neduhy léčí, až se vidí, že přirození nespravedlivě učinilo, kteréž škodlivým rybám tak líbeznou chuť dalo“.