České ryby

Čeleď ryb sumcovitých a kaprovitých náleží k řádu Ostriophysi, jejichž společným znakem je, že jim buď chybějí nebo jen ojediněle se vyskytují tvrdí ploutevní paprsky. Čtyři první obratle se více méně pozměnily nebo splynuly. Přetvořené příčné výběžky a horní oblouky těchto obratlů tvoří Weberovy kůstky, které spojují plynový měchýř s perilymfatickým ústrojím sluchovým. Řád Ostrariophysi se rozpozná podle úpravy a spojení některých hlavových a skřelových kostí v zmíněné čeledi kaprovitých a sumcovitých ryb.

Sumcovité ryby se vyznačují protáhlým tělem, prostým šupin, malinkou hřbetní ploutví a dlouhou ploutví řitní s množstvím paprsků, končící těsně u ocasní ploutve. Prsní ploutve mívají 6 – 8 paprsků. Lama je obklopena delšími a kratšími vousy. Čelisti jsou ozubeny. Obratlů 52 – 74, z čehož jen 10 – 16 tělních, ale 41 – 58 ocasních. Plynový měchýř nápadně velký.

Jediným příslušníkem sumci v Evropě je sumec obecný (Silurus glanis L.) nazývaný v jižní Moravě často sumíkem nebo podle slovenského jména hrča.

Žádná z našich ryb nedosahuje tak obrovitých velikostí jako sumec, a to i v menších, ale dostatečně hlubokých řekách, schopných však poskytovat dostatek potravy.

Tvarem těla připodobňuje Scheurin sumce k obrovitému žabímu pulci, neboť jeho tělo je vpředu kulovité a vzadu se protahuje v dlouhý, ze stran zploštělý ocas. Délkový poměr hlavy je k trupu jako 5:7:18. Tlama je široce příčně rozštěpena a vúsťuje do prostorného jícnu. Ovroubena je masitými pysky. Dolní čelist je delší nežli horní ovruba tlamy. Obě čelisti jsou silně ozubeny dozadu zahnutými nízkými zuby, které na dolní čelisti vytvářejí pás 4 – 5 za sebou jdoucích řad. Na přední části kosti radličné jsou také zuby. Procezovací zoubky žaberních oblouků jsou řídce rozsety a jsou krátké a měkké štěrbina je dlouhá, ale chráněná kožní řasou odstupující ze skřelí. Zadní kost skřelová chybí.

Na horní čelisti splývají dva pohyblivé, dlouhé, chrupavkou vyztužené vousy, zasahující až na prsní ploutve. Na spodní straně hlavy jsou 4 menší vousky, nepohyblivé, rovněž chrupavčitým základem vyztužené. Větší význam mají vousy jako ústroje ochutnávající na dálku nežli hmatající nebo lákající svými červovitými pohyby rybky, jak se psávalo ve starších knihách.

Oči sumce jsou zcela malé a mají anatomickou zvláštnost v protáhlém tvaru oční bulvy, lišící se od kulovitého tvaru ostatních ryb. Zrakový nervy se dělí ještě před vstupem do oka a ve dva provazce, které se dělí dále ve čtyři svazečky, jakmile se dostaly k vrstvě očních tyčinek, a končí tak na 7 místech vnitřní stěny oční bulvy.

Přední nosní dírky jsou povytaženy v rourkovité útvary, sedící těsně za horním pyskem a za nimi pře okem vyúsťují zadní nosní otvory.

Horní obrysová linie sumčího těla je téměř rovná, spodní je až k řiti vyklenutá a táhne se potom téměř rovně k ocasu.

Prsní ploutev je velká a má jeden tvrdý a 14 – 17 měkkých paprsků. Uprostřed vzdálenosti mezi prsními a břišními ploutvemi je nahoře na hřbetě malá hřbetní ploutvička s jedním tvrdým a 4 měkkými paprsky. Břišní ploutve, umístěné těsně před řití, podobají se tvarově prsním a mají 11 – 13 měkkých paprsků. Největší ploutví sumčího těla je ploutev řitní, opatřená až 92 měkkými paprsky, táhnoucí se za stálého snižování výšky až k ploutvi ocasní. Plácačkovitá ocasní ploutev má 17-19 paprsků. Vzorec paprsků má čísla:

H ¼, P 1/14 – 17, B 11 – 13, Ř 90 – 92, O 17 – 19.

Postranní čára probíhá blízko hřbetu až k ocasu a vyúsťuje světlejšími otvory na kůži. Na hlavě je vytvořen velmi zřetelně kanálek skřelový.

Zvláštností sumčího těla je kapsovitý útvar, vnikající u kořene prsní ploutve do svaloviny těla. Scheuring se o něm domnívá, že je dosud nedotvořenou vstupní branou k plynovému měchýři, aby usnadnil vnímání barometrického tlaku, při jehož poklesu, dráždícího sumce, nastává vhodná příležitost k lovu. I menší ryby reagují na pokles tlaku shromažďováním a stoupáním k hladině, jsouce méně opatrné, jaksi netečnější k nebezpečí nežli za obvyklých podmínek. Z toho vydatně těží sumec při lovení potravy.

Z prostorné dutiny ústní vstupuje svalnatý jícen do vakovitého žaludku. Střevo vytváří 3 kličky a na přechodu vrátníkovém má klapku schopnou plného uzavření. Také v počátečním oddílu jícnu je silná klapka. Sliznice vytváří v zažívací trubici vysoké, podélné řasy. Na začátku konečníku je zakrnělý, slepý střevní přívěsek. Velká játra mají nestejně velké laloky, z nichž levý pokrývá jícen, žaludek a část střeva. Žlučovod ústí za vrátníkovou klapkou do střeva. Hlavní část podvojných lalokovitých ledvin je umístěna na zadním konci tělní dutiny, odkud se přimykají odpředu k plynovému měchýři. Močové kanálky, stromovitě se rozvětvující, sbírají se v silný močovod, vúsťující do prostorného močového měchýře, z něhož odchází krátký vývod k bradavce umístěné těsně za řití.

Pohlavní žlázy jsou malé, zasunuté rovněž do zadní části břišní dutiny mezi ledviny, střevo a plynový měchýř. Oba chámovody, u samice vejcovody, spojují se a vnikají do močovodu.

Nápadně dlouhý plynový měchýř je z větší části rozdělen podélnou přepážkou ve dvě poloviny. Přední oddíl, v němž obě půlky splývají, je zřetelný zaškrcením. Asi v polovině délky vstupuje vývod, tvořící spojení s jícnem.

Tak jako u jiných ryb je zbarvení sumce závislé na převládajících barvách jeho životního prostředí. Hřbet bývá olivově zelený nebo modročerný, v některých vodách i nahnědlý nebo mírně nafialovělý. Hlava se halí v tmavozelené odstíny podobné sametu. Boky jsou špinavě žlutobílé, směrem k břichu světlejší nebo přecházející až do růžova. Nepravidelné temnější skvrny, splývající navzájem, vytvářejí osobité, rozplizlé mramorování boků, dosti podobné tomu, které má na těle mník. Na břiše sice mramorování již nebývá, ale sestupuje pravidelně až na řitní ploutev. Prsní a břišní ploutve jsou v mládí tmavé s nažloutlým páskem, u starších sumců jsou červenavě vroubené. Hřbetní a ocasní ploutev zahrává do fialova. Dlouhé vousy jsou nahoře zelenavé, dole bělavé, vousky spodní čelisti obvykle narůžovělé.

Duhovka oka, poměrně malého, je světle žlutá, černě skvrnitá a zornici obkličuje úzký, nazlátlý proužek. Byli popsáni také nazlátlá nebo i zcela bílí (albinotičtí) sumci.

Sumec je obvykle rybou mohutnějších, hlubších toků, v nichž dosahuje délek větších 1 m a vah přesahujících 50, 100 i více kilogramů. Ve středním, poměrně ještě úzké toku Lužnice, byl chycen v roce 1934 u Dráchova sumec 2,10 m dlouhý a 62 kg těžký, což je jistě velmi pozoruhodný případ schopnosti mohutného růstu i ve skrovné, těsném prostředí malé řeky.

Na západě tvoří hranici jeho přirozeného výskytu Rýn. V dunajské oblasti je hospodářsky jednou z nejdůležitějších ryb. Vyhýbá se obvykle výše položeným, chladnějším, méně prostorným vodám. Pozoruhodná je údaj Záleského, že v jindřichohradeckých rybnících je reliktem. Víme, že byl odedávna s oblibou přisazován do velkých rybníků, aby zpestřil výlovky. V málo prostorných tekoucích vodách zmíněné oblasti se mohl sotva od pradávna udržet, i když předpokládáme jejich bývalé spojení s dunajskou oblastí.

Nejoblíbenější stanoviště sumců vytvářející mohutné vody valící se líněji prostorným korytem nížinných řek, jež tvoří četná postranní ramena, zátoky, hluboké, písčité i bahnitým nánosem kryté výmoly s množstvím překážek a úkrytů mezi balvany a naplavenými kmeny a rychle se střídající mělčinaté, proudnější i klidné části řek. Zejména pro staré, těžké sumce jsou bezpečné hlubin s množstvím překážek na dně nezbytnou životní podmínkou. Velmi rádi se též usidlují v hlubokých výmolech pod jezy.

V temných úkrytech odpočívá sumec přes den a s večerním šerem vyjíždí na lov, při čemž spoléhá méně na zakrnělé oči nežli na ostatní, hlavně hmatové, chuťové, čichové a změny laku vnímající ústroje. Blíží-li se povětrnostní změny, hlavně bouřky, loví někdy sumci i ve dne.

Na zimu se ubírají do klidných, hlubokých míst s bahnitým dnem, v němž společně s ostatními, zhruba stejně velkými soukmenovci vytloukají jámy a ukládají se tu do zimních loží.

Také za tření opouští sumec dočasně samotářský život a ubírá se v párech na místa tření. Jakmile se voda v květu dostatečně oteplila. Mělčinaté kraje zarostlé vodními rostlinami a zatarasené naplaveným roštím nebo zaplavené louky a okraje nížinných lužních lesů jsou obvyklými místy tření probíhajícího v noci nebo za deštivého počasí i ve dne. Opadne-li rychleji rozlitá voda, přicházejí jikry nazmar. Již Aristoteles věděl, že sumec hlídá nakladené jikry, o čemž se později pochybovalo. Antipa však zjistil, že bez ohledu na vlastní bezpečnost setrvávají samci i při povážlivém opadání vody u výtěru, pohyby ocasu oplachují jej čerstvou, přihánějící vodou, až se bezpečně vylíhne.

Počet jiker závisí na velikosti jikernačky. U kusů 1,5 kg těžkých zjistil Schillinger 30 000 jiker, u 10 kg těžké jikernačky napočetl Antipa 100 000 jiker. Jikry mají 3 mm v průměru a po oplození zprůhledňují. Vývoj trvá 7 – 14 dní a vylíhlý plůdek se tvarem podobá žabím pulcům (obr. 51).

V mládí požírá sumčík červy, měkkýše, larvy hmyzu. Čím je větší, tím více stojí o vydatnější sousta. Loví žáby a ryby všeho druhu, hlavě úhoře, mníky i vlastní soukmenovce, a hltavost kusů, které dorostly několika desítek kilogramů, je pověstná. Eušetří nic živého, co lze uchvátit a nasoukat do žaludku; tyto poznatky, zajímavé po praktické rybáře, pěkně líčí V. Velík v knize „Na toulkách za sumci“ (Vodňany 1941). V dobách nedostatku potravy nepohrdá sumec ani zdechlinami, často je vyhledává raději nežli čerstvou, živou potravu. Při polykání objemné kořisti napomáhá mu velmi vydatně zvláštní jícnové zařízení, skládající se z oválných, knoflíkových útvarů, pokrytých dozadu zahnutými zoubky. Je-li ústní sliznice podrážděna uchopenou kořistí, vysunují se dopředu a vykonávají reflexní pohyby pomocí složitého souboru devíti svalů. Hlavní úkol těchto pozoruhodných zařízení je bezpochyby v tom, aby přidržela objemná, pohyblivá sousta (ryby) a pomohla při jejich zasunování do jícnu.

Rychlost růstu je v úzké souvislosti s dostatkem potravy a je značná ve všech příznivých prostředích. V třeboňských rybnících, pokud byli sumci jako vedlejší dravá ryba pravidelněji přisazováni, měli podle Kottasa tyto kusové váhy:

1. Rok stáří                 0,5 kg
2. Roky stáří               1,5 kg
3. Roky stáří               3,0 kg
4. Roky stáří               4,5 kg
5. Roků stáří               6,0 kg

Kusy, které dorostly 50, nebo dokonce 100 kg, jsou ovšem také velmi staré a je škoda, že nemáme přesnějších výzkumů, jakého největšího stáří se dožívá tato největší vnitrozemská sladkovodní ryba.

Maso sumce je u mladších kusů velmi chutné a ceněné, neboť nemá obtížných svalových kůstek. S přibývajícím stářím stává se však těžším, a proto méně placeným. Upravuje se různými způsoby, smažený, pečený nebo marinovaný. V úsecích řek, využívaných jen sportovním lovením ryb, je sumec méně vítaným obyvatelem, poněvadž je nesnadným, ojedinělým úlovkem na udici, pohubí však množství jiných, výše ceněných ryb. V mohutných tocích zůstane zato vždy hospodářsky velmi cennou rybou, tak jako je tou téměř v celém Podunají.

Lov sumců ve volných řekách se obvykle nedaří pro množství překážek na sumčích stanovištích. Při znalosti zimovišť lze však získat i ze sítí velkolepé úlovky. V místech bohatého výskytu mají rybáři z povolání mnoho zajímavých způsobů lovu; nejtěžší sumce vychytávají pytláci na silné noční šňůry nebo nabodáváním při jarním tření.

Mladé sumce ohrožuje řada dravých ryb, hlavně mníci. Také na jikrách si mnoho ryb pochutnává, právě tak jako sumci vyhladovělí po vlastím tření požírají opět spousty jiker kaprovitých ryb, připlouvajících na místa tření.

Z cizopasníků bývají hojné v zaživadlech některé druhy oblých hlístů, motolic, vrtějšů, tasemnic, na žábrách se usazují žábrohlísti sumčí (Dactylogyrus siluri).

V našem říčním rybářství má sumec jen místní význam v dolních tocích velkých řek, v nichž je vytouženým úlovkem sportovních rybářů. Doba hájení je v Čechách a na Moravě od 15. III. Do 15. VI., nejmenší míra 55 cm, na Slovensku od 1. I. Do 30. IV. A míra jen 50 cm.

Pro zajímavost je sumec také chován ve velkých třeboňských rybnících. V Maďarsku jeho hltavosti vhodně využívají v kaprovém hospodářství a čistí spolehlivě rybníky přisazováním sumců, ovšem vhodně velkých, od nevítané rybí plevele. Ujídající kaprům potravu. Ve zvláštních třecích sumčích rybnících získávají potřebnou násadu.