České ryby

Jak v přímořských, tak ve vnitrozemských oblastech bohatých vodami znal člověk odedávna cenu ryb. Rybí bohatství moří, řek i jezer tvořilo stálou, velmi významnou složku lidské výživy, doplňujících nebo v dobách dočasné nouze o úlovky větších zvířat zcela nahrazujících obvyklou pestrost masité stravy.

Po opuštění převážně loveckého a kočovného života nabyl rybolov ještě většího významu. Hlavně v dobách, kdy bylo možné snadno se zmocnit větších množství ryb, tvořících vítanou změnu v jednotvárnější stravě, kterou přinášel usedlý život zemědělce.

Vyvrcholením praktického zájmu o rybu bylo úmyslné přenášení živých ryb do tůní a malých přírodních jezírek – předchůdců rybníků – a konečně i do účelně zbudovaných rybníků. Nalovené ryby byly zde přechovávány a připraveny k libovolné spotřebě, posléze i přirozeným rozmnožováním a dorůstáním nahrazovaly slábnoucí početnost úlovků ve volných vodách.

Nejen užitečnost ryb, ale i jejich neobyčejná rozmanitost, provázející tvar těla, vývin ploutví, šupin a u některých krásné zbarvení, staly se na úsvitě vzdělanosti mocným lákadlem. Rozněcovaly zájem prvních učenců usilujících o poznání a popsání všeho, co nás obklopuje. Čím je pro vzdušné prostory malebnost ptactva, tím je nesporně pro vody zajímavost a krása ryb.

První vážný zájem platil ovšem mořským zástupcům rybího světa, ohromujícím velikostí, početností druhů, pohádkově krásnými barvami a tvary.

Aristoteles  popsal první stovku druhů mořských ryb. Tím byl zahájen velkolepý nástup ve vědeckém průzkumu ryb, jehož prastaré výsledky dodnes nepozbyly ceny. Pohasl však opět se zapadajícím helénským sluncem. Teprve středověká klášterní střediska věd a umění navázala na odkaz zakladatele ichthyologie, vědy o rybách. Kromě dalších popisů ryb se dochovaly z tohoto období také první hodnotné pokusy o zachycení podoby ryb, tištěné z mědirytin. (Tab. 3).

Temné neznámo, které zahalovalo bohatou síť našich potoků, řek i ojedinělá jezera ještě v dobách, kdy v cizině vzdělaní mniši vydávali první přírodopisné encyklopedie, přeťal konečně jasný paprsek. V Balbínově uceleném obrazu přírodního bohatství Čech, shrnutém roku 1679 v „Miscellanea hitorica regni Bohemiae“, je vyjmenován soubor tehdy známých českých ryb.

Balbínův seznam ryb je nesporně první svěží a zdárně rašící ratolestí průzkumu bohatství českých vod.

Rozmach přírodních věd po zavedení linéovského systému a opravení některých jeho počátečních chyb přímo nutil k práci na zanedbaném úhoru kusých znalostí přírodního bohatství jednotlivých oblastí a celých zemí.

Soupis našich ryb, pořízených Bohuslavem Balbínem, znal téměř všechny druhy ryb, které z moře k nám táhly, jakož i ony, které „v Labi, Vltavě a větších řekách žijí, z potoků, říček horských a rybníků tam ustupují“. Není ovšem prvním literárním dílem o našich rybách. Olomoucký biskup janus Dubravius (Jan Skála z Dubravky a Hradiště) napsal a vydal již v roce 1545 spis o chovu ryb, v němž je řada cenných poznatků o životě ryb, ovšem převážně těch, které zajímaly rybníkáře. Naše země slinuly od dob prvních záměrných pokusů o využití přírodního bohatství krajů velmi úspěšně provozovaným chovem ryb v rybnících, jehož odezvou je i toto rané dílo. Dubraviova kniha o rybnících a rybách v nich chovaných vyšla ještě po smrti autorově v překladech, svědčíc o tom, že dílo nadšeného a odborně zdatného Čecha může předstihnout svoji dobu po celá staletí.

Sumec velký

Rozhlédneme-li se v červáncích vzdělanosti i po světové literatuře o rybách, zvláště středoevropských, je neobyčejně pozoruhodné, že již v přírodopisném díle časného středověku, nazvaném „Physica“, píše abatyše benediktinského kláštera A. Bingen (žila v letech 1098 – 1179) o 25 druzích říčních ryb. Z dalších přírodopisců těchto doby zabývali se rybami Albert Magnus (1193-1280), Tomáš Brabantin Cantimpiére (1210 až 1263), Konrád Mengenberg (1309-1374). V knize o rybách zmiňuje se Jiří Mangold (1498-1576) již o 28 druzích provázených obrazy tištěnými z dřevotypů. Hippolyt Salvin (1514-1572), lékař tří papežů, zařadil do svého díla „O římských rybách“ 92 druhy, z nichž 76 také vyobrazil. Autoři rybářských knih pozdějších let z jeho spisu vydatně těžili, jak ukazuje i následující příklad. Zvlášť proslazenou, často citovanou knihou o rybách bylo Hippolytem Gässnera „Die piscibus et aquatilibus omnibus libelli III“ z roku 1556. Příručkami, které byly později vydány, většinou s ryze praktickým zaměřením na chov nebo lov ryb, jako na příklad kniha Tscheinerova (1821), a které těžily ze starších vzorů bez dalších přínosů k vědomostem o rybách, není nutno se v našem vývojovém přehledu zabývat.

K domácím vodám se nevracíme Preslovým „Seznamem českých ryb“ z roku 1823 (jeho „Vltavské ryby“ vyšly v příručce pro přírodovědce a lékaře r. 1837). O 36 let později vychází první pokus o oblastní poznání rybní fauny našich zemí, Woldřichovo o rybách šumavských vod (časopis Lotos 1858). O rok později nastupuje k vlastivědné práci badatel, který natolik dalších desetiletí plodně zazářil v horizontě budícího se národa. Přehledem českých ryb a v Živě otisknutými „Českými rybami“ zpřístupnil Dr. Antonín Frič první výsledky svých průkopnických prací, které se s pozdějšími spisy a celou jeho životní činností staly spolehlivým základem novodobého průzkumu rybí zvířeny českých zemí.

Vítanou pomůckou k rozvíjení dalších snah o poznání středoevropských ryb stalo se pečlivě vypracované a ilustrované Heckel-Knerovo dílo o rybách rakouských, vydané 1858. Druhá polovina zmíněného století je i v cizích literaturách ve znamení nových spisů o rybách, snažících se oprostit od středověkých dohadů a nepřesností. Příklad Cuvier.Valenciénesova díla z let 1828-48 a Agassiizova z roku 1842 nabádá zde jistě k následování. Sieboldova práce (1863) zahrnula ryby střední Evropy a britské museum se rozmáchlo k vydání Gümtherova katalogu svých ryb, který vycházel o deset let později, Badeho středoevropské v roce 1900. Z povodí bližších našim zemím nás zajímají Pančičovy „Pisces Serbiae“ (1860), soupisy polských ryb vydané Waleckim (1864) a Nowickim (1889), Karlův kalog ryb maďarských (1879) a Jeittelesovy studie zabývající se již okolo roku 1860 moravskými, slovesnkýcmi a zvláště dunajskými rybami.

A opět zasahuje do vývoje celého bádání o rybách geniálně založený rybníkář Josef Šusta. Svou „Výživou kapra a jeho družiny rybniční“ (1884) ukázal, jak citelné mezery jsou ve znalosti života i nejobyčejnějších druhů ryb a jak mnoho je třeba doplnit a podrobně prozkoumat.

Ovšem vzdělaná společnost jako celek nebyla u nás ještě v druhé polovině minulého století připravená a zralá k ochotnému přijímání a ocenění přírodovědeckých prací, přimykajících se jenom k domácí půdě, a zdánlivě tedy postrádajících světového formátu otázek prolnutých klasicismem nebo novějšími učeními, řešícími otázky vzniku a vývoje tvorstva i člověka.

Pstruh obecný

Prozíravá a odvážná snaha převést průzkum domácí zvířeny v národní povinnost vlastivědného výzkumu se plně zdařila Dr. A. Fričovi. Rozmach výzkumu prováděných nadšeně Fričovými spolupracovníky, žáky i pokračovateli, s ovocem výsledků ukládaným ve vydáváném „Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech“, je začátkem zdárného, moderního odhalování rybního bohatství našich zemí. S neskromnějšími prostředky, ale s velkou dávkou nadšení podařilose Fričovi proto v roce 1888 k vydání „Rybníkářské mapy království českého“ s vysvětlivkami o rozšíření ryb. Jsou v ní barevně vyznačeny pstruhové vody jako nejcennější prostředí zvelebovaného rybářství, pásmo lipana, mladých lososů, vyspělých lososů, mimopstruhové pásmo, pronikání některých „tažných“ ryb (jeseter, úhoř) a ústavy pro umělý chov lososů. V tabelárním přehledu uspořádal autor ryby podle jejich výskytu v různých rybních pásmech, která byla zjištěna v našich řekách. Nowicki a Borne vypracovali brzy podle Fričových rybních pásem první rybářské mapy sousedních zemí.

Vývojovým článkem v poznávání našich ryb je Kroupova monografická studie o okounu, uveřejněna v roce 1889, neboť je vlastně první českou studií, zabývající se všestranně jen jedním druhem ryb. V roce 1895 vyšlo II. Vydání práce J. Palackého o rozšíření ryb.

Že v této časné vývojové epoše průzkumu ryb ani ostatní slovanské národy nezůstaly pozadu za nejbohatšími evropskými literaturami, o tom svědčí na příklad Kavraiského speciální studie o kavkazských lososovitých rybách, vydaná v Tiflisu již 1896!

Úsilí dostat se v poznávání a určování našich ryb na čistě vědeckou základnu, projevuje se zřetelně v Bayerově „prodromu českých obratlovců“ (1894, Dodatky 1903). Tako několik drobnějších a popularizujících určovacích klíčů našich ryb. Po Fričových seznamech českých ryb vychází jeho pečlivá, na bohatém ateriálu vypracovaná ilustrovaná monografie lososa, a v roce 1908 první souborná, na svoji dobu dobře ilustrovaná kniha „České ryby a jejich cizopasníci“. O rok později se objevují obšírné a zvládnuté látky zcela přístupné Noskovy „Ryby mořské a sladkovodní“. Zapomenout nesmíme ani na udírny na ryby a uzení ryb obecně – dobře probrané v „Příručce řezníka  a uzenáře od F.B. Vachovského “ z roku 1927.   Za hranicemi přichází v téže době na knižní trh monumentální Grote-Vogtovo veledílo, dokončené po smrti obou spolutvůrců Hoferem, zahrnující středoevropské ryby a doplněné prvními výstižnými barevnými tabulemi ryb. Brzy po něm následují Nitsche-Heinovy sladkovodní ryby (1909) a Walterovy atlasové a nabádavé příručky. A opět se životně přihlauší na mezinárodním vědeckém kolbišti Slované nejprve pozoruhodnou knihou Gracianovou (Moskva 1907) a potom velkolepým ruským dílem L. S. Berga (1916), které podalo klíč k tak mnohé dosavadní záhadě černomořské oblasti a jež dnes v novém a rozšířeném vydání přihlíží i k okolním zemím a je klasickým základem všech snad sledujících znalost ryb. I Antipovy o několik let mladší práce (1909) jsou v tomto směru velmi cenné; podobně i pozdější Karamarovy „Pisces Macedoniae“ (Split 1924) a Mundovy „Rive v slovinskich vodách“ (Lublaň 1926). V New Yorku podnikl mezitím B. Dean zdařilý pokus o zachycení a uspořádání světové literatury o rybách vydáním prvního svazku bibliografie ryb. O 16 let později ukázali i Jugoslávci dílem Thallerovým rybí bohatství svých krásných a rozmanitých vod (1932).

Zvláštní skupinou literatury, která také vydatně šířila vědomosti o rybách, v okolních zemích dokonce mnohem vydatněji nežli spisy vědecké, jsou příručky o rybářském sportu. Sledují ovšem výskyt a život ryb poněkud jednostranně s převládajícím ohledem na možnost nalezení a ulovení ryb. Jsou však také závažným šiřitelem nových poznatků o rybách, pokud své thema zvládnou uspokojivě a v plném souladu se současným stavem vědeckých výzkumů. Z našich starších spisů tohoto druhu nutno jmenovati alespoň Bubeníčkovu (1898) a Buckovu (1910) příručku o chytání ryb, z novějších Liškovu knihu o sportovním chytání pstruhů (1926), Velíkovu populární knížku a konečně i obšírné kompendium Jaroslava Tejčky, Rybářský sport (1934), a z nejnovějších vynikající díla Šimkova. I v budoucnu přispějí vážná literární díla o rybářském sportu vydatně k poznání výskytu a života ryb, v němž máme ještě tolik citelných mezer.

Rybímu bohatství moravských řek se dostalo méně pozornosti. Ze starších cenných soupisů možno jmenovat jenom Albinem Heinrichem, kustodem musea v Brně, roku 1856 vydaný přehled moravsko-slezských ryb, doplněný později Jeittelesem (1863). Další zprávy o rybách moravských řek, zvláště Moravy, podali Kolenati (1861), Křížkovský (1881), Kašpar (1886), Klvaňa (1896), Remeš (1903) a Kitt (1905). Rybami slezské oblasti se zabývali Weigel (1806), Zimmer (1913) a Pax (1921). Je velká škoda, že v průzkumu ryb nezavládla na Moravě včas stejně čilý a všestranný ruch jako v Čechách. Z jihomoravských řek, tvořících vstupní bránu k černomořské oblasti, mohlo být sneseno velké množství poznatků neobyčejné ceny, osvětlujících mnohou záhadu v pronikání jižních a východních prvků rybí zvířeny do vnitrozemí a na západ. Dnešní znečišťování tekoucích vod (cukrovary aj.), vodní stavby a intenzivní lovení vytvořilo hráz pro desítky různých druhů ryb, které dříve hojně vystupovaly z černomořské oblasti proti proudu až na území Moravy, a ztráty pro vědu zaviněné kusým průzkumem jsou proto nenahraditelné.

Průzkumu slovenských řek a ve východním oblouku karpatském žijících ryb, převážně černomořské oblasti, dostalo se podle spolehlivých Hykešových zjištění namnoze ještě větší pozornosti nežli rybám historických zemí. Výsledky jsou však špatně přístupné a málo u nás známé (Grosinger 1791,nKornhuber 1860, Jeitteles 1861, Frivaldszky 1871, Chyzer 1882, Vutskis 1910 a m. j.) velmi cenné jsou záznamy Samo Petiana (= Petenyi) zachované v rukopise, jejichž velká část byla nashromažďována za působení tohoto znalce v Oravském Podzámku (1890). Podobně nelze opomenout ani starší práci (1871) M. Szentivanyho a regionální obraz rybá fauny „O rybách pod Sitnom“, vydaný Andrejem Kmetem v Trnavě. Skvělý a příkladně pečlivě vypracovaný přehled slovenského rybářství, jeho vývoje, slovenských ryb a všeho, co s tímto významným odvětvím souvisí, jsou práce Dr. Jožo Martinky „Slovenské rybárstvo“, vydané v Turčanském Sv. Martině roku 1930 a 1931. Názvosloví slovenských ryb vyvedl ze zmatků a částečně ustálil v roce 1947 O. Feriane, podle něhož uvádíme slovenská jména ryb i v tomto vydání knihy.

Lín obecný

Z novějších výzkumů posledních desetiletí, které se uceleně zabývaly našimi rybami, nutno jmenovat hlavně Hykešovy „Ryby republiky Československé“ a „Zoogeografické poměry československých ryb“ (1921), Mahenovu „Revisi ryb dunajské oblasti“ 1926) a studie Vladykovy, k nimž přistupují speciální studie o jednotlivých rodech a druzích ryb, jejich oekologii, biologii, výskytu, rozšíření, roztroušené v odborném periodickém a vlastivědném tisku (Vesmír, příroda, Věda přírodní, Rybářský věstník, Československý a Českomoravský rybář aj.), a všechna regionální pozorování, zahájena zdařile již v roce 1916 Zbořilovou a Absolonovou zprávou o rybách pozorovaných v okolí hodonínském. Pokračovali v nich zdatně četní pracovníci, z jejichž dlouhé řady želíme zvláště předčasného odchodu Štorkána, Šámala a Záleského. Cenné údaje přinesla i některá díla poučné beletrie posledních let, jak ukazují příklady Velikův, Komárkův a Tomečkův.

Moderním klíčem k určování a studiu různých druhů našich ryb jsou Schönfeld-pytlíkovy „Ryby našich vod“, vydané v roce 1926. Jejich velkou předností je kritické vyloučení u ryb hojných starších omylů a ustálení správného názvosloví, v němž práv+ u ryb panoval vždy velký zmatek, zvyšovaný množstvím zastaralých a nesprávných jmen našich ryb. Také dříve uvedený Štěpánkův a Baumův klíč obratlovců z roku 1939 a 1950 přispívá vydatnou měrou k seznamování s našimi rybami, které skrývají pro vědecké pracovníky, praktické i sportovní rybáře ještě mnohé překvapení. K rychlému určování ryb u vody je vhodnou pomůckou také pěkně ilustrovaná Štěpánkova a Pospíšilova příručka Ryby, vydaná Vesmírem v roce 1948.

zdroj obr.: wikipedie