Rybí tělo
Tvarem i vybarvením je rybí tělo co nejvhodněji přizpůsobeno trvalému životu ve vodním prostředí. Je tvořeno hlavou, trupem a ocasem. Krk není vyvinut, takže části těla přecházejí plynule jedna v druhou. Význačnou součástí rybího jsou také párové a nepárové ploutve. Zahrocená hlava, nasazená na vřetenovitý, z boků oploštělý trup, umožňuje rychlé pronikání vodou. Zábranné třené je zmenšováno hlenovým pokryvem těla, obnovovaným četnými hlenovými buňkami, které vystupují k povrchu pokožky a prasknutím uvolňují svůj obsah. Sledujeme-li pozorně tvar rybího těla, lze z jeho typu vyčíst mnoho i z celého způsobu života ryby.
Abel a Schlesinger rozlišili tři základní typy rybích těl. Nejrozšířenějším je tvar vřetenovitý. Vpředu mohutný, dozadu rychle se zužující a ze stran oploštělý, s ploutevním aparátem na konci těla mohutně vyvinutým. Vyznačuje vytrvalé plavce, z nichž mezi našimi rybami možno jmenovat stále vzácnějšího lososa.
K šípovitému tvaru těla počítáme ryby se zašpičatělou hlavou, rychle se zvětšující výškou těla, zůstávající potom až k ocasu již stejnou. Hřbetní a řitní ploutve jsou silně dozadu k ocasní ploutvi posunuty, vytvářejíce s ní široký, náhlého a prudkého pohybu schopný ústroj. Pěknou ukázkou tohoto typu rybího těla je štika, která nepotřebuje být vytrvalým plavcem, musí však při číhání na okolo plovoucí kořist vyvinout náhlý, prudký pohyb, aby ji dostihla a uchopila.
Konečně třetím, v našich vodách nejméně zastoupeným typem je tvar pásovitý. Jeho nositelé, jako úhoř, se pohybují hadovitými, vlnitými pohyby celého těla, počínajícími smršťováním svalstva a prohýbáním těla do podoby písmene S. čím rychleji se úhoř pohybuje, tím rychleji se prohýbání těla opakuje v jednotce časové tak, že postup ryby vypadá jako vlnění celého těla.
Kromě těchto základních tvarových typů nacházíme ovšem různé zajímavé odchylky nebo přechody. Byly podmíněny v dobách vzniku rybích druhů převládajícím způsobem života upoutaného buď mělkým, rychle proudícím nebo klidným, hlubokým vodám a různým jejich vrstvám.
Průměrné a největší velikosti, jichž tělo různých druhů ryb dosahuje nebo může ve vzácných případech dorůst, ukazují velkou rozmanitost. Nepřihlížíme-li k zakrslým, stálým nedostatkem potravy ve vzrůstu brzděným rybám, je nejmenší naší rybou slunka, dosahující obvykle 6 cm délky a 2 – 2 g váhy; největší rybou našich vod je sumec, dosahující úctyhodných délek 2 – 3 m a vah převyšujících i 100 kg.
U výše popsaných obratlovců je růst těla obvykle ukončen s dosažením pohlavní zralosti nebo se v tomto období těsně přibližují svému ukončení. U většiny ryb pokračuje však růst po prvním vytření dále a nemá vlastně přesných hranic, po jejichž dosažení by ustával. Pouze pokročilejší stáří brzdí jeho rychlost. Potravní poměry a přiměřená rozhlednost vodního prostředí jsou základní činitelé, podmiňující dosažení značných velikostí u druhů ryb nadaných schopností zvětšovat po dlouhou řadu let hmotu těla. Poměrnou vzácnost mimořádně velkých kusů ryb i u těch, o nichž jsou zaručené zprávy, že dříve dosahovaly mimořádných velikostí, možno vysvětlit, zlepšením lovných způsobů v posledních desetiletích i zhoršením životních podmínek v porušeném přirozeném rázu volných vod.
S pozoruhodnou velikostí souvisí nerozlučně otázka stáří, jehož mohou ryby dosáhnout. O drobných druzích nemáme spolehlivých zpráv, neboť ani udržení některých po určitou dobu v akváriích není směrodatné a průkazné, že i ve volné přírodě dožívají podobného věku. Výborný znale ryb prof. Braid tvrdí, že kapr určitě dosahuje stáří 200 let. Ve Waschingtonu podle něho žili staří karasi, které jedna rodina chovala, přes 50 let, v leningradském akvariu dožily některé druhy ryb až 140 let, vyrostly až pětkráte, mnohé z nich zůstaly však stejně velké po celou tuto neuvěřitelně dlouhou dobu. U většiny ryb nedosahujících pozoruhodnějších velikostí bude však průměrné stáří, jehož dosahují, sotva větší 3 – 5 let. U druhů nadaných velkou schopností k zvětšování těla je ovšem nutno starší zprávy o kaprech, štikách a pstruzích než sto let přijímat také s velkou opatrností. Jisté je, že se několika desetiletí dožívají některé druhy zcela určitě. Sumci 50 nebo více kilogramů jsou samozřejmě také přiměřené stáří, neboť v krátké době několika let by nemohli dosáhnout tak velké váhy. Přesných, spolehlivě ověřených zpráv, jak je tomu u jednotlivých druhů našich ryb, zatím však není a teprve po zavedení značkování volně žijících ryb tak, aby jím nebyly poškozovány, bude přibývat zajímavých zpráv tohoto druhu.
Seligo se pokusil sestaviti obvyklé a největší váhy, jich dosahují některé ryby ve středoevropských vodách, v přehledné tabulce, kterou pro zajímavost v následujícím podávám:
|
Druh ryb |
Obvyklá délka v cm |
váha v kg |
Největší |
|
|
délka v cm |
váha v cm |
|||
|
Sumec |
60-100 |
5.9 |
400 |
250 |
|
Štika |
30-100 |
0,2-5 |
200 |
35 |
|
Losos |
50-100 |
0,5-15 |
150 |
30 |
|
kapr |
30-50 |
1,0-3 |
150 |
18 |
|
Úhoř |
30-80 |
0,1-1 |
120 |
12 |
|
Candát |
30-50 |
0,5-3 |
120 |
15 |
|
parma |
20-50 |
0,1-3 |
80 |
12 |
|
Bolen |
25-50 |
0,2-3 |
80 |
10 |
|
Cejn velký |
30-50 |
0,2-3 |
80 |
10 |
|
pstruh obecný |
18-30 |
0,1-0,5 |
100 |
25 |
|
Mník |
30-50 |
0,5-2 |
100 |
12 |
|
Pstruh duhový |
18-30 |
0,1-0,7 |
90 |
6 |
|
Jesen |
20-40 |
0,1-0,75 |
80 |
8 |
|
Tloušť |
20-50 |
0,1-0,25 |
50 |
4,5 |
|
Okoun říční |
15-25 |
0,2 |
60 |
3 |
|
Lín |
18-30 |
0,1-1 |
60 |
4 |
|
Karas |
15-25 |
0,15-1 |
70 |
5 |
|
Podoustev |
30 |
0,3 |
50 |
3 |
|
ostroretka stěhovavá |
20-40 |
0,2-1 |
50 |
2 |
|
Lipan |
30 |
0,2-0,5 |
40 |
1 |
|
Cejnek malý |
13-20 |
0,06-0,2 |
30 |
0,5 |
|
Plotice |
15-25 |
0,03-0,2 |
40 |
1 |
|
perlín |
15-20 |
0,03-015 |
32 |
0,75 |
Srovnáme-li uvedené průměrné a největší váhy ryb s našimi poměry, nelze zjistit význačnější odchylky. Pouze u lipana a kapra byly spolehlivě zaznamenány z některých našich vod těžší úlovky. Naopak opět mnohé ryby nedosahují u nás největších délek a vah, které Seligo v přehledné tabulce uvádí.
Kůže tvoří zevní obal rybího těla (obr. 2). Její nejhořešjí vrstvou je pokožka /epidermis), která nerohovatí, potažená ještě slabou „kůžičkou“ (cuticula). Pod ní je hojnost žlázovitých a kyjovitých buněk vystupujících k povrchu a uvolňujících sliznatý produkt, který dodává povrchu rybího těla hladkosti. Podle množství slizu mívá u některých ryb povrch těla rosolovitý vzhled, u jiných, zejména šupinatých, je tělo „suššího“ vzhledu.
Pod pokožkou je u ryb vrstva škárová (corium), v níž se vytvářejí u některých druhů šupiny, které jsou vlastně plochými kostmi. Také krevní cévy, jimiž krev vyživuje kůži, nervy a barvivové buňky, jsou umístěny v této nejhlubší vrstvě kůže. U kruhoústých (mihule), vranky a sumce nejsou šupiny vůbec vyvinuty. Také však u některých šupinatých druhů mohou se pojednou objevit jedinci lysí, opatření jen ojedinělými, velkými šupinami, nebo úplně hladcí, nazí, postrádající zcela šupinatého pokryvu. Tento zjev náleží mezi náhle se vyskytující a dědičné mutační změny. Hofer zdůrazňuje, že i u kaprů s oblibou chovaní lysci a hladcí kapři nejsou ničím jiným nežli mutačními formami kapru po staletí již v rybnících chovanými a vybíranými. Podobné platí i o lyscích a zlatých karasech i zlatých línech, kteří bývají obvykle označování za odrůdy.
U ryb, které v systému podle dokonalosti těla a ústrojů různě vysoko řadíme, rozeznáváme několik základních typů šupin. Prvotním typem jsou šupiny plakoidní, které z našich vnitrozemských sladkovodních ryb má v pozměněné podobě jenom vzácná koljuška. Jsou vlastně kožními zuby ukončenými na spodu destičkou, jíž propůjčuje tvrdost fosforečnan vápenatý. Destička je výtvorem škáry, trn je povlékán tvrdou sklovinou v epitheliální vrstvě pokožky. Tyto šupiny, vyznačující žraloky, jímž propůjčují známou ostrost povrchu těla, přetvořily se u skelnošupinatých ryb (jeseterovitých) ve známé destičky, jímž chybí již ostrý trn. Říkáme jim šupiny gaoidní. Jejich spodní část je kostí potaženou zubovinou sklovinou. Vyznačující se kosočtverečným tvarem a úhledným uspořádáním v řadách.
Většina našich ryb, patřících k podtříde kostnatých (Teleostei), má kulatý (Cycloidní) nebo hřebenitý (ctenoidní) typ šupin, představující ploché, ohebné, průsvitné destičky tvořící se v kožní škáře, jež jsou v podstatě plochými kostmi. Kulaté šupiny (obr. 3) mají okrouhlý, hladký okraj a nacházíme je u kaprovitých a jiných ryb, hřebenité mají hřebenovitě zoubkovaný zadní okraj (obr. 39) a vyznačují okounovité ryby. Krycí vrstva těchto šupin (Hyalodentinová) je změklým dentinem (s fosforečnanem vápenatým), spodina je pozměněnou bílkovinou.
Již Agassiz upozornil na to, že šupiny jsou segmentálně uspořádány tak, že příčin jejich řady souhlasí s počtem obratlů, což je vítaný systematický znak u různých druhů ryb. Hase doplnil toto poznání ještě zjištěním, že každá řada šupin odpovídá hlouběji probíhajícímu pásu (segmentu) svalovému.
V klíčcích, umožňujících určování rodu a druhů ryb, jsou pravidelně uváděny vzorce šupin udávající počet šupin, po nichž se táhne postranní čára, počet podélných řad nad postranní čárou a pod ní i celkový počet příčných řad šupin na celém těle.
S postupným zvětšováním rybího těla nabývají také šupiny větších rozměrů. Byla objevena zajímavá okolnost umožňující na základě postupného růstu šupin určovat stáří ryb (obr. 3). Toto určování nemá cenu jen z hlediska přírodovědeckého tím, že nám podává zprávu, jak rychle zvětšují různé ryby ve volných vodách své tělo a jakého průměrného a největšího stáří mohou dosáhnout. Umožňuje srovnávat vzrůstovou schopnost ušlechtilých, chovných druhů ryb, majících význam v těžbě z volných i uměle nadržených vod, usnadňuje posudek, zda se určitá voda dobře hodí pro ten který druh, nebo zda se jejích potravních zásob dokonaleji využitkovalo nasazováním jiných druhů ryb nebo rybích souborů. Určení stáří podle šupin je průkazné i v kaprovém hospodářství, kde staré zakrnělé, méněcenné násady jsou často nepoctivě nabízeny jako rychle rostlé mladé ročníky.
Na zvětšujících se šupině se objevují za hojného přijímání potravy přírůstkové kruhy daleko od sebe postavené s širokými meziprostorami. Po snížení zásob potravních chladných ročních obdobích jsou kruhy hustě za sebou, načež v příštím období zvýšeného růstu těla se opět najednou objeví kruhy široké, daleko od sebe umístěné, vytvářející na šupině světlý pruh. Spočítáním světlých, jarně letních pásů nebo pásů temných, vzniklých v chladných obdobích, získáme znalost o počtu roků rybou prožitých. Je třeba ovšem dát pozor, aby se nepočítaly za platné i tmavé pruhy, vznikající někdy v chladných letech za dočasné nouze o potravu. U hoře dochází k tvorbě šupin později nežli u ostatních ryb; je proto nutné k počtu lez zjištěnému podle šupiny připočíst ještě 3 roky.
K určování stáří bereme vždy nejvyvinutější šupiny z boků nad řitní ploutví a používáme při pozorování menších šupin lupového nebo drobnohledného zvětšení. U lososů je možné vyčíst ze šupin skutečnost, kolikrát se dospělému kusu podařilo proniknout do horských vod a vytřít se (obr. 3). Opotřebované a otřepené okraje šupin z té doby jsou zachovány a obstoupeny novými, širokými, světlými prstenci, doplňujícími se šupiny po návratu do moře.
Určené stáří podle šupin možno zkontrolovat podobným zjištěním na hlavicích některých kostí hlavy (čelisti), na sluchových kaméncích (otolithech labyrintu) a kloubních ploškách obratlů.
V škárové vrstvě rybí kůže jsou kromě uvedených cév a nervů také buňky pigmentové (obr. 20), propůjčujících rybě nejskvostnější barvy, jaké vůbec v živočišné říši známe. Tyto chromatofory jsou malé buňky, v jejichž plasmě se nahromadilo velké množství těsně k sobě nahloučených pigmentových zrnek. Buňky mají schopnost vytvářet dlouhé, rozvětvené výběžky a zvětšovat se nebo stahovat, většinou se však omezují na rozptylování barvivových zrnek nebo stahování jich dohromady. U ryb nacházíme v těchto pigmentových buňkách nejen hnědočerné melaniny, nýbrž i modrá, červená a žlutá barviva podmiňující pestré zbarvení těla. Ale také barevné tukové kapénky a protáhlé krystalky guaninu, duhově zahrávající, ovlivňují zbarvení i stříbřité vzezření ryby. Z ouklejí se guaninu technicky využívá k hotovení umělých perel.
Vlivem nervového podráždění a osvětlení stahují nebo rozptylují pigmentové buňky zrnka barviv a umožňují rybě rychlé měnění barev, směřující vždy k dokonalému přizpůsobování barvám okolního životního prostředí.
Zjev, že by chyběly barevné buňky v kůži, albinismus, je u ryb poměrně vzácný. Častější, někdy i účelným výběrem získaný je xanthorismus, vyznačující se nápadným zlatočerveným vzezřením, neboť buňky se žlutým barvivem převládají. Ve volné přírodě byl popsán u línů, jesenů, slunek. Zlatý karas byl získán z obyčejných karasů na Dálném Východě výběrem a prošlechťováním.
Svalnatý ocas a ploutve jsou ústroje pohybu. Párové prsní a břišní ploutve jsou pozměněné končetiny ryb. Kromě nich nacházíme u ryb různě tvarované a umístěné ploutve nepárové, jako hřbetní, ocasní a řitní (obr. 4), mající za úkol udržovat tělo v rovnováze a řídit směr pohybu. U lososovitých přistupuje ještě tuková ploutvička. Nepárové ploutve vznikají rozštěpením blanitého kožního lemu. Vyztužení ploutví opatřují kůstky, které označujeme podle jejich síly, pevnosti a rozvětvení za měkké nebo tvrdé paprsky (ostny) ploutevní (obr. 5). Měkké jsou složeny z jemných pruhů (sloupečků) kůsteček a rozvětvují se často na koncích. Tvrdé paprsky jsou naopak kompaktními jehlicemi, vytvořenými z jednoho kusu kosti, málo ohebné. Počet ploutevních paprsků je také pro jednotlivé druhy ryb důležitým určovacím znakem. V těle jsou liché ploutve zakotveny chrupavčitými nebo kostěnými základy, vklíněnými do řady horních a dolních násadců obratlových, takže se opírají o páteř.
Prsní ploutve jsou upevněny souborem kostí jmenovaných pásmem lopatkovým, skládajícím se z kosti klíční, krkavčí a lopatky, vesměs dobře zaklíněných ve svalstvu. Ploutve břišní upevňuje opět pánevní pásmo kostí. Jejich posunutí až před prsní ploutve vyznačuje některé druhy ryb hrdloploutvých.
Z nepárových ploutví bývá hřbetní ploutev u několika druhů složena ze dvou samostatných (okouni, vranky) nebo na sebe navazujících oddílů (ježdík). Mihulím chybějí párové ploutve, u úhoře se nevyskytují břišní ploutve. Ocasní ploutev ukončuje rybí tělo a mívá velmi rozmanitý zevní i vnitřní tvar (obr. 4,6). U mihulí a úhořů končí páteř rovně a dělí ocas ve dvě zevně i uvnitř souměrné půlky (diphycerkní ocas). U některých vybíhá konec páteře prudce vzhůru a způsobuje nesouměrné rozdělení ocasu (heterocerkní ocas jeseterů). V třetím případě je vnitřní nesouměrnost zastřena délkou a postavením ploutevních paprsků, takže se zevně zdá ocas úplně souměrně stavěný, a označujeme ho proto za homcerkní (kapr). Poslední obratle konce těla bývají u ryb obvykle srostlé. U některých druhů našich ryb jsou ploutve, zejména jejich tvar (mřenka), velikost nebo nápadná tloušťka paprsků (lín), spolehlivým rozlišovacím znakem samců a samic.
Kostra ryb je dokonale článkovaná a rozlišujeme ji obvykle v opěrnou nebo hlavní osouvou kostru, k níž je třeba počítat kosti hlavy a její páteřní pokračování s žebry a svalovými kostmi. Dalším celkem je kostra obklopující vnitřní ústroje a konečně kostra končetin (párových ploutví) a nepárových ploutví.
Ještě u kruhoústých obratlovců je hlavní oporou těla jenom struna hřbetní. U skelnošupinatých ryb (jeseteři) je již chrupavčitá páteř částečně zkostnatělá a u ryb kostnatých dosahuje svého dokonalého vývinu. Na místo původní struny hřbetní, u nižších obratlovců dodnes zachované, nastoupila kostěná opora a zatlačila zbytky struny hřbetní mezi těla jednotlivých obratlů. Hořejší oblouky (neurapofysy) obratlů obkličuj kanálek páteřní s míchou. Ramena oblouků jsou uzavřena hřbetním trnem směřujícím vzhůru a nazad. Na břišní straně jsou dolů směřující výčnělky (haemapofysy), obkličující silnou krevní cévu, u některých ryb spojené a hrotem zakončené. Těla obratlů jsou vpředu i vzadu vykloubená (dvojduté). Ke každému obratli se druží pár žeber, které považujeme za prodloužené dolní oblouky obratlové. Jsou oporou pro silné svalstvo. Obvykle bývá v páteři našich ryb 70-80 obratlů, úhoř jich mívá až 200.
Na hlavové kostře (ob. 7) nacházíme většinou plovhé kosti, z nichž upoutávají zejména šupinovité skřelové kosti kryjící žaberní oblouky. U mihulí je hlavová kostra ještě chrupavčitá. Teprve u skelnošupinatých ryb přidržují se k chrupavkám jednotlivé kosti. I u kostnatých ryb zůstávají však chrupavčité zbytky jako upomínka na nižší vývojové stavy, jimiž tyto ryby prošly. Zárodečný chrupavčitý hlavový skelet kostnatých ryb je nahrazen po dokončení vývoje kostmi tvořícími mozkovou schránku. Skrývá 3 hlavní smyslová ústrojí, a to zraku, čichu a sluchu. Jsou to obvykle 4 týlní kosti (occipitalia), dvě skalní (petrosa), dvě malé kůstky, před nimiž je po třech kostech klínových (sphaenoidea). Toto kostěné pouzdro je kryto dalšími krycími kostmi, nazývanými kožními, které vznikají volně v obkličujících je tkáních. Jsou to kostni nosní (nasalia), čelní (frontalia), zakrývající oční důlky, za nimiž dvě kosti temenní (parietalia), pod nimi dvě spánkové (squamosa). Spodní okraj lebky tvoří dlouhá nepárová kost krycí (parasphaenoideale) a před ní rovněž nepárová kost radličná, důležitý to rozeznávací znak u jednotlivých druhů lososovitých ryb, neboť u nich má různý tvar a rozmanitě uspořádané ozubení. Vyjmenovat další hlavové kosti vybočovalo by z rámce přehledného obrazu o rybím těle. Nelze však opomenout ještě kosti skřelové (obr. 7), z nichž přední kost skřelová (praeoperculum) má polokruhový tvar. Nazad se k ní připíná hlavní kost skřelová (operculum), dále níže ležící střední kost skřelová (interoperculum) a za ní zadní kost skřelová (suboperculum).
Spojení lebky s páteří nemá skloubení, neboť pohyblivost hlavy byla by na závadu pohybu ve vodě, při němž hlava musí pevně prorážet vodní masy.
Vnitřní útrobní kostra hlavy je tvořena sedmi oblouky. První je čelistní, tvořený nahoře kostí patrovou (palatinum), křídlatou (pterygoideum) a čtverečnou (aquadratum), do jej uzavírá spodní čelist, kost předčelistní (praemaxillare) a horní čelist. Druhý oblouk je jazylkový, jehož horní část je nosičem dolní čeliti. Další oblouky označujeme jako žaberním, poněvadž tvoří oporu tohoto důležitého ústrojí. O kostře podpírající párové ploutve, okončetiny, byla již zmínka u ploutví.
Svalstvo rybího těla je tak jako u ostatních obratlovců dvojí: hladké, řídící samostatně pohyb některých vnitřních ústrojů, podléhající účelným reakcím na popudy zvenčí. Žíhané svaly, podobně jako kostru, můžeme rozlišiti v hlavové, trupové a končetinové. Nejmohutnější trupové pruhy svalů táhnou se vždy po čtyřech na každé straně těla (obr. 9). Dva v hřbetní části těla, dva v břišní.
U hlavového svalstva nutno jmenovati význačný soubor čelistních a žaberních svalů, mohutně vyvinutých u dravých ryb. Také svalstvo požerákového ústroje kaprovitých ryb má velmi důležitou úlohu. Svaly oka náleží původem také k svalstvu žaberních oblouků.
Končetinové svalstvo je upevněno na ploutevních kostěných oporách a na ploutevních paprscích a náleží svým posláním buď k zvedačům, nebo k snižovačům.
Podrobněji je nutné zmínit se ještě o velkém postranním neboli ocasním svalu rybího těla, který s ocasní ploutví je nejdůležitějším ústrojím pohybu ryby. Jeho čtyři podélné sloupce jsou rozděleny vazivovými přepážkami v oddíly (myomery) souhlasící přesně s počtem obratlů a zevně s počtem šupinových řad (obr. 8). Tvarově jsou oddíly dutými, na sebe nasedajícími kuželovitými útvary, vytvářejícími v průřezu těla soustředěné kruhy. Postranní či ocasní sval je lidově označován jako hlavní část „masa“ ryb. Propůjčuje rybám nejen schopnost vyvinout prudký pohyb, nýbrž konat i dlouhé cesty proti proudu, vyžadující velkého úsilí při překonávání překážek, zejména vodních staveb, jak o tom ještě bude zmínka v přehledu života ryb.
Nervstvo ryb je tvořeno ústředním nervovým systémem, mozkem a míchou, poměrně jednoduše vybavenými, dále soustava obvodu (periferní), tvořenou nervy a nervovými uzlinami. Konečně také autonomním sympatickým systémem, rozvětvujícím se mezi vnitřnostmi.
Postupujeme-li od míchy, která je v poměru k mozku u kapra jako 1:2,9, tedy poměrně mohutná (obr. 10), je třeba uvést, že u kruhoústých (mihule) je ještě nedokonalá, neboť jí chybí šedá hmota. U kostnatých ryb je šedá míšní hmota zřetelně již odlišena od bílé. Uzavřena horními oblouky obratlovými táhne se mícha až k ocasu.
Mozeček, součást zadního mozku, není u mihulí ještě vyvinut; u některých kostnatých ryb má však již značné rozměry, takže přerůstá i velký mozek. Franz ho považuje za stejně důležitý jako velký mozek u vyšších obratlovců. Soustřeďuje u ryb všechny zprávy čidel a přenáší podle nich popudy k ústrojům schopným příslušného účelného výkonu. Je chopen nabýt i určitých zkušeností a paměti.
Střední mozek(obr. 10) je největší mozkovou částí kostnatých ryb. Nad ním leží velké laloky oční.
Mezimozek je u ryb různě vyvinut.
Velký mozek má jen částečně vyvinutý plášť mozkový, sídlo rozumu u vyšších obratlovců. Mohutně vyvinuté jsou laloky čichové.
Posuzujeme-li velikost mozku ryb jako celku, je zřejmé, že se zvětšováním hmoty těla nezvětšuje mozek úměrně, takže zůstává i u vyspělých ryb velmi malý. U mníka je 700x lehčí než tělo, u štiky dokonce 1300x.
Z mozku vycházejí hlavní nervy spějící k určitým ústrojům a vytvářející obvodovou (periferní) soustavu. Některé nervy jsou jen výchlipkami mozku (čichový, oční, obr. 10). U kruhoústých inervuje útroby z autonomního (vegetativního) nervstva hlavně nerv bloudivý (vagus), u kostnatých ryb připisuje i nervus sympathicus.
Autonomní nervstvo je soustava značně nezávislá na ústředním nervstvu, neboť ústředí mu dodává jen řídící popudy. Řídí ústroje základního významu pro život. Sympatický systém probíhá hlavními větvemi podél páteře, komunikuje s mozkovými a míšními nervy a vytváří uzliny, z nichž vybírají větve k jednotlivým vnitřním ústrojům rybího těla.
Čidla ryb upozorňují na nebezpečí, usnadňují vyhledávání a uchvacování potravy a mají důležité poslání při rozmnožování ryb. Jsou většinou dobře vyvinuta, zejména u příslušníků ryb kostnatých.
Čichový ústroj je zevně utvářen (s výjimkou mihulí) párem jamek umístěných mezi tlamou a očima. Vedou do dutiny nozder vystlaných paprskovitě zřasenou čichovou sliznicí s vřeténkovitými buňkami (obr. 22, 23). Každá nosní dírka je kožní řasou rozdělena ve dvě poloviny tak, aby voda mohla vystupovat do ústroje a druhou ho opouštět. Stahováním svalů vypuzují nozdry vodu a nabírají novou, „ochutnávajíce“ ji ovšem, poněvadž o čichání v kapalině není dobře možno z našeho hlediska mluvit.
U mihulí je čichový orgán nepárový, v podobě čichového váčku, zasahujícího hluboko ke stropu dutiny ústní. V sliznici nosních jamek končí větévky čichových nervů, přicházejících z mozkového nervového ústředí.
Chuťový ústroj je u ryb, které uchopená sousta nejprve pečlivě ochutnávají, jako např. u kaprovitých, dobře vyvinut. Jeho sídlo je u vousatých ryb (kapr, mřenka apod.) na těchto strojích (obr. 21). U jiných ryb jsou chuťové okrsky, skládající se z čivných buněk s jemným plasmatickým chuťovým hrotem a mezi tím umístěnými podpůrnými buňkami a zakončením výběžků devátého mozkového nervu, umístěny na pyscích, a na patře u vchodu jícnu. U kaprovitých ryb je jejich hojně ve svalnaté podušce patrové.
Ústroj hmatový je složen z buněk (smyslových nebo hmatových pupenů), umístěných ponejvíce na hlavě ryb a představujících čidla hmatu. U kaprovitých ryb jsou v době tření tyto buňky nahrazovány zrohovatělými, kuželovitými útvary (třecí vyrážka).
Velmi významným ústrojem vnímajícím sílu a směr proudění a vlnění ve vodě, vodní tlak, je postranní čára ryb (obr. 26) a jí podobné čivné kanálky na hlavě ryb (obr. 25). Při taku proti proudu, pohybu v životním prostředí, zejména v kalné vodě, při vyhledávání potravy a unikání před nebezpečími má tento zvláštní čivný ústroj, nazvaný s oblibou šestým smyslem ryb, neobyčejný význam čivné buňky, hmatové pupeny postranní čáry, jsou uloženy v kanálku probíhajícím podélnou řadou šupin a procházejícím postranními větvemi šupiny tak, že vyúsťuje navenek. U některých ryb neprobíhá postranní čára od hlavy až k ocasu, nýbrž končí, když prostoupila určitým počtem šupin, čímž napomáhá v některých případech i k snadnějšímu určení druhu ryb. Jednotlivé čivné buňky trčí v podobě drobných hrbolků do kanálku postranní čáry a jsou obklopeny slizem. Nervy postranní čáry jsou větví nervu bloudivého. Rozvětvení tohoto ústroje, dosti časté zejména u kaprovitých ryb, souvisí s úchylkami ve vývinu příslušných nervů.
Kanálky na hlavě (obr. 25) se podobají postranní čáře, probíhající však pouze v kůži a kostech, neboť skřele a okolí oka bývá u našich ryb obvykle prosto šupin. První kanálek probíhá v zátylí a spojuje se s druhostranným, druhý vybíhá nad oko k nosní dírce, třetí směřuje obloukovitě pod oko k čenichu a čtvrtý se odštěpuje po skřeli a probíhá na spodní čelist. Hlavní kmen těchto kanálků se větví v krátké postranní kanálky vyúsťující jemnými otvory v pokožce, zřetelnými zejména u štik, u nichž dosahují velikosti špendlíkové hlavičky.
Rybí oko je dobře přizpůsobeno k vidění ve vodě. V základní stavbě se však neliší od oka vyšších obratlovců. Chybějí mu slzné žlázy a oční víčka. Celkový tvar rybího oka je elipsoidovitě protáhlý (obr. 11). Bělima jeví u některých ryb zkostnatění, u jiných chrupavčité složení. Rohovka vykazuje nápadné zploštění. Cévnatka oka je zpravidla bohatě opatřena pigmentem. Mezi ní a bělimou je u některých ryb vrstva se stříbřitě lesklými krystalky, majícím za úkol odrážet zpět dopadající paprsky. U ryb žijících převáženě v hlubších, temnějších vodách (cejn, candát) nacházíme sítnicové tapetum vyplněné lesklými krystalky guaninu, dodávajícími oku nápadný lesk. Duhovka rybího oka je kruhovitá a její sval je drážditelný přímo světlem. Zornička mívá nejen obvykle kruhovitý, nýbrž i elipsovitý, až zahrocený tvar. Zvláštní úpravu má čočka, kulovitého tvaru, zavěšená na nepružném vazu. Podle lomivosti, počtu dioptrií (3-27), v němž se údajně velmi liší, a nařízení oka je rybí oko krátkozraké.
Pro vidění na větší vzdálenosti se přizpůsobuje čočka nikoliv zploštěním jako u člověka, nýbrž ústupem nazad k sítnici, což obstarává sval srpovitého tvaru, táhnoucí čočku nazad dolů. Vytváří tím tak zvaný Hallerův zvonek, zvláštnost rybího oka (obr. 11). Udává se, že čočka může tak přizpůsobit schopnost dobrého vidění oka až do vzdálenosti 10 m.
Schopnost akomodační je nejlépe vyvinuta u druhů žijících převážně v horních vrstvách vody nebo u ryb užívajících při vyhledávání potravy a uchvacování kořisti hlavně schopnosti zrakové.
Za čočkou je uložen řídký sklivec. Sítnice rybího oka, v níž končí zrakový nerv, nemá u mihulí ještě čípku, u kostnatých ryb jsou čípky i tyčinky vyvinuty. U kapra je na 1 mm2 těchto čivných buněk 510 000, u pstruha 303 000.
Ryby dobře prosvětlených, mělkých a proudivých vod mají málo velkých tyčinek, ryby žijící v přítmí hlubších vod mají mnoho tenkých tyčinek. U těch, jejichž oči malým používáním zakrněly, je jen malý počet velkých tyčinek.
Všeobecně ryby s většíma očima vidí lépe, takže celkové přirovnání hmoty oka k velikosti hlavy (obr. 27) je důležité pro posouzení zrakové bystrosti jednotlivých druhů.
Velké tyčinky jsou čidlem vidění v šeru u ryb prosvětlených vod. U druhů zdržujících se v přítmí hlubin, ale majících oči dobře vyvinuty, jsou tyčinky malé. Zakrnělých očí jsou velké, ale v malém počtu.
Čípky, čidla denního vidění (obr. 28), jsou u prvé skupiny ryb velké, rovněž u druhé, kdežto u třetí z jmenovaných skupin ryb jsou malé. O schopnosti vidět a rozeznávat barvy bude zmínka v přehledu výkonnosti rybího oka. Cévnatka má za úkol přívodem krve vyživovat oko.
Ústrojí rovnováhy je u ryb ještě velmi jednoduché a skládá se jen z vnitřního ucha. U mihulí nacházíme dva polokruhovité váčky rozlišené ve vejčitý (utriculus) a kulatý váček (sacculus). U ostatních ryb je ucho tvořeno vejčitým váčkem, kulatým s kožnatým přívěskem (lagena) a třemi polohruhovitými kanálky. Prostory vyplňuje rosolovitá tekutina. Ductus endolymphaticus končí slepě. Kanálky odstupují z vejčitého váčku malou rozšířeninou (ampulla) a vracejí se do něho zpět. Sluchový nerv končí v těchto ampullách. Ostatní zakončení větví nervu sluchového jsou v kulatém a vejčitém váčku, kde jsou také sluchové kaménky. (otolithy, obr. 29). Mezi nimi rozlišujeme sagittu ve váčku kulatém, asteriscus a lapillus ve váčku vejčitém a lageně.
Sagitta je poměrně velká sluchový kamének a může se ho použít k určování druhu ryb. Lze na něm podle přírůstkových vrstev zjišťovat, podobně jako podle šupin a některých kostí, stáří ryby. Reibisch prokázal, že silnější, vápníkem bohaté vrstvy, jevící se temněji, jsou vytvářeny v létě, kdežto skrovněji vápníkem vybavené a světle se jevící úzké pruhy jsou tvořeny v zimě. Celý labyrint je vyplněn tekutinou, endolymfou.
Oběh krevní je u ryb závislý na činnosti srdce (obr. 12), které je umístěno dole za hlavou pod žaberním strojím a obklopeno průhledným váčkem osrdečníkovým. Srdce má jeden splav žilní, jednu tenkostěnnou předsíň a jedni silně svalnatou komoru a je u našich zástupců ryb čistě žilní, neboť obsahuje jenom odkysličenou krev. Jednosměrný proud krve řídí srdeční chlopně. U rybího srdce jsou chlopně mezi splavem a předsíní, mezi předsíní a komorou a pak v kořenu srdečnice.
Cévy jdoucí do srdce nazýváme u ryb žíly, ze srdce vycházející pak tepny, bez ohledu na to, že poslední vedou také k hlavě a přivádí tepnami žaberními do žaber. Vývodní tepny žaberní odvádějící krev okysličenou se spojují ve dva kořeny horní srdečnice, z níž do hlavy se odštěpují obě krkavice. Dozadu spěje jedna horní srdečnice (aorta dorsalis). Odkysličená krev se sbírá do dvou předních a dvou zadních velkých žil, které s žilami jaterními a břišními ústí do dvou žil Cuvierových (ductus Cuvieri), vlévajících se do splavu žilního (sinus venosus). Srdce vytlačuje žilní odkysličenou krev k žábrám a nasává novou.
Nedravé ryby mívají srdce malé, dravě se živící ryby a vytrvale prudce plovoucí se vyznačují rozměrným srdcem. Okysličená rybí krev má barvu červenou, odkysličená namodralou.
Mihule mají krvinky kulaté, ostatní naše ryby oválné. Červené krvinky vznikají u ryb v ledvinách a slezině, u kruhoústých obratlovců jen v ledvinách. Rozměry červených krvinek jsou podle Hofmayera u některých druhů tyto:
Mihule 15 x 15 (tisícin milimetru)
Úhoř 15 x 12
Parma 14, 6 x 4,8
V 1 mm2 krve je obsažen podle uvedeného autora tento počet milionů červených krvinek:
Mihule 0,3 pstruh 1,40
Úhoř 1,10 kapr 1,88
Parma 1,28 lín 1,68
Schlicher zjistil, že počet krvinek kolísá u běžných druhů ryb podle ročního období. Před třením (obdobím rozmnožování) počet červených krvinek i býlích krvinek stoupá, po tření se nápadně zmenšuje, brzy se však dostane opět na výši, načež na podzim poklesne, ale v zimě opět stoupne. U samečků lze vždy napočíst více červených krvinek nežli u rybích samic, jikernaček. Celkový povrch červených krvinek je u ryb v létě menší nežli v zimě. Ve vodě bohatší kyslíkem se množství červených krvinek v rybí krvi zmenšuje. Bílé krvinky jsou u mladých ryb v létě hojnější nežli v zimě, což souvisí s růstem těla. Bílé krvinky jsou podobny jednoduchým ústrojencům měňavkám, vysílajícím chapadlovitá ramena. Celkové množství krve rybího těla je poměrně skrovné, tvoří asi jednu šedesátinu celkové váhy.
Lymfa, míza, vyživující krvinky, shromažďuje se v mízovodech vúsťujících do hlavních žil. Některé okrsky mízovodů jsou přetvořeny v stažlivá mízní srdéčka, jaká má na příklad úhoř u ocasu.
Srážení rybí krve probíhá velmi rychle, u okouna již za 20 vteřin, u mihule dokonce za 2 vteřiny.
Dýchacím ústrojím ryb jsou žábry, ve výjimečných případech se účastňuje pomocným dýcháním kůže (úhoř), střevo (pískoř) a dutina ústní (kaprovité ryby).
Žábry jsou spojeny se zevním prostředím vody žaberními otvory. Mihule mají na každé straně 7 otvorů žaberních, vedoucích do žaberních vaků, na jejichž vnitřních stěnách jsou žaberní plátky. Původem jsou tyto žábry ještě střevními žábrami.
Ryby kostnaté mají žábry pravé, vznikající na vnější straně žaberních oblouků z kožního povlaku. Kostnaté ryby mají 5 žaberních oblouků, první nemá žaberních plátků, ostatní mají po dvou řadách plátků, které mají společnou základnu na žaberním oblouku, ale jejich konce se nůžkovitě rozbíhají (obr. 30). Vlastní žaberní plátky, lístky, jsou tvořeny slizničnou řasou, chrupavčitou nebo kostěnou oporou a svaly umožňujícími přibližování nebo oddalování dvou sousedních řad lístků. Sliznice je příčně zřasena, čímž vznikají dýchací řasy, zvětšující celkovou plochu dýchací (u štiky je 15 řas na 1 mm).
Každý žaberní plátek dostává z cévy na vnější straně oblouku přívodnou větévku. Tato větévka probíhá na tom okraji lístků, kterým je obrácena k lístku sousední řady téhož oblouku. Přitom vysílá céva druhotné větévky, které tvoří síť vlásečnic. Vlásečnice se sbíhají na konci lístků v silnější cévu, která probíhá po zevní hrané lístku a vyúsťuje do žíly oblouku. Žíly se spojují nakonec ve velkou cévu, která rozvádí okysličenou krev do těla.
Zaživadla. Zažívací ústroje ryb počínají dutinou ústní a jícnovou, podle druhu a způsobu života ryb různě upravenou a vyzbrojenou. Vlastním místem zpracování pohlcené potravy je žaludek a střevo, jehož přední oddíl označujeme tenkým střevem, zadní tlustým střevem, vyúsťujícím konečníkům a řití z těla.
Některé naše ryby nemají vyvinutý žaludek a trávení potravy se u nich odbývá jenom ve střevě (kaprovité, obr. 15).
K popisu dutiny ústní, tvořící vstupní bránu k zaživadům, nutno dodat, že u kruhoústých obratlovců (mihulí) je tvořena v savé ústrojí, opatřené rohovitými zoubky i pohyblivým jazykem, usnadňujícím sání krve. U vlastních ryb má dutina ústní nejrozmanitější vybavení. Je ohraničena čelistmi a umístěna na spodu hlavy (dolní postavení tlamy), jako u parem a ostroretky, nebo značným prodloužením spodní čelisti nabývá postavení horního (slunka). Nejčastěji však je otvor ústní umístěn souměrně na špičce rypce a nabývá tím postavení středního. Velikost tlamy závisí na způsobu výživy. Dravé ryby, jako pstruzi, štiky (obr. 14), sumci, uchvacující často velmi objemnou kořist, mají hluboko rozštěpenou tlamu, mírné ryby, jako kaprovité, živící se převážně drobnými sousty, mají tlamu malou. Aby mohla býti nasáta i nejjemnější sousta, mají masité pysky schopnost trubicovitě se vysunout. Pravý pohyblivý jazyk rybám chybí. Na jeho místě nacházíme pouze jazykovou kost pokrytou měkkou svalovinou, vytvářející jazyk nepravý. Dutina ústní je u ryb prosta slinných žláz a u mnohých druhů se vyznačuje bohatstvím zubů (někdy i dvojího typu) nejen na čelistech, ale i na nepravém jazyku, patře a vchodu k jícnu. Zuby nemají kořenů; jsou buď přirostlé na kostech nebo upevněné na sliznici (obr. 13) obnovují se po celý život tak, že nové zuby vysunují zevnitř staré, opotřebené. Rybí zuby napomáhají obvykle pevnému zachycení kořisti, nikoliv jejímu rozkousání. U štik jsou silně dozadu skloněné, takže únik chycené rybky zpět z tlamy je nemožný. Kaprovité ryby mají dutinu ústní bezzubou, pouze u vchodu do jícnu jsou umístěny požerákové zuby, schopné rozmělňovat potravu. Podle jejich uspořádání a počtu můžeme také určovat jednotlivé druhy těchto ryb. Požerákové zuby se podle Arcangeliho nevyměňují, takže při značném opotřebení možno podle nich usuzovat na pokročilé stáří. Některé druhy lososovitých ryb (síhové) mají zvláštní jemné, hustě seskupené zoubky na žaberních obloucích, vytvářející hustý filtrační aparát, zachycující nejjemnější potravu.
Jícen je krátký, u většiny ryb silně svalnatý, opatřený pohárkovitými, hlenovými buňkami, usnadňujícími svým produktem hladký průchod potravy.
Za jícnem následuje žaludek nebo střevo. U lososovitých ryb tvoří žaludek vak se silnými, svalnatými stěnami, a to vrstvou kruhovou a slabší podélnou. U štik je jen mírně rozšířeným útvarem přecházejícím ve střevo. U ryb s dobře vyvinutým žaludkem mívá sliznice četné záhyby, vyrovnávající se při silném naplnění potravou, a jsou v ní umístěny četné žaludeční žlázky.
Přechod žaludku ve střevo tvoří vrátníková rýha, pravý svěrač však chybí. Do počátečního oddílu střeva vúsťuje žlučovod a u některých ryb jsou na konci žaludku umístěny slepé pylorické v různém, u některých lososovitých velmi značném počtu. Mají za úkol trávit, pokud jsou dostatečně prostorné, aby do nich potrava mohla volně vstupovat, nebo podporují střevní trávení produkcí trávicích žláz. Okoun má jen tři pylorické přívěsky, pstruh 40-50, losos 180, marény několik set. Sliznice, která je vystýlá, je zcela shodná s onou, kterou nacházíme ve střevě.
U kaprovitých ryb nacházíme jednoduché. U lososovitých je bez zákrutů, u okounů, štik, candátů vytváří jeden nebo více zákrutů. V konečné části zesiluje se v krátký konečník čili tlusté střevo, vyúsťující řití navenek (obr. 14, 15). Poměr délky těla k délce střeva je u štiky, lína, tlouště, cejna, plotice jako 1:1, u úhoře, candáta, okouna 3:2, u karase 2:3, u sumce 11:8.
Z pomocných ústrojů zaživadel je třeba jmenovat játra buď jednoduchá, nebo ve dva až tři laloky protažená. U kaprovitých vytvářejí protáhlé, žláznaté provazce, přikládající se těsně závitům střeva, u okouna jsou mohutným uceleným ústrojem umístěným poblíže slepých přívěsků. Produkovaná žluč se sbírá do oválného váčku žlučového (obr. 15), vnořeného obvykle do jaterní tkáně. U některých ryb má žlučový váček kulatý nebo protáhlý, trubcovitý tvar, některým kostnatým rybám však chybí zcela. Také pankreas je vnější pomocnou žlázou zaživadel. S výjimkou kruhoústých obratlovců mají jej všechny ryby. Jeho velikost i umístění jsou velmi rozmanité. Je tvořen zcela malými žlázkami rozptýlenými v celé břišní dutině nebo poblíže žaludku. U kostnatých ryb je žlázou, skládající se z dlouhých, rozdvojených trubiček. Je v úzké souvislosti s oběhem krevním a u některých ryb také prorůstá zcela játra, takže můžeme potom mluvit o hepatopankreatu. Na pylorické části žaludku nebo na začátku střeva bývá také zavěšena slezina.
Plynový měchýř. Pod páteří a ledvinou je u ryb umístěn plynový měchýř (obr. 16, 17, 18). Je hydrostatickým ústrojem vyrovnávajícím vnitřní tlak plynu v těle s vnějším tlakem vody, měnícím se při proplouvání ryby různými hloubkami. Je výchlipkou předního oddílu střeva (ryby patřící k vzdušnohrdlým, Physostomi, obr. 16), nebo ztratila spojení zakrněním vývodu (ductus neumaticus) v zárodečném vývoji (ryby různoploutvé – Physoclisti).
Plynový měchýř je nepárový, oválný, u některých ryb silně protáhlý (lososovité) nebo rozděleny ve dva oddíly. Zevní obal plynového měchýře je pevný, obsahuje hladká, svalová vlákna a vlákna pružná (elastická); uvnitř má výstelku, epithel, a vrstvu guaninových krystalů silně lámajícího světlo, čímž vzniká u měchýře, jmenovaného lidově také rybí duší, po vynětí z těla ryby známý stříbřitý vzhled. U některých ryb (pískoř) nastalo zkostnatění stěn plynového měchýře. Mnohé druhy ryb mají uvnitř měchýře zvláštní cévní pleteň schopnou vylučovat plyny. Podobně nacházíme u různoploutvých (Physoclisti) svalstvem ovládanou pleteň schopnou resorbovati plyny.
Zatím co pstruhovité ryby mívají protáhlý, jednotný plynový měchýř, je u kaprovitých rozdělen zaškrcením ve dva oddíly. U mřenek je plynový měchýř zakrnělý a vrankám chybí vůbec.
Vylučovací ústrojí je u mihulí tvořeno párovými prvoledvinami, táhnoucími se v horním oddílu tělní dutiny. Dva močovody z nich odstupující ústí močopohlavní (urogenitální)bradavkou za řití ven. U kostnatých ryb probíhají párové ledviny (obr. 35) pod podbřišnicí a přimykají se těsně k spodní ploše páteře, takže vznikají i do prohlubin obratlových. U lososovitých ryb mají ledviny vpředu ztluštělou hlavici ledvinovou, kdežto u druhů opatřených zaškrceným vzdušným měchýřem (kapr) rozšiřují se nápadně v prostoru obklopujícím zaškrcením. Na vnitřní straně ledvin probíhají močovody, spojují se ve společný vývod a vytvářejí jednoduchý močový měchýř, vyúsťující buď ve společném močopohlavním otvoru, nebo samostatnou bradavkou ležící dále za pohlavním otvorem.
Rozmnožovací ústroje jsou obvykle párovými pohlavními žlázami, táhnoucími se vpravo a vlevo podél zažívací roury (obr. 18). Jsou zavěšeny v dutině břišní podbřišnicovými vlákny.
U mihulí je rozmnožovací ústrojí ještě málo dokonalé, nepárové, vyúsťující bez zvláštního vývodu pohlavním otvorem, jímž pohlavní produkty vycházejí z tělní dutiny. Ještě také u kostnatých ryb nemá samičí pohlaví vyvinuté vejcovody (podobně u úhořů, nýbrž zralé jikry po protržení blány vaječníků padají volně do dutiny břišní. Obvykle mají vaječníky u ostatních kostnatých ryb samostatné vývody, spojující se na konci a vyúsťující jedním vývodem za řití.
Varlata bývají párová a vyúsťují u našich kostnatých ryb samostatnými chámovody. Dosti často se u ryb objevuje hermafroditismus, tj. částečné nebo úplné vyvinutí obou pohlavních žláz, jak samčích, tak samičích, u téhož jedince, což ovšem posuzujeme jako vývojovou úchylku.
Naše ryby kladou jikry, vajíčka, která teprve po opuštění těla matky jikernačky, jsou přítomnými samci, mlíčníky, vystřikujícími chámové buňky, oplozována.
Dozrálá jikra je obalena pevnou blanou, pod níž je jemná žloutková blána, žloutek a zárodečný terčík. Pevná obalná blána má množství jemných pórů umožňujících vnikání vody. Jemným otvorem (mikropyle) v žloutkové bláně proniká chámová buňka do nitra jikry (obr. 34). Ve vejcovodech dostávají některé jikry (kaprovitých, štik), ještě lepkavý povlak, aby mohly být upevněny na kamenech nebo rostlinách. Tvořivý žloutek (vitellus formativus) je na úkor žloutku výživného (vitellus nutritivus) silně potlačen. Také olejové kapénky nebo kapky jsou obvyklou součástí jikry.
Tvar jiker je u našich ryb kulovitý (obr. 36), velikost závisí na druhu a vyspělosti jikernačky (u pstruhů až 0,5 cm v průměru), počet je u ryb kladoucích velké jikry (pstruh) nebo starajících se o jikry (koljuška 8 – 100 jiker) malý (několik set u pstruhů), u ryb s malými jikrami (kapr) jde do statisíců, nejvíce jiker z našich ryb klade mník (1 000 000 o 1 mm v průměru), jak ukazuje přehled Haempelův:
Velikost jiker u našich ryb:
Druhy ryb Velikost jikry v mm:
Losos 5,5 – 6,0
Pstruh 4,0 – 5,0
Lipan 3,2 – 4,0
Maréna velká 3,2 – 3,8
Sumec 3,0
Štika 2,5 – 3,0
Okoun říční 2,0 – 2,5
Vranka obecná 2,0
Hrouzek obecný 2,0
Koljuška ostnitá 1,2
Candát 1,0 – 1,5
Mník obecný 1,0
Ježdík obecný 0,8 – 1,0
Množství jiker vyčíslené pro 1 kg váhy:
Druh ryb počet jiker
Losos 1 000 – 1 500
Pstruh obecný 500 – 2 000
Lipan 6 000 – 12 000
Kapr 100 000 – 200 000
Lín 300 000 – 600 000
Mník 500 000 – 1 000 000
Barva jiker podléhá rovněž různým obměnám, podle poměrů výživy a množství vápníku ve vodě a potravě. Obvykle udáváme pro jednotlivé druhy ryb množství jiker vyčíslené pro 1 kg jejich tělesné váhy.
Chámové buňky, dozrávající ve varlatech samců, mají základní podobu valně se nelišící od chámových buněk u vyšších obratlovců (obr. 19). Každá chámová buňka má hlavičku, tělo a ocásek. V celkovém vzezření nacházíme ovšem u jednotlivých druhů ryb značnou rozmanitost, zejména ve tvaru hlavičky a v délce ocásku. Velikost spermatu je nepatrná, u okounů na 2/100 mm, u lososa 6/100 mm. Pokud jsou spermata v chámovodech, jsou nepohyblivá, teprve po styku s vodou nebo jinou vhodnou tekutinou obklopující jikry počnou se prudce hadovitě pohybovat.