České ryby

Čeleď vranek (Cottidae) má v našich vodách jeden rod se zajímavým druhem, vrankou obecnou, nazývanou místy pulec nebo hlaváč pro nápadnou velikost a šířku hlavy, na niž navazuje krátké, klínovité tílko.

Význačným znakem vranek je spojení kostí obkličujících oční jamku s přední kostí skřelovou, čímž vzniká mohutný, kostěný pancíř postranních stě hlavy (odtud jméno Scleroparei pro takto vyzbrojené ryby). tato pozoruhodnost odlišuje vranky od ostatních ostnoploutvých ryb. šupiny na těle zcela chybějí.

podobně jako u okounů jsou na hřbetě u vranek 2 hřbetní ploutve, jež však nemají již typické ostny. Jejich vyztužení obstarávají jenomnerozdělené tužší paprsky. Pravé, dvojitě rozdělené, měkké paprsky mají vranky jenom v ocase. Břišní ploutve jsou silně posunuty dopředu až na prsa.

K životu na dně kamenitých toků přizpůsobil se i tvar těla nápadným zploštěním hlavy a hřbetu.

Skřele jsou opatřeny trny. Otvor ústní je neobyčejně široký, tlama bohatě ozubená nejen na čelistech, ale i na kosti radličné.

Z vnitřních znaků upoutává kulovitý tvar žaludku a čtyři slepé vrátníkové přívěsky. Játra jsou neobyčejně velká a obklopují žaludek i přední část střeva. Našim vrankámchybí zcela plynový měchýř.

Ačkoliv v moři i sladkých vodách žije mnoho druhů vranek, nacházíme v našich tekoucích vodách jen vranku obecnou. (V karpatské oblasti i povodích přilehlých žije velmi podoba vranka karpatská, Cottus poecilopus Heck, pro niž zavedeno výstižnější jméno pásoploutvá).

Pozorovatel přírody, který po prvé spatřil ulovenou vranku, je překvapen jejím téměř strašidelným zjevem. Tělíčko je velmi malé k mohutné hlavě, zvětšující ještě svůj rozměrný dojem širokými, vějířkovitými ploutvemi prsními a pod nimi umístěnými břišními. Hlava je shora zploštělá, obsažena třui a půl až 4x v délce těla. Největší hloubky nabývá tělo před první hřbetní ploutví. První hřbetní ploutvička je velmi krátká a je spojena s druhou nízkou kožní řasou. Prsní ploutve mají téměř tak velkou šířku jako tělo hloubku, na délku zasahují až k linii jdoucí začátkem druhé hřbetní ploutve. Ta je obvykle dvojnásobně vysoká jako první hřbetní ploutev. Pod prsní ploutev posunuté břišní jsou malé anebo sahají svými konci k řiti, od níž se táhne dlouhá, řitní ploutev ocasní ploutev není velká, na hrotech je téměř souměrně zaoblená.

Vzorec paprsků ploutevních:

H₁ 6-9, H₂ 15-18, P 13-14, B ¼, Ř 12-13, O 13.

Součet paprsků v obou hřbetních a v řitní ploutvi je vždy menší než 40.

Postranní čára spěje středem boků a má zcela malé, dutým cihlám podobné šupinkovité útvary. Přední kost skřelová je vyzbrojena silným, po způsobu rohů skotu nahoru zahnutým trnem. Střední kost skřelová nese dopředu směřující trn, kdežto hlavně kost skřelová je ukončena jenom tupým výběžkem. Nepočítáme-li malé šupinkovité útvary postranní čáry, je celé tělo vranky holé.

Přední nosní otvory jsou podobny protáhlým, jemným rourkám. Vstup do silně ozubené dutiny ústní je podobný široké brance a sahá ze stran až pod oko, nápadně vysoko umístěné a chráněné zdola kostěným pancířem postranních částí hlavy.

Samec má podle Buschkiela širší tlamu, tupější čenich, ostřejší kresbu a těle. Neklamným znakem je však pro něj pyjovitý útvar a pohlavní bradavce.

Oko vranky má zajímavou a u ryb ojedinělou ochranu souvisí s životem na dně vod. Aby nebylo poškozeno ostrým pískem a štěrkem hnaným povodněmi, vytvořily se na něm jakési brýle. Rohovka se vyklenuje ještě jednou před oční koulí jako ochranná vrstva. Mezi zadní a přední vrstvou rohovky je tekutina, takže se pod tímto ochranným zařízením skrývá jako pod brýlemi.

Zbarvení bývá velmi rozmanité, neboť vranka se dobře přizpůsobuje barevným šatem i temnou kresbou poměrům dna. Základní barvou hřbetu a boků je hněď nebo šeď, v mnohých vodách i nažloutlé tóny. Tmavší skvrny jsou buď ojediněle rozptýleny nebos e častěji slévají podobně jako u mníka v ostrůvky napodobující někdy i příčné pruhovaní. Břicho je špinavě bílé nebo zamodralé.

Hřbetní, ocasní, řitní a prsní ploutve jsou hnědě příčně žíhané. V druhé hřbetní ploutvi bývá 6-7 řad hnědých skvrn nad sebou, čím blíže horního okraje ploutve, tím protáhlejší. Ocasní ploutev mívá asi 1 příčných řad skvrn, u okraje nápadně širokých.

Vranka obecná je význačným obyvatelem pstruhového pásma, neboť požaduje čisté, nezabahněné dno s dostatkem úkrytů v podemletých březích, pod plochými kameny i v porostech rostlin a kyslíkem bohatou vodu. Tam, kde se setkáme s vrankou, jsme vždy u pstruhové vody, která, i když není pstruhem osídlena, naprosto spolehlivě se hodí k zdomácnění této ušlechtilé ryby. Někdy ovšem až po odstranění určitých překážek (jiné dravé ryby, škůdci a podobně).

Vranka je velmi citlivá k znečišťování vod a k úbytku kyslíku, přechodně však snáší za nízkého stavu vody a letních veder beze škody až 26°C teplou vodu, má-li hojným zčeřováním ještě dostatek kyslíku.

Od většiny horských bystřin se shledáváme s vrankou až do předhoří. V místech přechodu pstruhového pásma v smíšené pásmo pstruha i lipana vranek ubývá, na spodní hranici čistého lipanového pásma, pokud bývá v řekách vytvořeno, je nejdeme jen výjimečně. Na vysočinách nechybí obvykle ani v malých pstruhových potocích, prochlazené vodě Moravského krasu žije i v poměrně malých nadmořských výškách také v rychle tekoucích, kyslíkem bohatých mlýnských náhonů bývá hojným obyvatelem. Pokud nebyla Vltava silně znečišťována, objevovala se vranka podle Fričova pozorování i pod kameny u ostrova Štvanice v Praze.

Obvykle dorůstá 10-12 cm délky, vzácné jsou kusy 12 cm dlouhé. Ve Vackově pstruhovárně byla jednou chycena mohutná, patrně i značně stará vranka, dlouhá 17 cm. V literatuře se uvádí, že může dorůsti 20 cm délky, což nutno přijímat pro naše poměry s opatrností.

Ve dne bývá vranka skryta pod kamenem, neboť je nočním zvířetem, které teprve s příchodem šera vychází na sháňku za potravou. Pohybuje se přitom prudkými poskoky, poněvadž okolnost, že jí chybí vzduchový měchýř, znemožnila plynulé plování. Jakmile je ohrožena dravou rybou, rozevře široce skřele s trny a vějířovité, široké prsní ploutve, takže vypadá pojednou jako velká ryba s širokou hlavou, čímž menší pstruhy odstraší. Starší pstruzi ji však dychtivě uchvacují, k čemuž se jím naskytuje nejlepší příležitost na jaře, když vranka hlídá nakladené jikry a je i za dne dostupnou kořistí.

Výživou je vranka nenasytný zhltnou, který pozře neobyčejně velká sousta. Soupeří v potravě s pstruhem a střevlí. Vše živé, co lze popadnout, uchvátí a nasouká do míškovitého žaludku. Červi, měkkýši, larvy hmyzu jsou obvyklou potravou. Na podzim způsobuje velké škody na pstružích a lososích trdlištích, kde požírá sousty jiker. Také vylíhlý, na bohu ležící a řadu dní ze žloutkového váčku trávicí plůdek lososovitých ryb je pro ni snadnou kořistí.

Malý užitek, který přináší tím, že slouží za potravu pstruhům, je mnohonásobně převýšen škodami, které napáchá v pstruhových vodách na jikrách a potěru těchto ušlechtilých ryb. Je proto soustavně hubena v potocích, do nichž pravidelně rybáři nasazují uměle odchovaný plůdek.

Jediným úspěšným způsobem hubení je, bohužel, zákonem nedovolené nabodávání vranek. Děje se po opatrné odklopení kamene, pod nímž se za dne skrývají. Prudkým úderem tupého předmětu na hlavu vranky vytažené z vody provádíme usmrcení. K snížení stavu vranek bude možné nyní použít i elektrického rybolovu.

V době tření nabývá samec sytých barev, samice je světlejší. V dubnu až květu vyhledávají dospělé ryby vhodné místo mezi kameny a po milostné hře je samice pečlivě očišťuje. Nalepené jikry na kámen nebo uložené do písečné jamky mlíčník oplozuje, při čemž se dosud neví, jaké poslání má jeho pyjovitý útvar pohlavní bradavky. Někteří se domnívají, že slouží k oplození jiker  těle samice již při zásnubním reji. Právě tak může být však účelným zařízením k spolehlivému vystříknutí mlíčí do těsné blízkosti jiker vězících mezi pískovými zrny nebo kamením. Nelze zapomenout na to, že příroda jistě dobře zajistila, aby chámové buňky nebyly v proudící vodě odplaveny z blízkosti jiker dříve nežli by mohly vykonat svůj oplozovací úkol.

Oplozené jikry hlídá sameček pečlivě a brání je odhodlaně nejen proti rybám, ale i proti lidské ruce. Přihání k nim pohybem ploutví čerstvou vodu. Jiker je sice jenom několik set (až 1000), tedy malý počet, podobně jako u jiných ryb pečujících o svůj plod, ale jsou nápadně veliké (2 – 2,5 mm v průměru), žlutorůžové.

Vylíhlý plůdek má souvislý ploutevní lem kolem těla, z něhož se teprve později odštěpují jednotlivé ploutve.

Pro skrovné rozměry nemá vranka význam jako konsumní ryba, ač má velmi pevné, chutné maso, zbarvující se při vaření do růžova. V některých jezerech sousedních zemí, kde je v mělkých pobřežních částech loveno dostatek vranek, je oblíbenou pochoutkou. U nás jí rybáři používají jako úspěšné návnady při lovení pstruhů. V násadbových potůčcích, hlavně tam, kde se doplňují pstruhové řeky novými pokoleními pstruhů, ji pilně hubí, aby nezničila výsledky zarybňování a umělého chovu.