České ryby

‘Druhy našich ryb’

Vyznačuje se šikmo vzhůru rozeklanou tlamkou, spodní čelistí ztluštělou, značně bradovitě přečnívající horní (obr. 64). Řitní ploutev začíná až za kolmicí vedenou koncem ploutve hřbetní a má jen 14 – 16 měkkých paprsků (ouklej ob. 17 – 20). Hřbet je modrozelený, boky stříbřité. Číst celý článek »

K nejrozšířenějším rybám nižších částí řek patří ouklej obecná. Rozmnožuje se za příznivých poměrů tak, že je nejhojnějším zástupcem malých, kaprovitých ryb, řazených obvykle k rybí pleveli.

Je štíhlého, v hřbetní části téměř rovného těla, s malou, zpředu šikmo dolů seseknutou hlavou. Tlama je nevelká, horního postavení, probíhá z profilu příkře vzhůru, spodní čelist málo vystupuje. Ze stran zploštělé tělo vytváří v břišní části mezi břišními ploutvemi a řití ostrou hranu. Ploutve jsou velké, ostře zakončené, v řitní ploutvi je 17 – 20 paprsků (u oukleje bradaté jen 14 – 16). Číst celý článek »

Štíhlým, elegantním, na dravé ryby silně upomínajícím tělem se vyznačuje bolen. Tvoří vskutku způsobem výživy jakýsi přechod od mírných kaprovitých ryb ke dravcům, zejména když dosáhl větších tělesných rozměrů.

Délka hlavy je obvykle stejná jako výška těla. Tlama je ovroubena silnými, pevnými pysky, je nápadně široká a hluboko rozeklaná. Přední, ztluštělá konec dolní čelisti přečnívá čenich a zapadá do žlábků horní čelisti. Břicho bolena je zaoblené, boky ze stran mírněji zploštělé, hřbetní linie téměř rovná, ploutve stejnoměrně na těle rozdělené prozrazují svižného plavce. Oko bolena je dosti velké, šupiny malé, pravidelně uspořádané postranní čára sestupuje prudce od skřelí do spodní třetiny boků, probíhá obloukovitě k ocasu. Prsní, hřbetní a řitní ploutev ostře zakončené, ocas hluboce vykrojený, oba laloky ocasní ploutve hrotem zakončené, řitní a hřbetní ploutev rovněž vykrojena. Číst celý článek »

Tělo je značně vysoké, vyklenuté, hlava malá, tlama spíše středního správně však ještě spodního postavení, tupě zakončená.

Spolehlivými znaky, které jej odlišují od cejna velkého, jsou menší počet paprsků v řitní ploutvi (19 – 23, kdežto u cejna velkého až 28). Na postranní čáře jen 47 – 49 příčných řad šupin (u cejna velkého 51 – 57).

Všechny ploutve cejnka malého jsou u kořene načervenalé, hřbetní, řitní a ocasní modravě šedé, prsní a břišní celé načervenalé. U starších ryb sytě červené barvy na ploutvích přibývá. Zuby na požerákových kostech hákovité a vždy ve 2 řadách (cejn velký je má jen v jedné řadě). Oko v poměru k hlavě nápadně velké, stříbřité. Číst celý článek »

Podobá se více podoustvím nežli cejnům, má však kratší, tupější rypec a nižší, protáhlejší tělo (obr. 63). Hřbet modrošedý, boky a břicho silně stříbřité, rypec modravý. Řitní ploutev velmi dlouhá, ocasní silně vykrojená.

H 3/8, P 1/15, B 2/9 – 10, Ř 3/17 – 20,  O 19, Zp 2,5 – 5,2.

Dorůstá jen 20 – 30 cm, tře se v květnu a červnu, při čemž jikernačka klade 150 000 jiker. Maso jeho je nevalné, hospodářský význam skrovný. Je obyvatelem dunajských přítoků, byl však zjištěn i v Labi a Odře. Někteří badatelé ho považují za odrůdu podouství, jimž se velmi nápadně podobá.

Je význačný malou tlamou částečně spodního postavení a zakulaceným vyšším rypcem. Oči má nápadně velké (obr. 61). Tělo tři a půlkrát tak dlouhé jako vysoké. Spodní lalok ocasní ploutve je nápadně protáhlý, ploutve jsou bělavé s černou obrubou, pouze břišní ji nemají. Tělo stříbrošedé s nápadným perleťovým leskem.

H 3/8, P 1/15, B 2/8, Ř 3/38 – 45, O 19.

Š 10 – 11 (49 – 52) 8 – 10          Zp 5 – 5.

Proniká vzácně do dolní Moravy, žije však i v Dunaji a dolním toku některých karpatských řek.

Dosahuje skrovných rozměrů 20 – 30 cm délky. Živí se drobnou vodní zvířenou dna a nemá valného hospodářského významu, poněvadž maso se považuje za málo chutné. Šupin se používá k výrobě rybího stříbra.

Má vysoké, z boků velmi nápadně zploštělé tělo, zašpičatělou hlavu (obr. 61), modravý hřbet, stříbřité, slabě nažloutlé boky a břicho.

H 3/8 – 9, P 1/15, b 2/8, Ř 3/36 – 43, O 19.

Š 14 – 15 (66 – 73) 8 – 9,           Zp 5 – 5.

Prsní, břišní, hřbetní a řitní ploutve bývají bělavé, černě vroubené, řitní ploutev má velmi značný počet paprsků.

Vyskytuje se nehojně ve Vltavě a Labi, na Moravě v Odře a řece Moravě, nechybí však ani v Dunaji a některých karpatských řekách.

Cejn siný dorůstá u nás až 0,75 kg váhy a 20 – 45 cm délky. Pro svou vzácnost nemá hospodářského významu.

Doba hájení 15. III až 15. VI., nejmenší zákonná míra 20 cm.

Velmi typickou rybou dolních toků řek, postranních ramen a tůní je cejn velký, jmenovaný také  starších knihách „pražma“ nebo „dlešec“.

Jeho tělo je nápadně vysoké a ze stran nejvíce zploštělé ze všech našich ryb. V mládí bývá obvykle zaměňován s příbuzným cejnkem malým, nazývaným dříve křínek.

Kdežto cejn velký dorůstá značné velikosti a má v řitní ploutvi 3/23 – 28 paprsků, má jich cejnek malý jen 3/19 – 23. Ústní otvor cejna velkého má spodní postavení, u cejna malého spíše stření zuby požerákové jsou v jedné řadě, u jeho příbuzného jsou vždy ve 2 řadách. Konečně má malý cejn většinu ploutví u kořene načervenalou, cejn velký má ploutve nápadně šedomodré. Číst celý článek »

Zajímavou tažnou rybou velkých toků je ostrucha křivočarý, pronikající až do Odry a slovenských a karpatských přítoků Dunaje.

Její tělo má zajímavou nožovitou podobu, ze strany velmi šikmo vzhůru rozeklaná ústa mají postavení horní, hřbetní ploutev je krátká, dozadu posunutá, prsní ploutve velmi dlouhé, ostře zakončené, břišní malé, řitní ploutev e velmi dlouhá, ale nízká (obr. 60). Nejnápadnější znak ostruchy je však několikrát ve svém průběhu zvlněná postranní čára vytvářející ostrou hranu na bocích. Ze stran je tělo silně oploštělé, hřbet rovná, břišní obrys rovnoměrně vyklenutý. Číst celý článek »

Z malých kaprovitých rybek se hořavka řadí obvykle k nejzajímavějším zástupcům. Její rozmnožování budilo vždy živou pozornost.

Je nazývána místy „trepka“, „otravka“ nebo „kotašle“. Své jméno dostala patrně podle zářícího zabarvení. Vyznačuje se nápadně vysokým, krátkým tělem, které je ze stran silně smáčklé. Postranní čára je nápadně dlouhá a počíná od svislice protínající hřbetní ploutev ještě před jejím koncem. Z půli boků se táhne k ocasu krásný, smaragdově zelený a do kovové modři zahrávající pruh, který nemá žádná jiná naše ryba, takže poznat hořavku není těžké. Číst celý článek »